Čtenáři Bible, či díla "Tisíc a jedna noc chápou", jak velkou roli hrál mýtus v dějinách lidstva a že nejde o pouhé pohádky, které můžeme ledabyle házet za hlavu. Uvedla jsem tato dvě díla jako nejmarkantnější příklady mýtů smíšených se soudobou realitou, ještě ke všemu jsou zpracované v mnoha literárních stylech, v nichž se nenápadně vznáší dech filozofie, která nejdříve musí poznat veškeré pojmy, aby je definovala pro další vědy, které se od ní víceméně vzdálí. Řešíme problém střetu "domácího" a "cizího" ve společnosti a tento střet demonstruji na japonském mýtu.
Pojem „mýtus“
Karel Kerenyi se definuje mýtus jako „zakládání“. O mýtu a bájích se tvrdí, že jejich funkcí je něco vysvětlit. Nebo také vyložit nějaký vznik. Mluví se o etiologii mýtu. Ale v mýtu samém můžeme zaznamenat ohromný pohyb. Kerenyi chce ukázat, že mýtus není výkladem, ale poukazem k tomu, v čem se věci zakládají, a zdůrazňuje určité věci. Základ mýtů je v tom, a také samozřejmě smysl všech mýtů je ve vyjadřování zkušenosti, že to, co se stalo, se už stalo a že to tu už bylo. Mýtus nevyjadřuje nic jiného, než určité akcenty a pokud se přidržíme Kerényieovy definice, pak pochopíme její smysl v tom, že mýtus je určitý způsob života, určitý stereotyp, který je samozřejmě schopen obměn. Než vpadneme do textu tohoto přemýšlení o tom, jakou mýty hrají roli ještě v naší moderní době a budou určitě hrát svou roli i v dobách příštích, vysvětlím problematiku, které se článek týká. Na podkladě obrazu mýtu a moderní filozofie se setkáme s úrovněmi postavení člověka: jak ho chápe mýtus a jak moderní filozofie a toto poznání je pak jakýmsi jádrem postavení tzv. obětních beránků a proklatců, kteří představují v domácí společnosti element cizího. Tento víceméně filozofický problém, který se však prolíná i do jiných společensko - vědních systémů, je stále aktuální a podle mého názoru nevymizí. V tomto případě ho chápeme jako obranu kultury domácí společnosti před cizími vlivy.
Jakou roli hraje člověk v mýtu a jakou v moderní filozofii?
Člověk se sám v mýtu chápe jako podílník a účastník na něčem, co ale ve skutečnosti není jeho, nepatří mu to, neovládá to svou vůlí a mocí svého rozumu. Pouze je postavou určitého děje, který však není v jeho rukou, nerežíruje ho, nestaví postavy a neurčuje role. Je jakýmsi proviněním na tváří jsoucna. V tomto případě si společnost žádá bytost, na kterou přenese své možné a skutečné provinění, tato bytost se pak stává obětním beránkem, je ve své zástupné funkci z této společnosti vyvržena. Ale, u moderních filosofů to je tak, že člověk je bytost, přes kterou se odehrává vpád zjevování do jsoucna. Ještě lépe řečeno, člověk je bytost, skrze kterou probíhá vpád do věcí samé. Odvažuje se totiž vpadnout do oblasti, která není jeho a na tváří jsoucna se stane řezem.
Proklatci
Proč o tom hovoříme? Protože tento problém je stále přítomný. Kupodivu stále aktuální a sám se v modelu aktualizuje. Nejlépe to vystihuje Heideggerovo „unheimlich“. Pocit nezdomácnění a ohrožení. V tomto pocitu se pak odráží svět ve formě základní dvojice – napětí (protiklad mezi tím, co je cizí a co je domácí, co je vlastní a co je nevlastní). A je docela zvláštní, že v Patočkově díle se odráží tato struktura v japonské mytologii v podobě potulných herců, které přecházejí stále z místa na místo a ve společnosti představují zakořeněné a v podstatě v tradičním selském světě nepřítomný element cizího. Berou na sebe roli cizích proklatců. Není to však obsaženo pouze v japonském dramatu, ale shledáme se s tímto modelem i u Kopeckého a Tyla i Ignáta Hermana a dalších autorů zejména mezi dvěma světovými válkami.
Příklad: Proč nemohl být Moliére pohřben?
Moliére, jakožto komediant nesl až do hrobu prvek proklatého a proto nemohl být pohřben. A nebyl sám, vzpomeňme na Pagganiniho.
Menšiny
Základní rozlišení situací z tohoto hlediska jsou chápány na situace "native" - situace, v nichž je člověk zrozený, tj. pohybuje se uvnitř jazyka a kultury, kde jsou všechny věci implicitní - a situace "kontaktní" a v nichž tato implicitnost není garantována. V této situaci slova nehrají téměř žádnou úlohu "jde o problém z oboru sociolingvistiky". V této situaci jsou si lidé v zásadě cizí, a tudíž postiženi pocitem xenofobie. V takové situaci např. úsměv vyjadřuje implicitní otevřenost, která může převést situaci kontaktní v situaci native.
Mystérium tremendum
Vraťme se ještě do japonské mytologie, kde je to z určitého pohledu nejmarkantnější. Toto střetnutí domácího a cizího (mystérium tremendum) je tedy v japonské mytologii vyjádřeno ještě jednou zvláštní instancí, která reprezentuje totéž na vyšší úrovni: instance vlády. Pán a vládce je cosi takto vnějšího. Reprezentuje posvátno a cizotu, něco, před čím se člověk chvěje, protože je to nevýslovné, současně se o tom nemluví, je to tabu. Všechny fenomény kontaktní situace jsou vlastně v dané kultuře tabu a členové kultury se o nich implicitně snaží nemluvit, utajovat je, protože tím chrání onu kulturu před vpádem cizího.
Objev řecké filozofie
Filosofie s objevem zjevování. A umožňuje, aby člověk byl také objeven, aby člověk byl zjevný jako součást. Toto „zjevování“ ukazuje divnost toho, že to, co trvá, nám není příslušno. To, co trvá, je to, k čemu nemůžeme a dokonce v jakémsi podstatném smyslu ani nemáme moci. To co trvá, je příslušné bohů, nepatří to do rukou konečnosti - protože konečnost patří k ukazování. Základní výměr ukazování je výměr toho, že to, co netrvá, se děje. To je objev řecké filosofie: že věci se dějí, že jsou jedna na úkor druhé, že aby jedna věc mohla zaujmout své místo, musí nějaké jiné věci toto místo ztratit: že život je životem (ve své podstatě) na úkor druhého.
