Je možné, že děti očekávají, že je budou učitelé ve školách bavit. Vzdělávání není však zábava. Škola by měla učit děti nejen znalostem, ale také způsobům komunikace a interakce s okolím. Myslím, že poslání školství v procesu vzdělávání a kultivace osobnosti se mění v kolbiště silný proti slabšímu. Ale nejsou to učitelé, kteří stojí na stranách silných.
Pokud děti mají pocit, jsou tak vychovány doma, že mohou, smí a mají bojovat s dospělými o prosazování svých zájmů a práv, pak samozřejmě, že jim nepřipadá nic zvláštního, že se tak staví i ke svému vzdělávání a výchově mimo rodinu. Je ovšem otázka, zda systém vzdělávání a výchovy je v souladu s trendy chování celé společnosti anebo je mimo realitu. V chování děti se odráží jejich sociální vnímání sebe samotných i vnímání svého okolí a protože neumí analyzovat a nemají dost životních zkušeností, tak se chovají podle modelů a svých vzorů, nebo podle směru a způsobu výchovy rodičů, jejich životní filozofii a způsobu života vůbec. Musí si uvědomit, že učebnice nejsou jediným zdrojem jejich vzdělávání a výchovy.
Významná změna v životě společnosti a nová generace
Děti nejsou stroje, do kterých lze jen házet informace, nejsou nástrojem školy, ale účastníci na vzdělávacím procesu. Učitel je má učit a děti se mají vzdělávat podle jeho pokynů. Za úroveň, jak je schopno zvládat látku, obdrží stupeň hodnocení. Tento stupeň hodnocení je pro něho ukazatelem a současně i podmínkou jeho dalšího rozhodování, na co má nebo nemá. Zda je vhodné s ním hovořit o dalším studiu anebo se má spíše zaměřit na praktické učení, protože jde o to, aby se v životě uživilo, mělo rodinu, dostálo svým povinnostem a dokázalo obhájit svá práva, stal se partnerem a rodičem. Je to určitá smlouva o tom, že dítě je povinno se vzdělávat a vzděláním se kultivovat a učitelé tak budou činit podle svého vzdělání, zkušeností a používat zákonné prostředky k výuce i výchově.
Chápeme vzdělávání jako stupeň k naší úspěšnosti?
Mnoho jedinců chápe své vzdělávání jako prostředek k získání společenského postavení, možnostem získat slušné finanční prostředky, uživit se a žít dál tak, jak se to od něho očekává. Ale různorodost lidských povah, přístupů a ochoty dostát oboustranného vztahu, vedoucího ke vzdělávání způsobuje, že každý má svůj osobní vztah a představy o jeho průběhu a završení. Někteří lidé se snaží celý život získávat poznatky a vzdělávat se, je však velkou otázkou, zda si jich společnost cení a nebo je má za knihomoly a fanatiky. Jiní lidé dokáží proklouznout, protože dobře ví, že se od nich zase tak nebude chtít, aby měli výsledky, stačí donést papír, je zařazen, odměňován a uznáván. A tak jsou rozdíly mezi těmi, kteří chápou své vzdělání jako seberealizaci a cestu k získání lepších životních podmínek a těmi, kteří ho chápou jako prostředek k získávání financí k vybudování životního standardu a posilovaní standardu na základě své znalosti prostředí, umění komunikace, v čemž může být úspěšnější, než ten, kdo se vzdělává a má mnoho znalostí.
A co když je to tak, že se nudí učitelé?
Učitel učí, děti se baví, nemyslí na to, co jim vykládá. Mezi nimi, jak se zdá, není vztah vůle, vedoucí k tomu, aby se sladili mezi sebou. Jistě, že děti si potřebují osvojit základní znalosti, ale z jejich strany chybí motivace, protože ví, že mohou uspět, i když se nebudou snažit. Nakonec, mají kolem sebe hodně příkladů lidí, kteří velmi zbohatli i když dezertovali ze školy anebo na vzdělání rezignovali. Stačí to chopit za ten správný konec. Učitelé se mohou nudit, protože každý den vyučují spoustu žáků, z nichž jen několik jeví opravdový zájem o výuku. A protože nemají ani prostředky, ani dostatečnou podporu k výkonu svého povolání, tak ztrácí chuť i sílu se svému povolání obětovat. A cítí, že nad jejich posláním mají děti i společnost, která nepreferuje vzdělání nad ziskem, navrch. A tak často odcházejí anebo prostě hledí, aby to do důchodu překonali. A do důchodu se velmi těší čím dál více učitelů. Budou mít nástupce?
