Bude někdy Blesk pramenem historie? Já si myslím, že ano. Proč si to myslím, o tom následující článek. Pro čtenáře, kteří to nepochopí jako legraci: nemyslím to tak docela vážně. Ale co když to vážně tak vážné je?
Bohémské povahy
Vyjdu ze slova bohém a sděluji, se začalo používat ve Francii v 19. století, kdy se mladí umělci začali masově stěhovat do sousedství Romů (francouzsky: Bohémiens), o kterých se ve Francii tvrdilo, že přišli z Bohemie, tedy z Čech. Ne, nerozčilujte se. Francouzi neuměli nikdy zeměpis a myslím, že se nestarali ani o dějiny jiných národů. Měli sami ze svými dějinami co dělat, aby se je naučili. Jiná definice bohéma tvrdí, že "Bohém je člověk, který žije netradičním (nekonformním) životním stylem, často je to umělec. To slovo často znamená, že i lidé, kteří neumí vzít štětec do ruky, hudební nástroje ignoruje a divadlo ho nebaví ani hrát, ani režírovat, ani psát dramata, dokáží žít tak nekonformně, že ostatní nekomformní lidé o něm píší všelijaké zkazky do masově čtených časopisů s takovou inspirací, pochopením a gustem, že vzbuzují dojem, velmi silný dojem, že o takovém způsobu života mnoho ví a dokáží ho nejen pochopit, vychutnat, ale také ho náležitě podat těm, kteří jen zvednou obočí, zavrtí hlavou a otočí list na další stránku.
Petr Hapka - Bude mi lehká zem
http://www.youtube.com/watch?v=NZ06eI4i81w
Redaktoři Blesku možná moderní kronikáři pro budoucí generace
Obdivuji tvůrce střípků ze života paní Bartošové, jak dokáží všechno tak dobře a plasticky popsat. Já bych to nedokázala, protože jsem nikdy takovým, životem nežila a ani nemám schopnost tak žít. Ale paní Bartošová není bohém, protože o jejím způsobu života se nedá tvrdit, že by byl netradiční, znám ještě několik takových lidí a dokáží se v těch svých zmatcích docela orientovat. Nikdy neodsuzuji ani pana Havla, co se týče jeho soukromí, protože ani on není ojedinělý případ. Ale jeho soukromý žívot se propírá, lidé si o tom čtou a z osobnosti obdařené mnohými tituly a uznáními se stává bulvární hříčka. Jak věrně dokáží zpodobnit jeho "úlety" je obdivuhodné. Zřejmě mají schopnost, neobvykle vynikající schopnost se do něho nějak vžít a předjímat lépe, než kdejaká profesionální vědma.
Richard Müller - Srdce jako kníže Rohan
http://www.youtube.com/watch?v=m-8UfwUml-E&feature=related
Jen mi vrtá hlavou, zda je to dobře nebo špatně
Co vlastně chtějí lidé slyšet? Že na někoho, kdo je v nějaké pozici, se dá "lidsky" sáhnout a vlastně, nikdo, když se bude chtít, neunikne nakonec dehonestujícímu pohledu shora, který ví, zná a umí vytvořit portrét za babku, kterého se jen tak dotyčná osoba nezbaví? Tím se mi vysvětluje, proč umělci píší své životopisy. Aby svou osobnost objasnili, ale takovou knihu nebudeme vláčet po dopravních prostředcích nebo bůhví kam ještě. Stačí si skočit do trafiky, koupit si bulvár, přečíst si ho, udělat si pár předsudků a zase ho zahodit. Na co to schovávat! Knížky většinou nezahazujeme. Ale možná, když probíráme knihovnu, je narovnáme na hromádku a pak postavíme na nějaké dostupné místo, aby si je lidé rozebrali a tak se dostávají mezi lid, který je tímto způsobem vlastně šíří, protože každý, kdo o sobě píše, chce opravit a vyjasnit dojmy (marně), které vzbudil svým veřejným vystoupením a životem.
Jiří Schellinger - Holubí dům
http://www.youtube.com/watch?v=rAmn_YJ-_Nc&feature=related
Historické osobnosti si pamatujeme spíše z té jejich horší stránky
Myslím, že drby o lidech, na "které je vidět", se šířily odjakživa a dokonce se staly i pramenem historie. O králi Davidovi například skoro každý ví, že svedl jakousi vdanou paničku Betsebu a poslal jejího manžela, Chetitu Uriáše, do války, z které se nevrátil. Ale málokdo ví, jaké činy v životě dokázal a proč se o něm ještě dnes hovoří. Stejně jako o Sokratově Xantipě a jejich vzájemném vztahu, který nebyl rozhodně prostý lásky. O synu Davidově, králi Šalamounovi víme, že nechal ve svém paláci udělat podlahu, pod kterou pluly ryby a královna ze Sáby než na ni vkročila, si zvedla šaty a tím ho přesvědčila, že rozhodně nemá kozí nohy, jak se o ní tvrdilo. Lidé si zkrátka více pamatují drby a nadsazené historky než "nudné" povídání o slušných, pracovitých a věrných lidech, kteří by rozdali první i poslední a oděli chudáka ...
Petr Hapka - Buřty, pivo a nenávist
http://www.youtube.com/watch?v=ICyk3Puae2c
Tak nevím ...
Já mám takový pocit, že právě ti slušní přicházejí zkrátka a historicky vzato, zbyla z jejich života jen možná nějaká zmínka v souvislosti s neřádstvem nějaké osobnosti. A tak ve stínu bohémů v plném slova smyslu, lidí s ostrými lokty, proříznutou pusou a skandálním živtem se nenápadně pohybují slušní, pracovití a obětaví lidé, kteří jednou v životě měli to štěstí, že se do něčeho připletli, a tak je možné jejich jméno a střípek ze života vyhledat v rejstřících velkých knihoven. Tak nevím. Je lepší být slavným neřádem nebo šedou myškou, která se na malou chvíli promítne, pro sebe v hanebné a kompromitující situaci, v jeho životě a tím se učiní nesmrtelnou? Každému, co jeho jest. Život je plný paradoxů, nevděku a legrace zároveň. Ať žijí dějiny! Možná, že v budoucnosti někdo vyhrabe nějaká čísla bulvárních článků a docela vážně sepíše dějiny, děti se o tom budou učit docela vážně, budou dostávat známky, zda dobře pochopili osobnost toho či onoho. Ale my, současníci, už tu nebudeme, abychom jim sdělili, že to bylo úplně jinak. Ach jo! O))
Blue Effect - Slunečný hrob
http://www.youtube.com/watch?v=ckNMjjxNWGk&feature=related
