Pan ministr Kalousek nás pořád straší. Jistě právem, o tom nemůže být řeči, ale měl by také zvážit, že jeho každodenní chmurné prognózy mohou působit na některé lidi, a rozhodně jich nebude málo, dost deprimujícím způsobem, destruktivně a mohou také upadnout do nihilismu, který je nám k ničemu stejně jako stres, náběh na deprese, strach a vyvažování úzkostných stavů všelijakými způsoby, které jen vyprazdňují peněženky a dělají z domácího hnízda peklo. Není tomu tak? Copak je to poprvé, kdy Evropa má potíže? Dokonce si myslím, že v její minulosti není snad období, kdy se tato situace, jako je ta současná, neobjevovala.
Psychologie dělá divy, že?
Mně připadá, že se neumíme na problémy dívat jinak, než z pohledu pohybu financí a systémů, které jsme si horko těžko nastavili podle pohybu měny a možností rozpočtu (a hodně lidí s těmi systémy nesouhlasí a nebo jim vůbec nerozumí a nechápou, co jim to asi přinese za dobro nebo zlo), aniž bychom zvážili, že všechno to, co vnímáme jako současný stav, má i jiné dimenze. Politik to ví, alespoň ten dobrý politik to ví a chápe, že za těmito systémy musí stát široká podpora lidí i zcela objektivní a trochu nevypočitatelné situace, které mohou systémy nabourat, nebo je učinit neúčinnými či zbytečnými. Já chápu opatrné lidi, kteří si myslí , že vyvoláváním neustálých panik (a skutečně každý den, z pohledu lidí, kteří čtou tisk, se objevují a zase mění), vzbudí u lidí rezervy již téměř zavrženého pudu sebezáchovy, který se vyvolal příliš dlouhým obdobím sladké zahálky, záplatováním trhlin, sliby a zamlčováním, takže nebýt některých jedinců, kteří začali děsit svět zánikem světa a jinými neblahými prognózami, usnuli bychom na vavřínech (které nám nenáleží ani za mák) a nedělali bychom vůbec nic, ale celá zodpovědnost by nakonec padla za krk pár lidem, kteří dobře chápou, že ke změnám musí dojít. A tito lidé, kteří stojí ve vrcholných státních funkcích, jsou unavení a samozřejmě i frustrovaní. A pohybují se v ukazatelích, které řídí jejich činnosti, neustále mění kolem sebe lidi v pozicích, což má opravdu velmi komplikovaný dopad na úřadování v Čechách a z toho nekouká nic dobrého. Nikdo pořádně neví, čeho se má držet, bojí se rozhodovat za sebe a často se ani neví, kdo má vlastně vůbec rozhodovat. A do toho se ještě mezi sebou hádají lidé, kteří by měli být spíš lidu vzorem a nevysílají dobré signály do společnosti, která je otrávená z ovzduší, které se kolem dokola šíří. Má to vůbec cenu, aby lidé, kteří jsou stále decimováni obavami, že budou propuštěni, že jim nezbude na placení stále stoupajících cen, že ani neví, co bude za týden, že zažívají své vlastní pohromy a běhají jak zajíci o honu k psychiatrům, protože to nemohou unést, ještě je nutit sledovat rozbroje, které se jich netýkají a jen zhoršují jejich osobní pohled na svůj život, který už nelze nazvat ani osobním?
Všechno má svůj čas
Nelze očekávat, že za pouhých dvacet let se stane zázrak v poměrech v evropských zemích, ale spíš lze očekávat, že se budou střídat dobré a horší roky, s kterými lidé musí počítat a podle toho se zařídit a nečekat na prognózy, které mají stále měnlivý charakter. Neumíme číst z minulého a ani z přítomného času a využít dobu, která je přiznivá pro rozvoj blahobytu, abychom si učinili rezervy nejen hmotné. A mně zaráží, že kromě neustálých invektiv jednoho proti druhému, pomluv a dehonestací neslyšíme rozumné rozbory s fundovanými závěry, z nichž můžeme sami usoudit, jak budeme v rodinách hospodařit, jak uspořádáme dětem budoucnost, s čím můžeme počítat, zda si vzít hypotéku nebo radši počkat a jak budou vypadat ceny za základní potraviny třeba za rok. To nás zajímá víc, než zprávy o tom, zda pan dr. Halík je vysvěcený kněz nebo není apod. (Já pevně věřím, že kněžstvím pana dr. Halíka se budeme ještě delší dobu zabývat, abychom se trochu osvěžili před další ranou, která nás očekává z dalších zpráv o hodnotě koruny vůči euru). Evropa je ženská v nejlepších letech. A nechová se vždy zodpovědně. Bylo by dobré, třeba pro začátek, kdyby její strůjci a manažeři pochopili, že za okny jejich kanceláří žije několik miliónů lidí, kteří se začínají zlobit a nejraději by ji zavrhli, kdyby věděli, co se vlastně stane dál. A to neví nikdo. Na něco takového se totiž nemyslelo a ani si to nikdo nepřipouštěl.
Bylo by dobré, kdyby konečně zazněl hlas rozumu, aby si lidé mohli udělat ve svých věcech a úsudcích jasno. Vždyť, co o sobě vzájemně víme? Jen to, co se pustí do medií a to není nic moc, přátelé.
