Logos jako usebrání, vším prostupující, je v oblasti doxá (zdání) vydán na pospas mínění. Má ovšem také své různé vývojové formy: buď se obratně přesvědčuje o opaku pravdivého (sofistika) anebo se pravdivé bagatelizuje (znehodnocuje, zesměšňuje). Tuto bagatelizaci umějí někteří jedinci důkladné a “shodí” vše, ještě před tím, než by se věc mohla domoci uznání. Kladete si otázku, jak je to možné? Je to možné proto, že sféra doxá připouští kontradikce. Podle Patočky:
” …velké je zároveň malé, polovina je celkem a celek je polovinou“.
Osudnost bagatelizace
Bagatelizace je zvlášť osudná tam, kde se kladou “porodnické otázky”. Tam se totiž přímo zabíjí vše živé dříve, než vyraší první kořínky. Bagatelizace je signum mechanického, netvořivého myšlení (tj. ničí “fysis” v chápání světa i nás samých ve světě). Dnes se ukazuje jako nepřítel pravé kulturnosti. Patočka říká: ”Doxá je v jádře kontradikce, která o sobě neví.”
Obor viditelného je oborem empirického
Empirické metody musejí tedy vyzdvihovat to, co není doxické. Tedy musejí ukazovat epistémé (význam pojmu epistémé je poznání, starořecké pojetí pravého poznání, podstatný celek poznání). V oboru doxá vše, co je dobré, může být ostatním předloženo jako zlé (v doxickém světě pracují naše média). Do doxá patří i fenomén intelektuálštiny, jenž je pouhým vedením bez porozumění, bez celku a celkovostí. Intelektuálština hromadí naměřená data, systematizuje je podle šablony, ale nečiní naši duši obrněnou proti malicherným strachům a žádostem, intelektuálština nepečuje o duši, nepozvedá ji, naopak naplňuje duši tím, čemu říkáme hybris.
Jaký je život v doxá
Život v doxá (zdání) má v sobě špatnou nekonečnost “pleonexii”. Tedy bezmezné chtění. A takový život není dobrý. Přináší totiž neklid. Ten pravý klid je jen v duši. Všechno ostatní jsou jen útěky. Nikoli apeiron – bezmezno, ale peras - omezení, je základem klidu. Protože žijeme ve světě doxickém, musíme se snažit bezmezno omezit (apeiron peratizovat), a to je péče o duši. Duše usebírá (legein) všechny životní aktivity do jednoty, do jednoduchosti. Štěstí je “tyché” – náhoda, plný klid duše nepřipouští stupňování, proto je tím nejvyšším. Co připouští “více a méně” – to nemůže být nejlepší. A doxický svět připouští kontradikce. Proto se zde i nejvíce spravedlivý může jevit jako nespravedlivý, dokonce nejvíce nespravedlivý. Abychom se přiblížili k pravdě, musíme být kultivovaní a vycházet “z věcí samých!”
Skloubení bezmezna a meze
Správné skloubení bezmezna a meze je základem pravdivého myšlení. Péče o duši se realizuje z vnějšku, nikoli nějakým pohledem do duše samé, ale ze světa, z aktivit, z kosmu, z celku světového. Proto musíme nějak být při celku světa a to lze jen duší. “Sebeurčující pohyb je existencí.” O to jde!!!
To je třeba opakovat těm, pro něž existence je jen tím, na co lze sáhnout rukama. Péčí o duši pečujeme i o obec, o řád celku. Poznáváme, protože pečujeme o duši, ne naopak. Každá neurčitost snižuje platnost bytí – existence, proto je nutno myslet přesně, ostře. Tento proces je tíhnutím ke tvaru, k ostrému a čistému tvaru, o němž mluvíme nejen v souvislosti s prostorovými tvary, ale i v souvislosti s myšlením. Každá definice je idealizací tvarovou, obsahuje v sobě i impetus ke konci k “finitum”, proto “definice”.
Každá rozplizlost množí únavu
Pečovat o duši znamená peratizovat její obsah. Patočka tomu říká: “Neurčitost má v sobě právě to negativní, a následkem toho zmenšuje bytí, kdežto péče o duši svou snahou o jednotu, bytí koncentruje, stupňuje je v plný tvar.”
Podoby nemají nitro, bytí nitro má
Podoby nemají nitro, proto nemohou zastupovat plnost bytí. Bytí má nitro. Causa efficiens (příčina působící), pochopená jako počátek (arché), je u Heideggera pochopena jako to, co je uchováno ve tvarovém principu, jenž jest obsažen i v nejmenších částečkách věci. Rozbijeme-li věc na kousky, nerozbijeme tedy základní tvar, ten zůstává nadále, jen není námi viděn očima a prostým pohledem.
Platí-li tentýž závěr pro “tvar zla”, pak by nebylo vykořenitelné nikdy.
Použitá literatura:
1. Patocka,J., Péče o duši II. Praha: Oikúmené 1999, s. 68
2. Patocka, J., Predsokratovská filosofie. Praha 1969, s. 72.
3. Heidegger, M., Konec filosofie a úkol myšlení. Praha: Oikúmené 1993, s. 23.
