Etické zásady má svým způsobem každé povolání. Nad etickými zásadami u právníků bdí Advokátní komora. Nad etickými pravidly u lékařů bdí Lékařská komora a taky kdekdo. U stavařů a architektů a jiných povolání spojených ze stavitelstvím pak ČKAIT. A zásady, které jsou stanoveny v zákonech, většinou v prvních paragrafech, ji důsledně nenahrazují. Jen říkají, co musí člověk dodržovat a čím se bude zákon ohánět, pokud někdo něco zanedbá,neučiní a nebo učiní co nemá. Že se nemá plýtvat veřejnými prostředky, že si člověk má na svém pracovišti počínat hospodárně a efektivně je jasné. Ale že nebude někomu vážit jinak než druhému, měřit někomu jinak než druhému, že bude hledat všelijaké možnosti jak jednomu pomoci vůči druhému, to v zákonech ani v platných pravidlech není, protože to je jasné, že se to nedělá a předpokládá se, že se toho nikdo ani neodváží. Ale to je směšný předpoklad! Není to samo sebou, když člověk ve své praxi takové věci nedělá a nebo dělá to, co je jen správné, většinou dlouho s lidmi nevydrží. A možná ani s duchovnem a nebo přírodou, protože příroda je také samá finta. Článek http://matejek.blog.idnes.cz/c/204158/Je-lekarska-etika-vubec-potreba.html#t2, který nastínil toto téma se mi líbí a bude líbit, protože ten, kdo chce psát o etice, si sám zkusí, jak je to netýkavá dáma a jaké reakce, smutné reakce bude vyvolávat. Konečně je i takovou plačící Popelkou pod hromadou knih každého studenta a vědce. Sahá po ní, až když je zle a ptá se sám sebe - kde jsem jen udělal chybu? Kde jsem jen udělal, sakra, chybu?
Právníci a lékaři a ti druzí
Jako oheň a voda! Zatímco se lékař musí rozhodovat často ve velmi krátkém okamžiku, právník má více času na uvažování. Etický kodex lékaře je vetknut do Hippokratovy přísahy, která je brána vážně. Samozřejmě, že člověk, který se rozhodne vystudovat medicínu, nesmí používat své znalosti a umění v neprospěch svých pacientů, a také fungovat, tak nějak, proti přírodě. Poměrně krátkodobé studium z člověka doktora neudělá, ale udělá ho z něho praxe. Každodenní působení uprostřed nemocných, zoufalých, lidí v beznaději, v bolesti a strachu. Každodenní působení mezi svody v podobě slibné kariéry, výhodného partnerství, výhodného sňatku, výhodných smluv. A čím více člověk může dělat věcí, tím méně má možnost pracovat pro každého a vždy na plný výkon. A čím více na něho tlačí stát svými požadavky na výkon jeho praxe, tím více a více od něho odchází ten esprit, který ho přivedl k lékařině. Podobně tak i ostatní povolání, které mají svou vlastní etiku, vnější i vnitřní, vůči druhým a vůči sobě. "Nikdy bych se nedal podplatit, abych zvýhodnil soupeře svého klienta," řekne právník. "Nikdy bych se nedal podplatit, abych provedl skrytou eutanasii starému člověku, jehož dědici by mi za to zaplatili," řekl lékař. "Nikdy bych nepostavil dům, na který jeho majitel nechce vynaložit dost prostředků a tudíž nemá všechny parametry a může poškodit nebo i ohrozit nájemníky, i kdyby mi majitel domu za to zaplatil."
Etika povolání a náboženská etika
Samozřejmě, že mezi lékaři, právníky a inženýry jsou věřící lidé. Pro ně by mělo být samozřejmé, že dodržují nebo alespoň vnímají základní pravidla, která z náboženství vycházejí a která hypoteticky rozlišují jednání veřících a nevěřících lidí. Ale řekla bych, že náboženská etika je natolik stará, že lidé se chovají po tom způsobu, aniž přemýšlí, odkud ta pravidla pocházejí.
... Milosrdná lež
Jestliže lékař nemusí sdělovat pacientovi smutnou zprávu o jeho zdravotním stavu nebo stavu jeho nejbližšího člověka, dopustí se milosrdné lži. Může se dopustit i lži, pokud to dělá proto, aby se obtížného pacienta zbavil a předal ho nějakému kolegovi, který by se s ním páral až do konce jeho života. Lékařská etika zná pojem milosrdná lež a nespojuje s ním protiprávní jednání. Ta druhá lež, kdy se mu nechce léčit umírajícího, a tak lstivě se zbaví pacienta, je samozřejmě lidskou záležitostí a to si musí srovnat sám ze sebou. Náboženská etika lhaní zakazuje a nerozeznává mezi lží a lží a velmi tvrdě ji postihuje. Majitel domu se rozhodně neprojevuje milosrdnou lží, když postaví dům a ví, že nesplňuje všechny parametry bezpečnosti a nechá šťastné nájemníky se nastěhovat do nového domu, právník se neprojevuje milosrdnou lží, když tvrdí klientovi, že proces vyhraje, i když ví, že možnost je minimální, a pokud tímto postupem si chce zachovat příjem od svého klienta, pak už to není jen neetické.
Z hlediska náboženské etiky jsou všichni toto "lháři" hříšníky, protože hříšník je ten, kdo porušuje Boží zákony a jeden z nich zakazuje lhaní jako takové. A z toho se nikdo nevytočí. Ale společnost takové lhaní promíjí, pokud je činí venkoncem šťastnou a spokojenou.
Společnost má svá etická pravidla
Samozřejmě, že společnost nemůže fungovat jako náboženská obec či profesní komora, má trochu širší hranice etiky a v této společnosti žijí lidé, kteří se musí profesní etikou řídit. A tam může nastat spor! Například - starý pán po banální operaci zemře. A to vyděsí dědice, protože nestačil napsat závěť, že vila patří Verunce a tak se bude dědit ze zákona. A Verunka s tím tak počítala! Dokonce se kvůli té vile i vdala za toho nicmochra, který aspoň umí opravit střechu. A tak si pozůstalí najmou právníka, aby podal žalobu na zanedbání péče a "něco z toho špitálu vytřískali", aby mohla Verunka vyplatit ostatní dědice. Víte, kolik charakterů, lidí s různým etickým rozměrem, kolik úmyslů a skryté zášti i svodů se sejde v jednom okamžiku na jednom místě?
To ať si každý rozváží sám. Výsledkem bude etické smýšlení společnosti jako takové. Co všechno vzejde z rodinných vztahů, to je také otázka. A rozum může někde plakat ve sklepě toho domu, zamčený a hladový.
Odkazy
ČKAIT
http://www.ckait.cz/
Lékařská komora
http://www.lkcr.cz/
Advokátní komora
http://www.cak.cz/pages/index_nosound.html
