Slovo poušť a všechno, co připomíná v teorii a praxi, má dopad v etnických kulturách, ve filosofiích, náboženstvích, spiritualitách, ať jde o nutnou skutečnost nebo o svobodnou volbu. Úvaha o volbě samoty i pro dnešní dobu.
Pokusy o únik ze světa do jiného. Je to marné. Všechno se vrací k tomu důležitému, že člověk je vztahová bytost a nemůže být prostě jen tak sám. To vyzkoušeli naši předkové s výsledky, ke kterým dospěl i tento článek. .
Jakou roli hraje poušť v našem reálném životě? Má nějakou funkci v našich představách, myslíme na ni, když si vybíráme destinace na letní dovolenou, nebo se s ní setkáváme v románech, v básních a možná i v hudbě a na obrazech. Tím docházíme k tomu, že je to prostě jiné místo ve světě. Má poušť podíl na monoteismu? Někdo připisuje etnologickými argumentacemi pouštní objev, že je jeden Bůh. Ale je to jasné, že to není poušť, která je poznamenána monoteismem, ale je to člověk, který vyšel z usedlých civilizací snadno poskvrněných synkretismem, rozvíjí postupně s pomocí pouště ideu jediného Boha. Bylo to vědecky prokázáno u starověkého východního pastevce asi před třemi tisíci lety, tak jako v novopastevecké civilizaci Ameriky po Kolumbově době.
Také židé prý definitivně přijali monoteismus právě na poušti díky dialogické výchově „slova“, která uspořádala kmeny v národ prostřednictvím mojžíšského zákona. Na druhé straně na poušti utváří Izrael svou spiritualitu jako vyvolený lid, ochránce a hlasatel zjevení, a odlučuje se a odlišuje od stylu ostatních národů.
Láska k poušti.
V biblickožidovské tradici se obnovuje individuální a společný anachoretismus esénů, léčitelů, kumránců. Láska k poušti se vyskytuje v Indii (lesní poustevníci bráhmanské civilizace), v Číně, ve Střední Asii, v Africe, v Americe. Známe anachorety a poustevníky mezi hinduisty v Tibetu, mezi buddhisty na Ceylonu. V nordické evropském obyvatelstvu se anachoretismus a nejpřísnější eremitismus zdál skoro přirozený u Keltů, zvláště u Skotů a Irů, kteří slibovali v ostrovech na jezerech, na řekách, na moři, nebo v samotě dobrovolného vyhnanství.
Také jiná místa zajišťují podstatný prvek pouště, samotu, která umožňuje uchýlit se stranou od světského ruchu, oddat se mlčení, naslouchání. Jako nábožensko-kultovní jev byla mezi Egypťany známa například v Memfisu, v Abidu a jinde samota kultu Serápidova, zvaných kotokoi, kteří se zřejmě cítili připoutáni k posvátnému chrámovému okrsku onoho boha, dokud je neprohlásil za svobodné.
Filosofové vyhledávají poušť.
Na poušť chodí filosofové, zejména přívrženci stoicismu a novoplatonismu, Pro ne běla poušť synonymem venkova, jakýmsi „rusticano“, kde mohli přemýšlet. Na poušť chodí charismatičtí vůdci národa, jako Abrahám, Mojžíš, David, Mattias, proroci starého Izraele, Jak křtitel, Ježíš-Mesiáš, Proroci jiných velkých náboženství, jako Buddha, Konfucius, Muhammad. Na poušť chodí všichni, kterým je po stránce psychologické, mravní a duchovní těžko v potřeštěném světě. Někdy má útěk tón znechuceného pohrdání a člověk volá s Horáciem: „Ošklivím si sprostou lůzu a nic s ní nechci mít. Mlčte!“
V křesťanské tradici.
Přitažlivost pouště pociťovali originálně křesťanští mystikové nejen proto, že se považovali za cizince a poutníky, kteří nemají na zemi trvalé obydlí (Srov. Petr 2.11. Žid 13,14), ale aby se lépe připravili na příbytek „budoucí“ velmi účinnou kající, kontemplativní a eschatologickou askezí na poušti. Biblicko – duchovní zkušenost pouště prodělávává historický vývoj. Jeho význačnými body jsou zlaté údobí „Otců pouště“ (4.- 5 st.), opětný rozkvět, k němuž dochází s benediktinskými reformami, vyrojení žebravých mnichů (11. -13. stol), „patristická renesance spojená s renesancí humanistickou a s katolickými reformním hnutími (15–17 st.) a s následnými návraty, které jsou živější v naší době. Z patristického věku stačí symbolický příklad Antonína Egyptského (251–356). který je představitele, starověkého mnišství na Východě a na Západě, dík obdivuhodné životopisné a asketické syntéze sepsané Atanášem Alexandrijským, který dlouho důvěrně znal světce a jeho způsob života. Antonín činí základem své askeze na poušti lidovou tradici s hlubokými styčnými body biblickými a evangelijními.
Nepřipravenost na samotu v ústraní.
V různých případech však dochází k degradaci člověka vyhoštěného do samoty buď nucené a tíživé nebo nepřipravení přiměřenou duchovní výukou. Proto Pachomius (287–347) a Basil (329–379), ačkoliv znají ze zkušeností znamenitost ústraní a pouště, organizují askezi cenobitskou, mnišskou. Ta vylučuje poustevnictví, ale zajišťuje v režimu poslušnosti ústraní a odloučení od světa, usebranosti samotu v mlčení a kontemplaci zároveň s prací.
Koncem 4. století Soenudes upírá cenobitskému životu plnou dokonalost křesťanské askeze. Uznává, že poustevnický život je obtížný a riskantní a vyžaduje pravé povolání a přiměřenou přípravu.
Spiritualita pouště a dynamika prozatímnosti.
Spiritualita pouště se nezadržitelně šíří z Východu na Západ, zvláště když se zde čte od 4. stol. velmi rozšířený Atanášův Život sv. Antonína, přeložený do latiny. A též osobním přičiněním Kassiánovým (360–435). Jednou složkou této spirituality je kajícnost, někdy až vystupňovaná až do krajnosti fyzické odolnosti tvrdými a fantastickými přísnostmi. Byly různé druhy poustevníků: stylité (Sloupovníci), zaživa zazdění, poutníci. rekluzové, dendrité, bydlící v kmeni stromů. Blázni pro Krista, kteří brali doslova Pavlův výrok z 1. Kor 4,10).
První věc, která zřejmě vyplývá z Písma, je skutečnost, že poušť jako zeměpisné místo a jako odloučení od lidského komfortu nemůže být pokládána za trvalý stav. Poušť nemá nic společného s mystikou „útěku“ od lidí …. Když pohlédneme na historii věřících, musíme silně zdůraznit tuto prozatímnost pouště. Jestliže ve výkladu biblické pouště docházelo k omylům a výstřelkům, dochází k nim a jsou vážné pokaždé, když chce někdo dělat z pouště definitivní a trvalý stav věřícího. Pro vyvolený národ znamenal poušť mezičas mezi otroctvím a zaslíbenou zemí. Po nevěrnosti se má vrátit na poušť, ne jako by to byl životní ideál (jako Rechabité), ale má to být místo přechodu a očištění, aby mohli být ospravedlněni.
Na závěr:
Když odejdeš naden pouště, řekni si, že Bůh tě naplní svou přítomností podle toho, jak budeš věrně respektovat samotu a také jak odvážně setrváš v modlitbě.
Kdyby ti chyběly tyto základní dispozice naděje a připravenosti pro Ježíšovy dary, buď si jist, že se docela jiní zlí duchové budou potulovat kolem tebe v tvé samotě. Stačí číst Písmo sv., abychom se přesvědčili o tomto vážném nebezpečí.
Zdroj. Slovník spirituality. S. de Fiores. Poušť. Karmelitánské nakladatelství. Kostelní Vydří. S.1999.ISBN 80–7192-338-í.
