Pojem "lidstvo" nemá jednoduchou definici. A podle všeho vlastně ani žádnou, z které by se dalo určit, co se má, vzhledem k existenci lidstva, vlastně řešit. Lidstvo je možno pojímat historicky, kosmicky, světově, vesmírně, biologicky, psychologicky, medicínsky, filozoficky, a tak se o něm do nekonečna bavit bez konkrétních závěrů. Ale mně ani tak lidstvo nezajímá jako člověk, potažmo lidé, jeho naděje, víra, láska, harmonie, práce, zábava, vztah k druhým lidem, v kterém promítá své lidské pohnutky, kvality a také přání.
Co bylo, je a bude s lidstvem?
Neboť bible také hovoří o lidstvu, jakémsi lidstvu, které vzešlo z prvotního hříchu Adama a Evy, rozmnožilo se a začalo dělat různé neplechy. A bylo nejdříve peskováno, jak víme z dějin spásy, pak několikrát varováno a nakonec potrestáno světovou potopou, z které ovšem vyvázlo před úplným zničením díky Noemu, který si postavil na souši loď a všichni se mu smáli. Ale i po této záchraně si biblické lidstvo nedalo pokoj a šlo dále cestou pokroku, hříchu, lásky, naděje, vědy, pošetilosti, snů a fantazií, až se rozdělilo do skupin, dostalo konkrétní pojem a šlo si za svými dějinami. A takové je dodnes. Jen je patrné, že ten starodávný výklad už nestačí na sebepoznání. A to je dobré znamení,z určitého pohledu, protože jsme se zřejmě posunuli dál a zřejmě zvolna opouštíme staré mantinely bezpečného vidění svého "původu". Ale zda je to dobře nebo špatně z pohledu člověka jako jedince, těžko říci. Posun v poznání nemusí být vždy současně bezpečnou záležitostí, zvláště, když valná většina na něho nedosáhne a tudíž ho neumí přijmout.
Lidé dokonale nedokonalí
Chápu-li lidstvo jako množinu, skládající se ze skupin a jednotlivců, kteří díky své inteligenci, jedinečnosti, neopakovatelnosti budou vždycky přemýšlet, v jakém světě chtějí žít, jak chtějí žít, pro co chtějí žít, jaké možnosti mají k přežití, ke štěstí, lásce, obživě, k vyvádění dalších generací, to je otázka jiná. Ale ta finální odpověď, proč existují, ta se jim nedostává. To by totiž skončila ve světě lidí veškerá legrace. Neměli by možnost se mýlit a své omyly šťastně napravovat nebo dělat další fatální chyby, hledat a ztrácet, prát se a usmiřovat (a tím "dělat" dějiny), rozvíjet se a nebo zakrňovat (a tím "dělat" vědu), tvořit a zrcadlit se (a tím "dělat" umění) a hrát si své nekonečné hry ( tím "dělat" politiku). Přijmeme-li ještě stále tu myšlenku, že lidstvo je součástí plánu Stvoření, jak říká nám naše prastaré učení, a protože nevíme, proč tu je, co zde pohledává, nevíme o něm vlastně nic sami o sobě nosného - jako lidstvo - , potažmo lidé. Ale ani člověk neví, možná naštěstí, co s ním je před zrozením a po smrti. V těchto věcech máme zakázaný vstup a proto si říkáme, že na počátku bylo Světlo, nebo Slovo, nebo Chaos a nebo také Absolutní Nic. Máme své mýty a pokud nám začnou chybět, vytváříme si nové. Jinak to neumíme, jinak nedovedeme chápat čas, příčiny, následky a užitečnost či zkázonosnost našich lidských činů.
Co bude až bude ...
Z jedné strany, pokud tedy snížíme pojem lidstvo na lidi, má každý filozof pravdu v tom, že lidé by si měli uvědomit, co je obklopuje. A to radši ani ne, protože by se měli pak odhlásit se z internetových sítí, odhlásit televizi a rozhlas, vykašlat se na kupování novin, postavit si v kuchyni na stůl petrolejku nebo ještě lepší, svíčku, umýt se, pomodlit se, vyčůrat a spát. Protože běh tohoto světa, které mu přibližují média všeho druhu, ho oddalují od sebe samotného, chápe své problémy přes prizma spousty informací, které se na něho, a nekontrolovatelně, řítí a pokud se věnuje své informovanost, zděšením neusne. Ale naštěstí je člověk nadaný silou myšlení, přemítání a tvoření, je v podstatě součástí mikrokosmu a makrokosmu, chráněný tím, co si všechno neuvědomuje a uvědomit nemůže, takže je odsouzený k věčnosti, pokud ovšem existuje. Naši předkové o ni byli přesvědčeni, ale my jsme v tomto poznání někde jinde. Věčnost je pojem časový a jako takový je naší schopnosti vnímání neuchopitelný. Ale rádi o tom přemýšlíme a jsme nakloněni bádat v jejím tajemství.
Myslím, že něco přichází ...
To, že lidé odmítají obecnou pokoru, není problém lidstva. Pokud by je pokora měla odvrátit od dalšího krůčku k rozvoji myšlení, tvoření, rozvíjení nových věd a oborů v jeho prospěch. Sice se stále chápeme jako staré lidstvo, protože se s ním ztotožňujeme, ale někde v našem středu se otvírají další možnosti nového vhledu. A proto možná ten neklid, jehož jsme nyní současníky. Není to samo sebou, že objevujeme věci a děje, které jsou v podstatě už při stvoření vesmíru jsoucí jako budoucnost. Neznamená, že nás to vede ke zkáze. Jedinec na to nedosáhne, protože každý z nás má jinou možnost získat jakýsi vhled a chápat rozměry vesmíru, světa, kosmu, dimenze, o kterých jako jednotlivci nemáme ani tušení. Ale bylo to dávno před námi, jen nyní to můžeme díky rozvoji vědomí, svobody poznání a vlastním přičiněním jen trochu chápat. Ale nemá to zásadní vliv na osobní život každého člověka, protože stále jsme odsouzeni dobývati v potu svůj chléb, rodit v bolesti děti a podřídit se nutnému standardu, který je nám nastaven k přežití. Je to dobře nebo špatně?
A tak buďme v klidu ...
Protože ráno nás probudí budík, při kafi si přečteme letmo zprávy na internetu a staneme pak tváří v tvář své vlastní, oproti dějinám, biblickým výkladům, kráse vesmíru a kosmu, vznešenosti vědy, docela nízké až trapné realitě. Ale možná s myšlenkou, že jsme součástí něčeho nesmírně krásného, velkého, neuchopitelného našimi omezenými, říkám naštěstí omezenými smysly a nevíme, co bude za hodinu, natož za rok nebo za deset let. A to je dobře. Protože jen tak můžeme chápat, co je štěstí, láska, krása, objetí milovaného člověka, úpřimné slovo a vědět to velké minimum, co je zlo nebo dobro.
Dobrou noc a krásné sny.
