Ke snaze převést konečně po dlouhých a komplikovaných jednáních církevní majetek na základě zákona, kterému předcházely dohody mezi státem a církvemi, jsem se stavěla pouze jako k právnímu jednání. Chápala jsem občany, že jsou proti takové finančně objemné a věcně náročné operaci v době, kdy stát provedl sociální reformu způsobem, s kterou většina lidí nesouhlasila. Chápala jsem odpůrce římsko-katolické církve, kteří ji nepřejí, nejsou jejími členy, nebo jsou jiné víry a zírají, jak se začíná "zase vzmáhat". Mému pochopení neušli i ateisté, agnostici a další lidé, kteří v Boha nevěří, nebo pochybují, a spíš hleděli na zájem občanů, zvláště sociálně potřebných, jejichž situace se zhoršila. Zápas mezi státem a církví a církví a lidmi, kteří nevyznávají její Credo, ale chtějí věřit po svém je tak starý, jako církev sama. Úlohou římsko-katolické církve je hlásat Boží slovo včetně liturgie, pastorační služba a pak teprve přichází charitativní činnost, nikoliv naopak. Jistě, že tato situace, která se kolem církve vytvořila, nepřispívá k rozkvětu očekávané charitativní pomoci, protože ji samozřejmě přestanou podporovat dobrovolníci, jestli dostala "přiklepnuté peníze". Vzdělávací aktivity církve jsou na vysoké úrovni, pořádají je pastorační střediska i vysoké školy. Mezi církevními vzdělanci je mnoho lidí, kteří působí v mediích, vydávají knihy a přednáší pro zájemce nejrůznější témata. Myslím, že pokud se ptáme, k čemu je církev, pak je třeba se seznámit s tím, jakou činnost, kromě svého hlavního poslání, vykonává pro širokou veřejnost. A není to jen římsko-katolická církev, ale též evangelická i husitská. O to mne víc překvapil průběh "církevních restitucí", nepřipravenost ministerstva kultury a způsob, jakým zákon vznikl a jaké problémy nastanou.
Úřední agenda o církvích, kterou mělo vést ministerstvo kultury a státní organizace k tomu příslušné měla mít jednoznačný přehled o církevním majetku, který od roku 2004 má církvím předávat. Už rozpačité rozhovory a odvolávání se jeden na druhého, když se občané ptali, o jaký majetek jde, byly na pováženou co do věrohodnosti celé akce. Zřejmě dotčené církve se státem neměly stejné noty. Nehledě na to, že zřejmě málokdo ze státních orgánů měl přehled o právnických osobách, zřízených podle Kanonického práva a jiných církevně - právních dokumentů, jaký byl průběh ve vzniku, změně a zániku u různých řádů na našem území a zda jsou v době účinnosti zákona tyto řády a jiné právnické osoby,zřízené církví, způsobilé k převzetí majetku, o který si požádají. Je také s podivem, že málokdo tuší, jaká je římsko-katolická církev organizace, jak fungují její právnické osoby, protože ti jsou nositelé práv vlastnit majetek, stejně jako fungování jejích orgánů.
Hrozba soudních pří a konfliktů
Zdá se mi podivné, že se stát vydal obrovskému riziku soudních pří, když církve vyzval k předložení požadavků, aniž měli mezi sebou jasno o historických souvislostech, které majetek provázely a s konečnou platností netuší, na příkladě Německého rytířského řádu,zda je nebo není způsobilý k převodu podle zákona. Mám pochybnosti, že církve, resp. právnické osoby, které o majetek žádají, jsou nadšené, že se budou muset o majetek soudit, dokazovat, prokazovat a samozřejmě si platit advokáty, specialisty na historii, kanonické i státní právo. Do té doby, než bude majetek vydán, bude náležet do majetku státu. Jde také o budovy, náležející do komplexu staveb Pražského hradu, na které jsou občané zvlášť citliví. Některá nešťastná rozhodnutí soudu z minula, která uznala majetek způsobilý k předání jsou důsledkem toho, že státní orgány nereflektují závažnost celého procesu, který má dalekosáhlý dopad na hospodaření s majetkem státu, který musí jako řádný hospodář takový majetek opatrovat, dokud ho nepředá budoucím vlastníkům, kteří zase o něho musí pečovat jako řádní hospodáři z pozice občanského zákoníku i z pozice kanonického práva, jehož kánony se týkají právě správy majetku podobně, jako v civilním právu.
Příliš mnoho nedorozumění
Je historickou pravdou, že církve byly propojeny od 4. století se státní mocí a nebylo to spojení šťastné. Rozsáhlá christianizace, která probíhala minimálně ve dvou etapách, byla příčinou mnoha zápasů a dramat, které stály mnoho lidských životů a samozřejmě i peněz. Její vliv nezůstával na jednom území, ale pohyboval se tak, jak silné osobnosti, provádějící reformy ze strany církve či mocenské modely ze strany panovníků, určovaly její tvář a dramatické historické okamžiky, v kterých působily nejen světské osobnosti, ale i duchovní, budovaly budoucí tvář světa. A z minulosti nelze nic odestát a je těžké se k ní dovolávat, vytrhávat z kontextu útržky z více než dvoutisíciletého vývoje historické epizody, které jsou sice tragické, ale mají své příčiny, které působily v následcích mocenských činů jak světských, tak i duchovních osobností. Na dějiny nelze nahlížet jako na něco romantického,co je dávno za námi a nemá to pro současnost význam.
Církev a stát v současnosti
Církev a stát, to jsou dvě veličiny, které se vzájemně prolínají a současně každá vyžaduje pro svou činnost podmínky. Je třeba tyto věci rozlišovat a chápat je, aby nevznikaly konflikty, které mohou mít těžké dopady. Za prvé: římsko-katolická církev nepůsobí jen na našem území, ale zahrnuje do svých řad všechny lidi, kteří se k ní hlásí. Za druhé: není organizací sama pro sebe, ale je především společenstvím věřících. Ti se podílejí na její činnosti svou dobrovolnou službou, nebo jako zaměstnanci některé z právnických osob působí ve školství,kulturních oblastech i sociálních zařízení. Za třetí: současně vykonává svou liturgickou a pastorační činnost.
Závěr
Podle mého názoru by bylo vhodné, kdyby jsme také vzali na vědomí, že Nečasova vláda udělala prosazením zákona velký problém ve vztahu církev - občané - stát a místo skandalizování jsme se hluboce zamysleli, jak tento problém vyřešit ve smíru a na podstatě hlubších znalostí, které se zatím neprojevily. Samozřejmě, že je celý proces hrubě zpolitizován, což je velký problém, který brání hlubšímu uvažování, ale spíš jsou lidé alergičtí už na slovo - církev -. A to by měli církevní představitelé také chápat, pokud chápou římskou - katolickou církev jako otevřenou. Tím více by měli být připraveni na to, že každý, kdo uzná za vhodné, ji bude kritizovat či obhajovat. A na kritiku by měli odpovídat apologetikou, jak "za mlada", pokud skutečně chtějí vnést do společnosti mravnost, víru, lásku a naději. V takovém stavu, v jakém se nachází česká společnost dnes, by si zasloužila nejen duchovní, ale také mravní podporu i možnost si řešit otevřeně a diskusí své fundamentální otázky života i smrti. A církev by měla probudit všechny své síly, aby skutečně pozitivně působila, stejně jako lidé, kteří se bojí budoucnosti a pomalu už nevědí, co znamená naděje.
