Téměř každý týden se objeví v tisku zpráva, že někoho srazilo auto na přechodu nebo když přecházel, a tak se zamýšlím nad příčinami. Proč?
Řidiči a chodci
Je s podivem, že chodci, tak si vědomí toho, že když chtějí po vyznačeném přechodu přejít silnici na druhou stranu, že se jim nic nemůže stát. Takže se prostě nerozhlédnou, zda se k nim nepřibližuje auto, za jehož volantem sedí člověk, který "neuznává", že by měl chodec přednost před jeho vozem. Myslím, že by chodci měli počítat i s takovými případy a být opatrní. Raději přecházet tehdy, když jsou vozidla bezpečně od nich vzdálená tak, že může bez obav přejít. Jde přeci o jeho bezpečnost! Zvláště to platí pro starší lidi a děti nebo pro lidi, kteří mají problémy s chůzí a nejsou dost rychlí. Je to situace každého dne. Každý prostě letí za svým, někdo chce přejít, jiný nechce ztrácet čas a snad si myslí, že to ubrzdí a nepočítá s tím, že chodec může v chůzi zpomalit. A nepomohou ani semafory, jak jsem se přesvědčila a o tom jsem už jednou psala.
Ale takový okamžik může změnit život lidí
Možná, že je to o tom, že nikdo neuvažuje o vlastní bezpečnosti a o bezpečnosti druhých lidí. Vyhlídka na celoživotní postižení pro přebíhajícího a citelný trest pro řidiče je sice děsivá, ale přesto se scénář opakuje. Neúnavně! Ačkoliv městská doprava jezdí pravidelně, alespoň ve větších městech a lidé, kteří ji používají k cestě do práce, musí počítat i s tím, že se z nějakých příčin může trolejbus nebo tramvaj zpozdit, měli by na zastávku jít s určitou časovou rezervou, aby přišli včas do práce. Ale většinou jsme svědky, že lidé se řítí k přijíždějící tramvaji, aniž se podívají vpravo nebo vlevo či na obě strany, zda zrovna nejedou na zelenou automobily, a tak často skřípají brzdy. Mezi chodci bývají i maminky s dětmi, lidé o berlích, starší lidé i mladí, kteří to zřejmě berou jako adrenalinový sport.
To jsem já, chodec
Zažila jsem kuriozitu: přijížděl trolejbus na zastávku a současně z levé strany záchranka, která měla zapnutý maják. Paní s dvěma taškami však viděla svůj cíl, doběhnout trolejbus a vůbec nebrala v potaz sanitku. Podařilo se nevlézt sanitce do dráhy a skončila na druhé straně, jenže trolejbus se rozjel bez ní. Jestliže děti vidí takové chování dnes a denně, pak samozřejmě ho opakují, vždyť se nic nestalo. Druhý případ, který byl ovšem otřesný, jsem viděla ve tři hodiny odpoledne. Ulice plná lidí. Tramvaje jezdily sem a tam. A právě se blížila tramvaj k nástupnímu ostrůvku, která jela do středu města. A k tomu nástupnímu ostrůvku se řítila matka se vzpouzejícím dítětem, nemilosrdně ho povzbuzovala k běhu, snad si myslela, že auta zastaví nebo co si myslela, Bůh suď. A najednou se jí dítě, nemilosrdně vlečené vytrhlo, skočilo do vozovky a málem skončilo pod autem. Řidič zabrzdil, dítě postavil na nohy, protože se leknutím svalilo a vrátil ho matce, která jak Lotova žena stála na chodníku. Ulice ztichla. Ani nepoděkovala, vzala dítě za ruku a šla na nástupní ostrůvek. Ani ji nevadilo, že se lidé na ní dívají velmi kriticky, ale nikdo ji nic neřekl. Nechtěl mít oplétačky.
Asi by bylo vhodné, aby někdo sázel neukázněným chodcům, kteří nedbají na vlastní bezpečnost a chovají se bezohledně k řidičům, pokuty. Možná, že někdo řekne: to už tu bylo za totality. Ale možná, že obava před pokutou lidi alespoň trochu zastaví před sebevražednými úmysly, za každou cenu doběhnout dopravní prostředek nebo vstupovat kdekoliv na vozovku, kde není přechod či riskování přebíhání před projíždějícími vozy. A to platí i o dětech, kterým můžete říkat horem spodem, jak mají přecházet. Třeba by stačilo, kdyby je jednou dovedl domů za ucho policista a hned vybral u rodičů pokutu za nekázeň na ulici. Zvedlo by to trochu morálku chodců? Dost o tom pochybuji. Po městech jsou rozděleny semafory, značky, výstražná světla, drahá to zařízení, které málokoho zastaví, když běží na tu svou tramvaj, jakoby jela jednou za rok. V sázce je osud řidičů i chodců. A to není zanedbatelná záležitost.
