Moderní diskuse o původu Gótů se soustředily na souvislý popis jejich nejstarších dějin, který nám zprostředkoval pozdně antický autor Jordanes.
Ocitujme číst Getiky:
„(25) Z tohoto ostrova Skandza -jakési dílny či kolébky národů a ras - prý kdysi přišli Gótové, vedeni svým králem jménem Berig. Jakmile vystoupili z lodí a dotkli se suchou nohou země, pojmenovali dané místo po sobě. Vždyť i dnes se tomu území podle tradice říká Go-thiskandza. (26) Odtud se brzy přemístili do sídel Ulmerugů, kteří tehdy obývali břehy Oceánu. Vyměřili si tábor a poté, co s Ulmerugy svedli bitvu, je vyhnali z jejich vlastních obydlí. Jejich sousedy Vandaly, již tehdy podřízené, donutili ke spojenectví dalšími vítězstvími. Když však začal počet obyvatel vzrůstat, rozhodl Gadarichův syn Filimer, asi pátý král po Berigovi, že se Gótové i se svými rodinami odstěhují jinam.
(27)Při hledání příhodných obydlí a tomu odpovídajících míst se dostali až do země Skytů, kterou ve svém jazyce nazývali Oium. Vojáci byli potěšeni bohatostí zdejšího kraje, a tak jich asi polovina překročila most, který vedl přes řeku. Ten se však náhle úplně rozlomil, což jedněm zabránilo pokračovat v cestě a druhým se vrátit. Říká se totiž, že ono místo bylo sevřeno třasovisky a kol dokola se rozkládající propastí, takže ho příroda učinila naprosto neschůdným. Podle svědectví cestovatelů, byť jen zprostředkovaných, tam lze i dnes slyšet hlasy dobytka a objevit stopy po přítomnosti lidí.
(28) Ta část Gótů tedy, která se podle pověsti dostala s Filimerem přes řeku do země Oium, získala vytouženou půdu. Zanedlouho poté narazili Gótové na kmen Spalů, střetli se s ním v bitvě a dosáhli vítězství. Odtud jako vítězové spěšně postupovali do nejzazší části Skytie, jež sousedí s Pontským mořem" (Getica 25-28)."
Jordánovo vyprávění není bez tajemství. Kdo byli oni Spálové? Nicméně jeho hlavní rysy jsou jasné. Gótové pocházeli ze Skandinávie - Jordanes je poplatný znalostem antického zeměpisu, neboť ji nazývá ostrovem - a po dvou výrazných přesunech dorazili do oblasti u Černého moře („země Skytů"). Obě stěhování jsou vylíčena jako hromadné vojenské migrace vedené králi a minimálně ve druhém případě způsobené přelidněním.
Jak dalece však můžeme Jordánovi věřit?
Až do konce 19. století byly Jordánovy údaje jednoduše přijímány jako norma. Nedostatek písemných pramenů nebo jiných dokladů bránil v dalším výzkumu. V každém případě vypadal příběh zcela věrohodně. Hromadná emigrace ze Skandinávie, vedená touhou po bohatství a úrodnější půdě, probíhala nejen ve vikinském období, ale i v minulém století. Jistý švédský vědec při diskusi o této problematice nedávno ironicky citoval z dopisu svého krajana, který v období neznajícím ještě cholesterol dorazil do nově objevené severoamerické země hojnosti. V dopise se mj. říká: „Jíme jen vepřové a sádlo a moje ženuška je tak tlustá, že neprojde ani dvířky od chléva.":) Diskuse se omezila jen na datování obou přesunů. Getica umísťuje celou dvoutisíciletou řeckou historii a pseudohistorii mezi Filimerovo stěhování a popis skutečných gótských aktivit v oblasti Černého moře. Šlo o typickou přezíravost pozdně antické etnografie, která neuznávala existenci nových národů, ale pouze starých pod novými jmény.
Cassidorovo líčení velkolepé minulosti
Pro Cassiodora to znamenalo příležitost, aby Gótům připsal velkolepou minulost. Jejich rané dějiny byly např. ztotožňovány s historií a mytologií Skytů, Amazonek, Getů či Dáků a podle tohoto vidění minulosti se založení gótského království kladlo před založení samotného Říma -Gótové měli dokonce bojovat v trojské válce. Výsledkem bylo datování Berigova odchodu ze Skandinávie do roku 1490 př. n. 1. a Filimerova přesunu k Černému moři, který se měl odehrát o pět generací později, do extrémně raného období.
Archeologové promluvili. Kossinovy nálezy
Vzestup archeologie mezi profesionální disciplíny vedl na konci 19. století k tomu, že se poprvé mohly ověřit informace obsažené v Getice. Průkopnickou roli tu sehrál německý vědec Gustav Kossinna a skupina archeologů, kterou kolem sebe shromáždil. S tím jak rostl počet archeologického materiálu, začala tato skupina nálezy klasifikovat a třídit podle podobností a stylu. Na základě zjištěného obrazu archeologických skupin (často zvaných „kultury") Kossinna vytvořil základní teze své školy. Ve své knize o původu Germánů z roku 1926 napsal, že .jasně definované, zřetelně odlišené, ohraničené archeologické oblasti nepochybně odpovídají územím jednotlivých národů a kmenů". Podle Kossinny každý národ či kmen zmíněný v antických pramenech měl svou vlastní rozlišitelnou hmotnou kulturu. Z toho vyplývalo, že archeologické nálezy mohou potvrdit nebo vyvrátit písemné popisy migrací. Jestliže národy po sobě zanechaly specifické hmotné pozůstatky, měnící se podoby těchto pozůstatků odrážejí jejich pohyby. V případě Gótů byl Jordánův popis jejich skandinávského původu „potvrzen" novými objevy, metodickými postupy a domněnkami. Opěrným bodem pro tento závěr byla skutečnost, že určité nálezy a zvyklosti jsou v prvních staletích n. 1. doloženy jak ve Skandinávii, tak v dolním Povislí. Tyto podobnosti byly, ve shodě s Jordánem, interpretovány jako doklad gótské migrace ze Skandinávie směrem na jih, na evropskou pevninu. Přibližně do roku 1950 byla takzvaná „gótsko-gepidská" kultura považována za identifikovatelnou na základě sedmi prvků: kostrového pohřbívání (spíše než žárového), malého výskytu zbraní v hrobech, výskytu kamenných kruhů a kamenných stél na pohřebištích, kovových přívěsků hruškovitého tvaru, náramků s hadími hlavičkami, esovitých zápon a zvláštního typu keramické výzdoby, kombinujícího zdrsňování a leštění.
Kmeny uváděné v Tacitově Germanii a jejich přibližná lokalizace
Toto vše od základu změnilo archeologické chápání pozorovatelné kulturní změny. Dokud nebylo ztotožnění mezi kulturami a etnickými skupinami zpochybňováno, prehistorická archeologie měla vždy tendenci vysvětlovat jakoukoli změnu migrací nebo difúzí (šíření osídlení, vlivů). Uplatňoval se při tom přibližný odhad. Jestliže určitý větší soubor archeologického materiálu prošel důkladnou transformací, bylo to obvykle vysvětlováno účinky migrace. Naopak menší změny byly znakem kulturního rozptylu nebo vlivu, obvykle od „rozvinutější" skupiny k „primitivnější". Zvláště od 60. let nastala prudká reakce na tato paradigmata, přinejmenším mezi anglofonními archeology. Mnoho z nich zdůrazňovalo, že změna, byť drastická, může nastat i jinými prostředky.
Wielbarská kultura a černjachovká kultura
Po roce 1945 bylo ve východní Evropě odkryto velké množství archeologického materiálu. Nálezy osvětlily mnoho problémů, v neposlední řadě některé aspekty obecných dějin prvních století n. 1. a řadu stránek gótských dějin. Došlo k tomu díky identifikaci a analýze dvou tradičnich archeologických „kultur": tzv. kultury wielbarské v dnešním severním Polsku a kultury černjachovské na území severně od Černého moře. Tyto kultury neodrážejí hmotné pozůstatky po Gótech ve smyslu obhajovaném Kossinnou. Nicméně existuje důvod spojovat obě kultury s rozšířením gótské skupiny a jiných příbuzných germánských skupin v prvních čtyřech stoletích n. 1. Množství nového materiálu umožnilo archeologům vytvořit spolehlivější datovací systém pro nálezy ze severní a střední Evropy. Nás budou zajímat tři takto definované fáze: B(starší doba římská), C (mladší doba římská) a D (období stěhování národů). Každá z těchto fází je dále rozdělena (např. Bia, Blb, B2a atd.) a probíhá další diskuse o detailech. Pokud jde o rané gótské dějiny, bylo toho ovšem dosaženo více než dost, aby bylo možné používat tento systém a zmapovat gótskou roli v černjachovské a wielbarské kultuře. Do jaké míry lze spojovat Góty s těmito nálezy, zůstává samostatnou otázkou.
