Jsme v období sekularizace, pádu Svaté aliance, Napoleonských válek a viktoriánského liberalismu. V Evropě přichází doba míru a prosperity i revolucí.
Úpadek náboženství a sekularizace
Vysoce stylizovaná aristokratická civilizace porenesanční Evropy, která dosáhla svého vrcholu v době Ludvíka XIV., se lišila od dřívějších fází evropského vývoje nedostatkem náboženských základů. Čím více sílila kultura dvorů, tím více slábla kultura církví, takže nejpozději v 18. století začal v evropské společnosti proces rychlé sekularizace, jenž změnil celý charakter západní kultury. Spojení dvorů s humanistickou kulturou a s vědeckým hnutím, jež bylo doposud převážně humanistické, vytvořilo rozšířením vědeckých poznatků nové ideály osvíceného despotismu a racionalizace lidského života.
Období racionalismu
Toto hnutí bylo nejsilnější ve Francii, kde mělo vědomě protikřesťanský charakter a vedlo osvícenské tažení proti temným silám fanatismu a pověry, jež vidělo ztělesněné v církvi a náboženských řádech. Z Francie se mimořádně rychle rozšířilo přes dvory a šlechtické salóny po celé kontinentální Evropě a dosáhlo dokonce až do Ruska a Portugalska. Pouze v Anglii mělo toto hnutí odlišnou podobu. Z celé Evropy jenom zde byla dvorská kultura poměrně nevýznamná a centrum moci přešlo na velké vlastníky půdy, kteří vládli zemi prostřednictvím parlamentních institucí a byli na moci krále a církve prakticky nezávislí. Pod jejich vládou proběhl v anglické společnosti rovněž proces sekularizace, byl však méně úplný a mnohem méně revoluční než na kontinentě. Největší část energie byla zaměřena na praktické cíle - na obchodní a průmyslovou expanzi a na revoluci hospodářského života prostřednictvím kapitalismu a vědeckých vynálezů. Nedošlo k náhlému zlomu náboženské tradice. Na rozdíl od kontinentu zažila Anglie v 19. století lidové hnutí náboženského oživení, které hluboce ovlivnilo prostý lid a střední vrstvy anglické společnosti. Hnutí za sekularizaci kultury tak sledovalo velmi rozdílnou a nepravidelnou cestu. Neobjevil se tu žádný ostrý konflikt mezi náboženskou tradicí a vědeckým osvícenstvím, zato však řada odštěpených, sektářských nebo stranických hnutí, která rozbila tradiční jednotu náboženství a kultury a vytvořila vlastní samostatná kréda a ideologie.
Základy tohoto vývoje byly položeny již v 17. stol., ve věku puritánské revoluce, a někteří vůdcové 17. stol., jako Roger Williams, zakladatel Rhode Islandu, vyvinuli i teorie o úplné odluce církve od státu.
Některá z těchto hnutí, jako unitáři, velmi sympatizovala s osvícenstvím a byla vedena filozofy a vědci, jako byl Josepf Priestley. Jiná, jako Wesleyovci, byla inspirována osobní svatostí a evangelickou prostotou. Všechna však, ať vědomě nebo nevědomě, působila jako kvas sociální změny a připravovala cestu pro reformní hnutí následujícího století. Na kontinentě, zvláště ve Francii, kde neexistovaly tyto zprostředkující sektářské skupiny, byla sekularizace kultury mnohem úspěšnější a konflikt mezi osvícenským hnutím a silami tradice o mnoho ostřejší. Osvícenství se postupně přeměňovalo v jakýsi druh protináboženství.
Deklarace práv člověka
Duchovní síly, jimž byl upírán jejich tradiční náboženský projev, našly svoje vyústění v novém revolučním kultu, ztělesněném v Deklaraci práv člověka a inspirovaném iracionální vírou v Rozum a bezmeznými nadějemi v pokrok lidstva po osvobození od věkovitého útlaku kněží a králů. Politická demokracie a ekonomický liberalismus byly praktickými výsledky těchto názorů a snaha uskutečnit je drastickým rozchodem s minulostí a zavedením nových racionálních institucí vedla k Francouzské revoluci, k vládě teroru a k císařskému imperialismu Napoleonově.
Napoleon
Napoleonská říše byla odvážným pokusem znovu ustavit jednotu Evropy na nových základech a po nějaký čas se zdálo, jako by povstal nový Caesar, schopný svým vojenským géniem a organizační autoritou přeměnit zchátralou budovu ancien régime v uspořádanou jednotu. Avšak klasická symetrie style empire byla jen o málo víc než sádrovou fasádou, jež stěží zakrývala různorodost základů. Byl to inherentní protiklad vojenského autoritářství císařství a liberálního idealismu revoluce. Tuhý odpor dvou nejnezávislejších západních národů, britského a španělského, posléze uvolnil dřímající síly evropských národů a přivodil pád Napoleona a rozpad jeho císařství. Nicméně revoluční čtvrtstoletí 1789 až 1814 změnilo tvář Evropy a charakter západní kultury. Smetlo úctyhodné relikty středověkého křesťanstva - Svatou říši římskou, územní moc církve s církevními knížectvími a beneficii, s hierarchickým řádem společnosti a s posvátným charakterem královské moci. Ancien régime zažil takový pád, že veškeré mocnosti Svaté aliance a všichni státníci Vídeňského kongresu nebyli s to dát jej znovu dohromady. Přesto však bylo toto dílo státníků ve Vídni nekonečně lepší než díla jejich následníků ve Versailles v roce 1919 nebo v Dumbarton Oaks a San Francisku v letech 1944-1945. Postavili se totiž k problému evropské jednoty v zdravém konstruktivním duchu bez utopických iluzí nebo nacionálních předsudků. Jejich pokus přeměnit starý antagonistický princip rovnováhy moci v praktický systém mezinárodní spolupráce, vyjádřený ve smluvním právu a v dorozumění o Evropě, byl zásadně zdravý a Evropě dal delší období míru, než kdykoli předtím nebo potom poznala. Jeho neúspěch byl způsoben nikoli nějakým vnitřním nedostatkem, nýbrž nedostatkem společného duchovního principu, dost silného, aby překonal odstředivé síly v evropské kultuře.
Revoluce a tajné spolky
Revoluční idealismus, který se projevil v tajných společnostech, nacionálním liberalismu a demokratickém socialismu, byl příliš silný, než aby mohl být udržen na uzdě zkostnatělým konzervatismem restaurovaných monarchií. Byl tu nápadný kontrast mezi represívním tradicionalismem malých německých a italských států a obrovským růstem bohatství, počtu obyvatelstva i rozvojem vědeckých metod na druhém břehu Atlantiku. Nový svět Ameriky se stal pro evropského rolníka a řemeslníka zaslíbenou zemí. rovnováhu mezi oběma světy udržovala Anglie, dílna a banka světa, vládkyně moří a domov parlamentních institucí. Tato celosvětová ekonomická a koloniální expanze západní kultury, jež byla dílem hlavně dvou anglicky mluvících národů, byla pojistným ventilem pro nespokojené a utlačované složky v Evropě, jako byli političtí uprchlíci v roce 1848 a pak daleko početnější oběti hladu a průmyslové deprese. Současně posílila odstředivé tendence v kultuře 19. století, takže expanze Evropy byla zároveň útěkem z Evropy.
Úsilí o mír a prosperitu
Přes ryze mírové cíle Vídeňské dohody a dorozumění o Evropě byla Svatá aliance pokládána liberály a demokraty za spiknutí králů proti národům a despotismu proti svobodě. Proto také v té době, kdy byla vnější prestiž evropské kultury nejvyšší a svět byl dobýván a přeměňován evropskou vědou, bohatstvím a mocí, Evropa sama byla rozdírána rostoucím násilím svých vnitřních konfliktů. V Anglii nekrvavé vítězství ústavní reformy v roce 1832 zahájilo dlouhé období společenského míru a hospodářského pokroku, inspirované ideologií viktoriánského liberalismu. Na kontinentě však byly konfliktní síly příliš extrémní a rovnocenné, než aby připustily takový kompromis. Tradice revolučního liberalismu, nacionalismu a sociální revoluce pomohly narušit restaurační narovnání a zničit Svatou alianci, nebyly však s to spolu vytvořit nový evropský řád. Konečným vítězem v boji se stal centralizovaný a militarizovaný nacionální stát v podobě nového německého císařství, které představovalo spojení staré tradice pruského militarismu s novou ideologií německého nacionalismu. Žádná z těchto složek však nebyla blízká ideálu evropské jednoty. Bismarckovská éra byla svědkem duchovního úpadku evropské kultury, jenž ostře kontrastoval s narůstající hospodářskou silou a vojenskou mocí evropských států.
