Tři lidé zaslali ohledně církevních restitucí dopis papeži a v něm samozřejmě o okolnosti, které souvisejí s historickými skutečnostmi vztahů mezi církví a českou společností. Ale jsou tu ještě další problémy: majetkové vztahy mezi státem a církvemi byl po dlouhou dobu odkládán a vlastně, nevyšel ještě zákon, zda a za jakých podmínek by měla být restituce realizována. Nebyl dopis papeži poslán v předstihu? Jednali jeho pisatelé ve jménu celého národa?
O restitucích se zatím jen mluví ...
ale příslušné ministerstvo se nevyjádřilo, jak budou restituce probíhat a v jakém skutečném rozsahu. Už se o této problematice dlouho rokovalo, zatím není jasné, o jaký majetek vlastně jde a kdo ho dnes spravuje a zda do jeho správy netečou ze státní kasy veřejné finance. Já bych z toho emoce z let Obnoveného řízení zemského vynechala a diskutabilní majetkové vztahy a držby z historie také. Jde přeci o právo a o zjištění, zda není stát povinen z veřejných prostředků tento majetek udržovat.
Postavení papeže - je skutečně stranou sporu o restituce?
Papež je hlava katolické církve, je suverénem Vatikánu a také zároveň nejvyšším představitelem římskokatolické církve a biskupem města Říma. Tato diecéze se označuje také jako Svatý stolec (případně též Apoštolský stolec), který je též subjektem mezinárodního práva. Může tedy rozhodovat o vztazích ve vnitrostátních záležitostech, zejména o majetkoprávních vztazích mezi dvěma subjekty, státu a církve v České republice? Může vůbec o něčem rozhodovat na půdě jakéhokoliv státu? Jsou jeho rozhodnutí, doporučení pramenem práva v ČR? Tyto otázky si musíme znovu odpovědět, než začneme uvažovat o tom, zda dopis o restitucích byl zaslán té správné osobě. Zda to nebylo zbytečné. Zda vyjadřoval skutečně vůli všech. Zda nebyla porušena práva na svobodné rozhodnutí lidí, kteří si myslí, že by měl vyjít zákon, kterým se budou restituce církve řešit. Ale pravdou je, že to mělo být vyřízeno už dávno a že tak trochu platíme za tato dlouhodobá prodlení s rozhodováním.
Jsem pro racionální řešení
Pokud má stát v úmyslu tyto právní kroky udělat, pak by měl rozhodnout, o jaký majetek jde a který majetek musí jako správce opravovat a uchovávat a vkládat do něho veřejné prostředky. To je důležitý moment, protože stát by se měl svého majetku zbavovat a s veřejnými prostředky podle zákona o majetku státu nakládat hospodárně a vůbec se řídit závaznými pravidly zákona o majetku státu (z.č. 219/2000 Sb. v platném znění). Z toho ho nikdo nevyváže. Pokud církve doloží vlastnické právo k majetkům. pak není důvod, aby ho stát držel a opatroval ho jako řádný hospodář. Zatím mám za to, že odhad majetku je jen odhadem a že teprve nastoupí schválení toho majetku, který skutečně církvím náleží a který jim bude jako oprávněným vlastníkům předán. Ale rozhodně není pramenem tohoto rozhodování historická záležitost, ale racionální uvažování o tom, zda někam a do něčeho nevrážíme zbytečně veřejné prostředky, když objekty či pozemky vlastní někdo jiný. A to si musíme s církvemi sami vyříkat na společných jednáních a právníci by měli zjistit, zda vlastnické tituly k majetku jsou v pořádku a lze s nimi v restituci nakládat.
Do takového právního problému, čistě právního problému, nelze zatahovat city a pocity. Jistě, že si církve k takovému jednání s příslušným ministerstvem přizvou odborníky, kteří budou jednat o dokumentech a o ničem jiném. A proč? Protože mám pocit, že kumulace problémů víry a restituce zbytečně zasahuje do svobod věřících a mohlo by to znamenat další problém. Máme těch problémů málo? Já si to nemyslím.
