Tragédie Hippolitos se hrála v Athénách za archonátu Epaminonda, čtvrtý rok Příběh Hippolyta je spojen se jménem Faidra. Byl několikrát zpracován: 1) jako Euripidova tragedie Hippolitos v roce 428 př. n.l.; 2) Senecova tragedie
I. Stručný děj.
V řecké mytologii byl Hippolitos synem Athénského krále Thésea a jeho první ženy manželky Amazonky Antiopy. Když Théseus zbavil Krétu a Athény nebezpečí od Minotaura a vracel se zpět do Athén, neoženil se s Ariadnou, dcerou krétského krále Minóa a místo toho se oženil s Antiopou, vůdkyní Amazonek a ta mu porodila syna Hippolyta, ale pak zemřela v boji. Hippolitos vyrostl v krásného mladíka. Vášnivě miloval lov a uctíval bohyni Artemis. Vyhýbal se ženám a když nepodlehl ani bohyni lásky Afroditě, ta to pojmula jako urážku a způsobila, že se do něj zamilovala otcova druhá manželka Faidra, sestra krétské Ariadny. Hippolitos by se nikdy zrady na svém otci nedopustil a Faidřinu lásku odmítl. Ta si roztrhla šaty a volala o pomoc, že ji chtějí znásilnit. Oběsila se na trámu dveří, kde po ní zůstal vzkaz, v němž obvinila Hippolyta ze zločinu. Král Theseus uvěřil Faidře a požádal boha moří Poseidóna, svého otce, aby Hippolyta zahubil. Aby na něj poslal divoké zvíře. A Poseidón jeho prosbu splnil Když Hippolitos prchal z Athén, Poseidon proti němu pustil mořského býka. Koně se splašily, otěže se zachytily za strom, vůz se roztříštil a zdivočelé spřežení Hippolyta usmýkalo k smrti. V té chvíli se prý objevila bohyně Artemis, prohlásila Hippolyta za nevinného a Faidřino obvinění za vylhané. Prohlásila Hippolyta héroem, a tak začalo uctívání v Troizeně.
V té chvíli se prý objevila bohyně Artemis, prohlásila Hippolyta za nevinného a Faidřino obvinění za vylhané. Prohlásila Hippolyta héroem, čímž začalo jeho uctívání v Troizeně.
Tragédie Hippolitos se hrála poprvé během vlády archón Epaminonda, v roce 428 př. n. l v roce, kdy zemřel Perikles, o několik měsíců dříve před jeho smrtí. Dílo si zasloužilo první místo a takového vyznamenání se Euripidovi často nedostávalo. S legendou o Hippolitovi a Fedry jsme konfrontování se zvláštním případem, podobně jako u Médeii. V městě Trozén, kde získal Euripides takovou poctu, se rozvinul Hyppolitův kult. V chrámech hrdina obdržel pravidelně vyznamenání a každoroční oběti. Ale město si zachovalo vzpomínku na Hippolyta neoddělitelně spojenou s postavou Faidry a jejím setkání s hrdinou, což pro ni bylo velmi tíživé.
Kdybychom měli uvažovat, jaký příběh je blízký k příběhu o Hippolitovi je to rozhodně legenda o Putifarovi v knize Genesis.
Populární tradice se odkazovala na všechny peripetie jeho strašlivé smrti s vozem a následným pohřbem a další kult, který vznikl ve svatyni, v níž byl Hippolitos vážen bohem a ne smrtelníkem, který zcela ignoroval existenci svého hrobu v Trozénu a nepřiznal že jeho potupná smrt byla svržení pod kola kočáru.
Athénská společnost byla šokována takovou verzí, že Aristofanés požádal, aby Faidra byla označena prostitutkou. Faidra, poháněná svou láskyplnou zhýralostí, se obrátila na Hekaté, bohyni čarodějnictví a všechny druhy milostných filtrů, aby to odpovídalo. Ve svých rozhovorech se sborem, s Théseem a s Hippolytem musela být drzost a nestydatost trýznění Faidry neuvěřitelná.
Ve scéně milostné prohlášení, Hippolytus, v rozpacích, zakryl tvář závojem, a proto podtitul Zahalená tvář, s nímž byla známa první verze. Královna pravděpodobně obvinila chlapce, který byl obětí kletby, kterou proti němu vyřkl jeho otec v Theseově přítomnosti.
Chybí nám mnoho prvků. které by podrobně obnovily první představení Hippolyta.
Po nešťastné inscenaci prvního Hippolyta představil Sofoklés veřejnosti tragédii nazvanou Fedra, v níž byla Fedra se vší věrohodností charakterizována uvážlivějším způsobem. Nabídl obraz hrdinky, který ospravedlňoval její vášeň v důsledku Erósovi a jeho neodolatelné síly, považované za kosmickou sílu, jíž nelze, aby se někdo ubránil, Eurípidés už poučen, představil athénské veřejnosti verzi, ve které královna, i když utrpěla útok incestní vášně, bojovala sama se sebou až do hrdinství, vzala si svůj vlastní život, aby neztratila svou cudnost, že je nevěrná svému manželovi. S Medeou druhý Hippolytus byl na vrcholu své umělecké tvorby, odhalující hroznou vášeň ženy v lásce a téměř nemoc dokonalého chlapce. Obrovský úspěch tohoto dramatu mezi Athéňany byl se vší pravděpodobností způsoben tím, že Eurípidés složil dílo, které, možná, představuje kvintesence jeho divadla, dokonale zapadá do duševních a estetických schémat řeckého diváka
Pro Díla Euripidova je typické prohloubení postav protagonistů a jejich ušlechtilá a hrdinská gesta smíchané s některými prvky malichernosti, které jsou lidské bytosti vrozené. Eurípidés a Sofokles představují řecké drama v celé své čistotě.
