Nespokojenost lidí kulminuje a řešení je v nedohlednu, Úvaha o občanském postoji k situaci "kdo z koho". Není vítězů a ani poražených na kolbišti o práva a povinnosti.
O distanční výuce.
Povinná školní docházka (německy Schulpflicht) je zákonná povinnost dětí navštěvovat v určitém věkovém rozmezí školu. Z toho vyplývá povinnost zákonných zástupců děti příslušného věku do školy posílat a povinnost státních orgánů a orgánů samosprávy zajistit provoz potřebných školních zařízení. Bezplatné povinné základní vzdělání ustanovila jako jedno z lidských práv v roce 1948 také Všeobecná deklarace lidských práv (článek 26).
Samozřejmě, že málokdo pochybuje o tom, že distanční výuka nemůže v žádném případě nahradit školní docházku, zvláště na základní škole v prvních ročnících a nesmí se zapomínat na to, že povinnost školní docházky je zákonem stanovena a je to odpovědnost rodičů, která je nyní omezována nařízeními o zavírání škol a znemožnění chodit do školy a účastnit se vyučování. Je také záhodno připomenout, že Úmluva o právech dítěte stanoví:
1. Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.
3. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí, aby instituce, služby a zařízení odpovědné za péči a ochranu dětí odpovídaly standardům stanoveným kompetentními úřady, zejména v oblastech bezpečnosti a ochrany zdraví, počtu a vhodnosti svého personálu, jakož i kompetentního dozoru.
Ještě před tím, než se rozhodne sněmovna či jiný orgán, že budou školy zavřeny, je nutno promyslet, jak dostát povinnostem vůči dětem, které nemohou pro uzavření škol plnit povinnou školní docházku a jsou odkázány na distanční výuku, která ani není vhodná pro starší školáky a studenty. Je třeba promyslet, jak lépe nahradit dětem tyto pauzy ve školní výuce, které mohou mít fatální vliv na jejich další vývoj. Rodiče nejsou zbaveni odpovědnosti za jejich duševní a znalostní vývoj a nejsou povinni, protože toho mnozí nejsou schopni z jiných důvodů, například jsou sami zaměstnáni a zajišťují chod domácnosti a mají i jiné povinnosti dané rodinným právem a nemusí být schopni nahradit dětem tu kvalitu učení, jakou by zajistila škola. Ne všichni mají doma počítač a ne každý je schopen ho ovládat. Tací lidé nemohou být ztraceni.
Jistě by se našly možnosti, jak zorganizovat plnohodnotný způsob než vysílání přes Teams, což je cesta nejmenšího odporu. Jedna cesta by mohla vést přes distanční oporu, zpracovanou učiteli a poskytnutou rodičům, aby mohli dohlédnout, že jsou požadavky na úspěšné postupy ve výuce naplněny a děti obstojí ve znalostech, které se od nich očekávají. Distanční opory by měly být vypracovány pro všechny stupně a i pro ty, které čeká závěrečná zkouška na školách. Též zkoušky on-line, pokud budou prováděny na všech stupních nenahradí přítomnost zkoušejícího a mohou být neúspěšné, což by se nemuselo stát, kdyby probíhaly standardně. Je nutno eliminovat riziko, že výsledky výuky mohou fatálně postihnout budoucnost dětí a studentů. Následky tohoto období, které prožíváme dopadnou v budoucnu na jejich možnosti se uplatnit v dalším studiu.
Co musí politik znát, aby mohl řídit stát,
Metoda Home office, která byla zavedena v době covidové krize není vhodná pro všechny občany, kteří jsou omezováni na svou domácnost, kde plní pracovní úkoly. A co ti, kteří vykonávají takovou práci, že jejich každodenní účast na pracovišti je nepostradatelná. Jsou to lidé, kteří jsou ve službách státu a plní úkoly osobně ve vyhrazených prostorech. A mezi ně patří i politici, kteří odpovídají za chod výkonných, justičních a správních orgánů. Rozhodně nelze vykonávat takovou práci z domu. Tiskové konference a různé zprávy v mediích o postupu řešení krize nejsou ty činy, které se od těchto volených orgánů očekávají. Je třeba jednat a mít povědomost a kontrolu nad vedením pro stát důležitých organizací, omezit rizika stát a fatálních chyb, které nemohou eliminovat výměny osobností na určitých místech, které stejně den ze dne nemohou učinit zázraky. Je třeba, aby fungovala řádná kontrola, která omezí rizika na základě plánu rizik a navrhne jiné postupy až do doby, než nebezpečí pomine, aby nás stát se neocitl v té chvíli v troskách. Lidé se bouří, protože na ně dopadá odpovědnost ze všech stran a nemají dost prostoru, aby jí dostály, ale hrozí jim různé postihy, jako exekuce, soudní postihy a rozpad rodin. Tak daleko to nesmí dojít. Kdo potom tu spoušť uklidí? Rozhádaná společnost se ze dne na den nezmění v ochočené stádo.
Na společnost občanů nelze nahlížet jako, že tu prostě jsou, neboť jsou nedílnou součástí státu, jako jeho území a státní orgány. A stát je politický fenomén, do něhož občané spadají. A ti mají dnes a denně před očima rozpadající se stát a jsou zneklidnění. Je třeba s nimi jednat jako s plnoprávnými státními občany a plnit sliby, kompenzovat ztráty, které utrpěli a utrpí.
Jsme přeci civilizovaný a kulturní národ. a je třeba, abychom jím dnes i v budoucnosti zůstali a nebyli vydáváni kritice či výsměchu okolních států, protože téměř každého se to dotýká. Klid ve společnosti rozhodně nenastolí ani policie a ani armáda, ale otevřená řeč a bezchybná práce našich zvolených politiků, kterým jsme dali důvěru.
