Lidé ve starším věku se rádi oddávají vzpomínkám na uplynulé roky a často, pokud mají možnost, se vracejí do let, kdy prožívali svá šťastná období lásku, sňatek, příchod dětí. žili v určité tradici.
Ano, s těmi vzpomínkami se váží i zkušenosti, které se nedají v dnešní době uplatnit, protože všechno je nějak jinak. Dělala jsem si naděje, že svá vnoučata budu „šokovat“ krásnými pohádkami. Mám jich v knihovně hodně, ještě po synovi a nebudu zastírat, že si je ještě dnes ráda nepřečtu. Ano, jsou ty vzpomínky, když jsem čítávala malému klukovi, ale jeho dětem se už líbí něco jiného. Takže padl tento rozhovor:
„Nechceš, abych ti vyprávěla pohádku?“
Malá světlovlasá hlava se ke mně obrátila a v očích se objevila nevole.
„Nechci pohádku.“
U mých nohou na barevném koberci se vlnila vlaková dráha s mosty, návěštími, kopci a sjezdy a ten klouček zručně spojoval dráhu z kusů stavebnice, a byl velmi spokojený. A já také. Kolem dráhy se tyčily za chvílí barevné budovy. S povzdechem vstal, podíval se na své dílo a odkráčel do ledničky pro jogurt. Mezitím přišla vnučka a začala sestavovat dům. Zeptala jsem se jí, zda ji mám vyprávět pohádku, ale zavrtěla hlavou. Pomyslela jsem si, zda jim nebudou pohádky chybět.
„Kdepak Honzové a princezny, jsou nadšení z příběhů Tlapkové patroly“, řekl syn, když jsem se ho zeptala, proč nechtějí pohádku. Vnuk to slyšel a začal mne poučovat, jak se ta patrola činí. Kdepak, změna z dýně na kočár pro Popelku není tak zajímavá, jako záchranářská akce oné patroly, skládající se z roztomilých štěňátek a lidského vůdce Marshala. Tak se mi zdá, že klasikové upadnou do zapomnění, neboť se vyžaduje pohyb, který směřuje k akci na záchranu lidí a zvířat, moderní vlakové dráhy, svět, který skutečně existuje. A to je velká výzva pro budoucí autory, kteří budou muset vystoupit ze svého světa fantazie, pohádkových příběhů, které přesunují do reality a místo šatů a korunek v nich žijí současné slečny a mladí muži a sdílejí spolu starosti ze současnosti.
Jsem milovnice starých bájí, mýtů, příběhů, antické literatury a filosofie, ale mám takový pocit, že se změní i jejich výuka ve škole. Jednou možná mí potomci objeví kouzlo těchto knih, v nichž je neodmyslitelně oslavena moudrost, láska i hrdinství, nebo zmizí navždy král Artuš a svatý Grál, rytíř Invanhoe, Alexandr Veliký, řada starých mudrců. Kniha Sírachovcova, protože nebude třeba moudrosti, síly ducha, odvahy a hrdinství, které by brzdily rychlost, jíž se svět lidí žene kupředu. Ale já jim to přeji; vždy v těch dávných dějinách bohů a bohyň a lidí – hrdinů jen my (naše generace) jsme vyrostli v určité osobnosti s určitými vlastnostmi a jsme tak jiní, než mladá generace, která se zrodila k jiným cílům a úkolům.
Proč děti nezvládají maturitní zkoušky?
Je jasné, že dobře zvládnutá maturita je vstupenkou na vysokou školu. Před ní proběhly čtyři roky studií na gymnasiu, či na jiné střední škole, které nebylo ničím jiným, než přípravou na závěrečné zkoušky. Maturita jako finální zkouška ukazuje na to, jak vypadal průběh studia. Zřejmě matematika dělá dětem starosti. Přijde mi to zvláštní; matematika a jiné exaktní předměty se vyučovaly celou historii školství v Evropě a určitě i v jiných zemích, jinak bychom nemohli dnes obdivovat krásné stavební památky, které obklopují celou Evropu. Bez znalosti matematiky a geometrie by těžko vznikly stejně jako by těžko vznikly bez zeměměřičství. geologie či fyziky a to nemluvím o astronomii a kartografii apod. Je mi líto, když se objeví informace, že neuspělo velké množství studentů a přemýšlím, co s nimi, když ani nemáme dobré učňovské školy s maturitou v různých oborech, kde by si zvýšili kvalifikaci a mohli pokračovat dál ve studiu, protože budou zralejší a kvalifikovaní. Děti mají problémy s českým jazykem, který je jeden z nejtěžších a možná i jinými jazyky, které jsou k maturitě vyžadovány. Vysoké školy zřejmě mají též požadavky na studijní zdatnost a i když jsou děti přijatiy často nedostudují, protože nestačí na rytmus té které školy. Uvažovala jsem o tom, že jejich výuka ze strany školy nedostačuje budoucím nárokům na maturitu či dále úspěšné studium na universitě, že jejich sebekázeň i sebezapření, tak nezbytné při studiu, není dostačující, aby je přenesla přes úskalí, která jsou na ně líčena na školách, nebo že jim unikají souvislosti mezi podobnými předměty, takže něčemu nerozumí, nebo podceňují důležitost předmětu. Budoucí generaci chápeme jako nástupce po nás, která přinese nové pohledy na svět, který se stále mění a vyžaduje si zralé lidi, kteří opouští minulost, a nastoluje jinou dobu. S takovým posláním se zřejmě nepočítá.
Něco děláme špatně, nebo nedoceňujeme v zajetí našich tradic pokrok, který nás určitě nemine.
