Myslím, že je nutné se zabývat pojmy, které se mnohými lidem už vytratily z mysli Co je to svoboda svědomí. I po tom, co jsme se osvobodili od ideologií a skutečně jsme otevřeli brány všem názorům, které lidstvo vedlo historií, všem filozofiím a hypotézám, paradoxně se objevují tendence, které mají za cíl potlačovat různé názory a postoje, ne už hrubou a represivní silou, zdůvodněnou vládnoucí ideologií, ale iniciativami skupin a jednotlivců, kteří však nepolemizují na filozofické úrovni.
Pojem svobody svědomí
Svoboda svědomí je základní právo člověka Tak byla chápána v Novém zákoně a církevní praxi prvních tří staletí. Ale v církvi se tato praxe změnila poté, kdy koncem 4. stol. bylo za císaře Theodosia (379-395) křesťanství povýšeno na státní náboženství. Přísné církevní chápání pravdy v období středověku a zneuznání důstojnosti jednotlivce na úkor ideální jednoty vedly k nesnášenlivosti odporující - evangeliu a k násilnému pronásledování jinověrců. K postupné změně došlo až v období humanismu a pokračovalo díky zkušenosti s - protestantskou reformou (pojem svoboda svědomí se objevuje poprvé za jednání o Vesfálském míru r. 1648) a především pak za osvícenství s jeho liberálními postoji. Navzdory tomu jak Řehoř XVI. svou encyklikou Irari vos (1831), tak Pius IX v Quanta cura (1864) ostře odsoudili sv. sv. v neposlední řadě jako reakci na rostoucí přizpůsobování se lidského smýšlení moderním myšlenkám a jako reakci na lhostejnost k náboženským otázkám, šířící se mezi křesťanským lidem. Ke změně postoje došlo teprve v encyklice Immortale Dei (1885) Lva XIII. Církevní výuka si však ponechala výhrady k posuzování idividuálním svědomím. Plné uznání svobody svědomí se znovu prosadilo po 2. - vatikánském koncilu zveřejněním dokumentu Dignitatis humanae.
Podle mého názoru je to každého věc
Lidé, kteří nábožensky cítí, podřizují svou mysl, konání, jednání a cítění náboženskému učení. Lidé, kteří myslí racionálně, jsou liberálně zaměřeni, tolerují všechny směry myšlení a pokud chtějí, mohou je studovat a chápat ne jen přes prizma vlastních názorů, ale takové, jaké jsou. A přitom nevnucují druhým své směry myšlení. Studiem historie, duchovních dějin a filozofie získá člověk ohromný a souvislý obraz lidského světa. A také studiem politických a ekonomických teorií. I studiem práva, státovědy, která vznikla již v době Aristotela, etnografie, archeologie. Může to dělat ze svého zájmu anebo cíleně se zaměřovat k profesi, kterou chce vykonávat. A čím šířeji se snaží obsáhnout svým duchem tento svět, tím více získá tolerance, lásky a pochopení k druhým lidem. Tím lépe i dokáže vést druhé jako učitel či rodič. Tím také víc chápe, že svým žákům i dětem i druhým lidem dává to nejvzácnější, a to je porozumění a toleranci, svobodu a vyrovnání se s disproporcemi, které zažívá jak mentálně, tak i prakticky. A jestliže se chce zabývat náboženstvím, pak tak nečiní, jako věřící lidé, ale ptá se a hledá fundamentální otázky podstat toho dlouhého duchovního vývoje, který je s dějinami lidstva spjat. Protože bez těch znalostí a pochopení nemůže chápat ani dobovou politiku, ani konflikty vznikající mezi národy i společenskými skupinami, ani Francouzskou revoluci, ani vznik a vývoj právního státu a demokracie. Neboť tyto cesty vznikaly také polemikou, filozoficky, prakticky, tedy přirozeným lidským vývojem a činnostmi,za kterými stojí celá řada lidí.
Principiální postoje nebo život bez principů
Lidé se už dlouho emancipují z moci ideologií a odmítají principy nastavené historickými společnostmi. Takto si dál ale kladou základní otázku. Co je svět, co je člověk, jaké má postavení ve společnosti i mimo ni, co je to individualita a jak se profiluje ve společnosti. Emancipace od etických principů znamená hledání jiných podstat, důvodů pro činnosti a fungování tohoto světa. Ale jsou lidé, kteří na principech staví, hledají je a studují, přemýšlí, jakou mají ještě platnost, zda se nekonfrontují se současnými stavy, zda jsou v souladu nebo nejsou v souladu. A protože jsou to právě lidé, kteří jsou zdroji pokroku, jsou stále na cestě hledání, zkoumání a ustalování těch mnoha proudů, aby v konkrétní době mohli prakticky žít. Ale i tak se dají chápat, i tak je možné jim porozumět.
Sociální cítění nechápu jen jako soucit, ale uznání důstojnosti člověka
Jistě, že mnoho myšlenek vychází z křesťanství, které je součástí evropské kultury, dokonce ji dalo i základy a v západním světě má své místo. Byla jsem překvapená, jak v Německu fungují církve a shromáždění, jaké mají programy pro těžce nemocné a postižené lidi, jak se věnují dětem s Downovým syndromem a rodiče získávají informace, jak těmto dětem pomáhat a také se smiřovat s touto nelítostnou nemocí. A tak postupně, když procházíte země a společnosti, moderní a vyspělé, můžete vidět, že lidé se shromažďují k činnostem, které jsou veřejně prospěšné a snaží se pomoci, protože nachází pro to oporu ve svém přesvědčení, že lidé mají žít důstojně a zemřít důstojně. A kolem nich je také svět plný násilí, plný nejistot, změn, které musí podstoupit.
Necítím se dost fundovaná k tomu, abych podrobovala jakékoliv instituce kritice, spíš sleduji vývoj v této zemi, kde žiji. Nevyhýbám se diskusím, pokud někdo diskutovat chce, nekritizuji někoho, že je komunista, křesťan nebo budhista. Spíš pozoruji úpadek zájmu o vzdělání a úpadek pěstování rozměru, který vede k osvobození se od úzkosti a odvracení se od světa. Vážím si lidí, kteří se dokáží druhým věnovat, ať jsou to duchovní nebo odborníci v nejrůznějších profesí. Znepokojují mne lidé, kteří opouští veškeré nabyté svobody a zbavují se jejich prospěchu. Neboť jednou z těch významných svobod je i svoboda svědomí, kterou požívají i věřící a pokud jim nerozumíme, můžeme je alespoň tolerovat.
