Evropa je zajímavý světadíl. Její kořeny, dějiny a lidský potenciál mohou být silným předpokladem k znovuobnovování vnitřních sil. Místo toho se čeká na Godota, ale ten nepřichází ...
Nebuďme popírači vlastních vymožeností
Fundamentální otázky hodnoty lidského života, rodiny, vzdělanosti, sociálního postavení velkých a malých sociálních skupin, úcta k člověku (odrážející mezilidské vztahy na nejrůznější úrovni), pochopení významu důstojnosti člověka a jeho oprávněných požadavků a práv se jí domáhat, zachování práva vlastnictví, udržování míry životního standardu, zdraví a životního prostředí, bezpečnosti a kvalita mezilidských vztahů, to jsou standardy, které Evropa uznává a po právní linii zakotvuje do svých zákonů. To jsou hlavní vymoženosti Evropy, ke kterým dospěla hlubokým historickým vývojem za přispění křesťanství. Každé historické období Evropy, jak je vnímají humanitní vědy, s sebou nese zajímavé a důležité poznatky díky osobnostem, které se prosadily v těžké konkurenci (myslitelé světští a duchovní, vědci, politici, či různá dobová hnutí světská a duchovní) a daly do budoucna určitý směr nejen Evropě, ale i světu. Tento obrovský potenciál, který můžeme považovat za "evropské rodinné stříbro", občas dáváme do zastavárny, Bohužel ho zapomínáme vyplácet a ukládat zase na původní místo, takže se nám pomalu vytrácejí potřebné souvislé znalosti k řízení a vedení života v Evropě. Jednou z mnoha věcí, která je příčinou problémů, je systém vzdělávání a s ním i umění filosofického dotazování. Naučili jsme se redukovat místo hlubších analýz problémů, naše úžasné "high" technologie nás nenutí k trpělivosti přemýšlet, ale získávat informace, jak "to dělají jinde", ale o tom dále.
O rovnováze, zajišťující stabilitu ve státech a společnostech
Z antického období dějin Evropy (někteří tvrdí, že antické období trvalo až do nástupu Karla Velikého na trůn, po jehož smrti byla Evropa ve vážném ohrožení, protože stála na jednom výjimečném císaři a rozložila se na neschopných následnících), se můžeme poučit o mnohých chybách, které se projevovaly v běhu času; v tom ohledu chápeme Ciceronův výrok, že "dějiny se opakují", za směrodatný, jelikož si nedokážeme poradit s ambivalencí lidské přirozenosti, a tak se váhy mezi spravedlností a bezprávím, láskou a nenávistí, dobrem a zlem, touhou a apatií převažují tu na jednu a tu na druhou stranu. Za minulostí nelze mávnout rukou, ale je třeba respektovat čas - minulý, přítomný a budoucí. Nelze stavět na zelené louce novou společnost, a osobně si myslím, že k tomu některé snahy tendují. Proč nepřijmout přirozený stav z historické minulosti, tím myslím kulturní zázemí (nelze ho vyrýpnout jako plevel z krásně upravené zahrádky a hodit ho vidlemi na kompost, aby se rozložil), a přitom trpělivě vytvářet předpoklady k vyhlídce na budoucí časy? Evropa bude vždy součástí celosvětového dění, které nejen musí vyhodnocovat v zájmu udržení stability, nepřejímat slepě různé kulturní a politické a jiné vlivy (okřídlenou větou: však to kupříkladu v Argentině také tak dělají), do své praxe, ale zvažovat jeho přínos; slepé přejímání, byť se zdá na první pohled pohodlným řešením momentálního problému, může záhy přinést mnoho potíží. Důvodem potíží je neschopnost dotáhnout takový cizorodý přínos do optimálního stavu předpokládaného fungování.
Zkušenosti s evropskými revolucemi
Všimněme si zajímavého úkazu v evropských dějinách na příkladu velkých a malých revolucí; lidská společnost se nedokáže dlouhodobě udržet na momentálně vzedmuté vlně úspěchu a záhy; po dosažení cíle klesá až k fatálnímu bodu díky vyčerpání obsahu hodnot, jež byly prostředkem k momentálnímu vzestupu. Nadšení upadá, dostavují se pochybnosti, klesá lidská angažovanost a dostavuje se apatie, strach a úzkost z nových událostí. Úzkostné období má jednu nebezpečnou vlastnost; jako houba do sebe nasává různá momentální líbivá řešení a extrémní vlny, která jsou jen zástupnými nadějemi na východiska z krize, ale záhy se zjistí, že sebou paradoxně přinesly další nedostatky a zasely nové problémy, na něž právě tou ztrátou lidské angažovanosti nemá důvěryhodná řešení. Rozhodně se tím nevyrovnávají pomyslné váhy, jež na svých miskách nesou neopominutelné konstanty do klidového stavu, ale rozhoupávají názorové spektrum uvnitř společnosti,která se rozděluje na vzájemně nesourodé sociální skupiny, dožadující se pro sebe výhodných profitů. Rovnováha se porušuje a intenzita požadavků na sebeurčení, vyvěrající z destabilizovaného prostředí, stoupá. Poučení z evropských revolucí vede k zamyšlení, že sice přinášejí své plody do budoucna, pokud to bylo jejich záměrem, znamenaly výměnu elit, ale také agónii, která se mohla podepsat na dalším vývoji, který si již pamatujeme a opatrně se o něm vyjadřujeme, pokud nechceme jen přepisovat dějiny. Není to nic platné, dozvuky z jakékoliv doby se přihlásí samy a zahrozí.
Reforma EU je možná, když se do ní zapojí všechny členské země
Evropská unie jako administrativní zastřešení členských států, řešící určitou politickou a ekonomickou rovnováhu mezi ekonomicky, politicky a společensky rozdílnými subjekty je založena na Smlouvě o Evropské unii a tato smlouva pojednává, kromě jiného, o rozdělení rozhodovacích pravomocí mezi orgánem o EU a členskými státy; takový stav věci s sebou přináší obrovskou odpovědnost za udržení původního záměru, plánu a ideji, na nichž EU vznikla a tudíž vyžaduje víru v její přínos a dobro, naději ve schopnost udržet systém i v době krize a zajištění solidarity mezi členskými zeměmi, které předaly EU část svých rozhodovacích pravomocí. Nejde o nic menšího, než o jednotu, o níž se usilovalo od Konstantina Velikého a která skončila v rozkolu v době reformace, což je velmi poučné období. Samozřejmě, že se to reformní úsilí neobejde bez otřesů, protože v něm zahraje hlavní roli lidský faktor, o jehož ambivalenci jsme již historií poučeni. Ale můžeme zažít i velká překvapení, pozitivní v tom, že lidé konečně dospějí k poznatku, že je nejlepší odhodit dávné křivdy a domluvit se, jak si vlastně život v Evropě představujeme z několika úhlů pohledu; pokud by měl nazrát čas k diskusím o reformě EU, pak doufejme, že diskutující budou uvažovat "celostně". že v jejich myslích proběhnou celé dějiny, že si uvědomí klady a zápory tendencí, které vedly k vzestupu kontinentu a současně i rozkolísání pilířů, v nichž sehrálo roli i vnímání dobra a zla ve všech barvách a vlastnostech původců, a rozum, který byl vždy zlatou nitkou evropského uvažování, oslaví svůj triumf. To vše za předpokladu, že budeme spolu vzájemně všichni mluvit o všem, co nás tíží, rozděluje a co vede k jedině možnému cíli - návratu k fundamentálním hodnotám, o kterých jsem se zmínila v úvodu článku.
A vlk si lehne vedle beránka ...
