K problému vztahu církve a státu v moderní době, kdy vznikla Československá republika vedená Tomášem G. Masarykem předkládám několik poznámek, v kterých se odráží snaha o vyrovnání se státu a katolické církvi po politické linii. Protože to je především politická záležitost, jejíž průběh a ani výsledky nelze ani v dnešní době podceňovat. V dalším díle se budeme zabývat poválečným vývojem ve vztahu státu a církve.
Od 12.století se u nás šířilo vedle domácího zemského práva v souvislosti s kolonizací země také používání
různých práv německých (nejvíce právo magdeburské), zejména ve městech, které nahradily staré právo
germánské.Vedle toho nabývalo na váze také právo kanonické.
Král však zůstával vrchním vlastníkem církevního zboží a nevzdal se práva ukládat mu zvláštní daně.
Dlouho se nerozlišovalo mezi vlastnictvím státním a panovníkovým, tento rozdíl vniká do povědomí
společnosti až po vymření domácího rodu Přemyslovců.
Z dřívějších svobodných, později urozených se stávali šlechtici, kteří nabývali stále větší vliv na řízení
státu.
Na přelomu 12. a 13. století se pod vlivem konkordátu wormského (1122) a reformního hnutí papeže
Alexandra III. (1159 - 1181), provádějícího usnesení 2.lateránského koncilu (1139), také v českých zemích
začal měnit vlastnický vztah zakladatelů ke kostelům a farám. Původní majitelé, kteří je na svých
pozemcích postavili, se vzdávali vlastnického práva k nim a uznávali přeměnu svého vztahu k těmto
stavbám za vztah patronátní. Neobešlo se to bez urputného zápasu mezi pražskými biskupy a panovníkem
za tiché podpory ze zahraničí. Definitivně se u nás přechod na patronátní právo prosadil začátkem
13.století.
Došlo k tomu po četných sporech ujednáním historické dohody mezi panovníkem a církví, tj. mezi králem
Přemyslem Otakarem I. a tehdejším pražský biskupem Ondřejem dne 2.července roku 1221 na rakouské
hoře Schatzbergu, která leží v blízkosti Znojma při dolnorakousko-moravské hranici, a to za účasti řady
významných svědků, zejména rakouského vévody Leopolda, papežského legáta a řady dalších světských a
církevních hodnostářů. Od uzavření této úmluvy byly na našem území církevní stavby uznávány za
vlastnictví církve a jejich dosavadní vlastníci se stali patrony těchto staveb. Král si ovšem tento ústupek
bohatě vynahradil tím, že uvaloval na církevní instituce vyšší daňové zatížení, než jaké musely platit
světské instituce, a často na církev uvaloval i mimořádné daně, zejména v době nákladných válečných
tažení. Tato historická dohoda mezi státem a církví se pak projevila i v zemských deskách založených o půl
století později (ve II. polovině 13.století) za Přemysla Otakara II, do kterých se zapisoval průběh soudního
řízení, soudní rozhodnutí a převody vlastnictví. Zemské desky byly veřejnými právními knihami. Zápis v
nich byl dokladem vlastnictví. Vedly se větší zemské desky pro majetkové převody nad 100 kop grošů
českých a pro dluhy nad 100 kop a menší zemské desky pro majetkové převody a dluhy pod 100 kop grošů11
českých. V zemských deskách se už od počátku objevuje důsledně pouze církev jako vlastník svých
nemovitostí s uvedením patronátních práv a povinností..
S transformací vlastnictví kostelů a far na patronáty souvisel také postupný zánik nároků patronů na
důchod z církevních beneficií a právo jmenovat kněze přešlo z patronů na biskupa, přičemž si patron
zachoval právo prezentace.
Od roku 1198 (osobní královský titul), respektive od roku 1204 (dědičný královský titul) země bohatla a s
ní i církev, neboť se na ní projevovala všeobecná zbožnost a zámožnost jejích obyvatel. Vymřením
Přemyslovců v roce 1306 zeslábla moc panovníků a zesílila moc šlechty, která stále více ovlivňovala
veřejný život. Souběžně s rostoucím blahobytem obyvatel se rozšiřovalo také pozemkové vlastnictví
církve, která získávala mnoho statků dary a odkazy věřících. Zároveň církev usilovala o posílení své
duchovní nezávislosti na státu. Vrcholu dosáhlo bohatství církve za císaře Karla IV., který země koruny
české i církev velmi zvelebil jednak proto, že byl velmi zbožný, jednak proto, že chtěl z českých zemí
učinit mocenskou základnu svého přemyslovsko-lucemburského rodu a z Prahy jedno z nejpřednějších
měst říše římské, jejímž byl císařem.
Podle odhadu některých historiků tehdy patřila církvi asi třetina veškeré půdy v Čechách. Na další vývoj
poměrů mělo silný vliv narůstající sociální napětí mezi dobře finančně zabezpečenými kněžími a
nezabezpečenými kněžími, kteří žili často ve velké chudobě a nejistotě, zda se kdy domohou hmotně
zabezpečeného postavení (ročně jich bývalo vysvěceno 130 - 140). Hmotně zabezpečeným duchovním byl
vyčítán rozmařilý život. Také závist zemanů, šlechty a měst vůči rozsahu církevního majetku se ve
společnosti stupňovala.
Proto není divu, že toto období, kdy na jedné straně bohatl jak stát tak církev, ale na druhé straně se
prohlubovaly rozpory sociální, národnostní i vnitrocírkevní, skončilo katastrofou.
V důsledku vypuknutí schizmatu v církvi roku 1378 a nahromaděného sociálního napětí jak ve společnosti
tak uvnitř církve se stupňovala kritika negativních jevů v církvi ze strany různých nespokojenců a
reformátorů, mezi nimiž nakonec zaujal vedoucí postavení Mistr Jan Hus.
Po jeho odsouzení a upálení došlo v Praze roku 1419 k vypuknutí husitských bouří, které zachvátily celou
zemi. Ty nakonec připravily stát i církev o dosavadní bohatství a připravily církev v Čechách o věřící i o
jednotu. O jaké negativní jevy šlo ? Byl to především velký rozsah církevního majetku (pražské
arcibiskupství mělo 18 panství a bohaté byly i četné kláštery, mezi nimiž byl nejbohatší cisterciácký řád),
dále papežský fiskalizmus, tj. vybírání různých poplatků na vydržování papežského dvora a neblahé
prodávání církevních beneficií jak domácím tak hlavně zahraničním zájemcům, což domácí obyvatelstvo
těžce neslo. Velkou roli při vypuknutí husitských bouří sehrála i neschopnost krále Václava IV., který
nedokázal čelit radikálním náladám ve společnosti.
Králové považovali církevní jmění za rezervu své vlastní moci, protože vyvažovalo bohatství a vliv šlechty
a za bezpečný zdroj daní, které jim často šlechta odpírala platit. Období velkého pozemkového vlastnictví
církve však mělo i své světlé stránky, Církevním poddaným se vedlo lépe, lépe se s nimi zacházelo, církev
lépe spravovala svůj majetek a zaváděla rychleji technické a pěstební vymoženosti své doby. Tím, že
církev přišla v husitských bouřích o svůj majetek, podlomilo také mocenské postavení českých králů.
Hlavní události druhé etapy:
1221 urovnán spor mezi králem Přemyslem Otakarem I. a biskupem pražským Ondřejem
na hoře Schatzberg u Znojma, který se vedl o postavení duchovních a církevních
poddaných a o statut církevního majetku dohodou, podle které: 12
- duchovní podléhají jen soudům církevním, i když jednou stranou sporu je osoba
světská
- poddaní na církevních statcích jsou vyňati z pravomoci kastelánů, menší přestupky
soudí preláti, větší král nebo jeho dvorský sudí (imunita poddaných)
- zakladatelé a dobrodinci biskupství, kostelů a klášterů, kteří se až dosud podle lenních
zásad pokládali za vrchní vlastníky jejich statků a měli právo dosazovat biskupy, opaty,
abatyše a faráře a brát z kostelů desátky jako z jiného soukromého jmění, se podle
církevního práva vzdávají tohoto vlastnictví, vlastnictví přechází na církev a dosavadní
vlastníci se stávají patrony
- biskupy a opaty volí kapituly
- faráře jmenuje biskup, ale přihlíží k názoru patrona
- šlechtici a královští úředníci se svou čeledí se už nesmí bez dovolení ubytovávat v
klášterech (ztráta hospitace)
- církevní poddaní jsou z
Několik desítiletí trvající proticírkevní agitace mladočeských kruhů měla národnostní, politický i ideologický charakter. Postoj k národnostně nespravedlivé monarchii a prorakousky zaměřená část katolického tisku budily přirozený odpor české veřejnosti, příliv vojáků z front byl naladěn proticírkevně a protinábožensky.
Proč se nekonala odluka státu od církve
A tak není divu, že širokou odezvu nalezla hesla: „po Vídni Řím!“. „Řím musí být Čechem souzen a odsouzen!“ ap. Vandalské zničení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí /památníku jediného vítězství, jehož národ v 17. stol. dobyl, ovšem vítězství katolické Prahy nad luteránskými Švédy/ dne 3. listopadu1918, třetího dne po převratu, bylo signálem k živelnému účtování s Římem, s katolicismem. Chystala se radikální odluka církve od státu, byl proveden částečný zábor církevního majetku pozemkovou reformou a církev měla být zbavena všech práv. Ale Praha si nemohla dovolit takový proticírkevní kurz, který by byl vehnal Slováky do radikální opozice. Katolické Slovensko a řeckokatolická Podkarpatská Rus měly nejen velký vliv na umírněnost řešení církevně-politických otázek v celém dalším vývoji, ale posílily i odhodlanost katolíků v českých zemích, zvláště na Moravě. Pod tlakem těchto mocenských sil byla nucena československá vláda ustoupit od chystané odluky mezi státem a církví, pojaté do původní osnovy ústavní listiny, protože by to ohrozilo přijetí ústavy vůbec.
Katolická moderna
V Jednotě ožily reformní myšlenky katolické moderny, což se projevilo i tím, že v jejím čele stanul J.Š. Baar, Xaver Dvořák a jiní předáci Katolické moderny. Přes 90 procent českého kléru se přihlásilo za členy Jednoty a výbor spolku vypracoval za Baarova předsednictví r. 1919 reformní návrhy- “Návrh duchovenstva na obnovu církve katolické“, které čtyřčlenná delegace (byl v ní i prof. Vojtěch Šanda) předložila papeži Benediktovi XV.
Požadavky reformistů byly shrnuty do šesti bodů:
1. zřízení českého patriarchátu,
2. rozšíření církevní samosprávy a možnost laické spolupráce v ní,
3. úprava patronátního práva a obsazování far,
4. návrh na liturgii v lidovém jazyce,
5. úprava kněžského studia a výchovy,
6. zdobrovolnění celibátu.
V podstatě jsou tyto požadavky překvapivě katolické, některé předešly dobu a jsou dnes splněny. Část kněžstva v Jednotě sdruženého byla odhodlána v případě nesplnění svých požadavků katolickou církev opustit. Také v návrzích převažuje hledisko nacionální na úkor církevní univerzality. Když se delegace vrátila z Říma s výsledkem: povolení slovanské liturgie na několika významných místech a právo číst ve mši sv. evangelium a epištolu také česky, Jednota se rozštěpila na umírněný a početně daleko nejsilnější střed, na radikální levici “Ohnisko“ s 200 kněžími, skutečnými modernisty ve smyslu rozhodnutí Pia X., a na krajní pravici. Mluvčím pravice byl dr. F.X. Novák, který uznával nezbytnost církevní reformy, ale stavěl se proti těm, kteří tyto reformy hlásali, ač se s církví vnitřně rozešli. Svatý stolec reformní návrhy hned nezamítl nýbrž je přijal k podrobnějšímu zkoumání a úvaze, tak oddávali se mnozí naději, že přece jen dosáhnou podstatných ústupků. Ještě na valné schůzi Jednoty r. 1919 referoval předseda o dobrých vyhlídkách reformistů. Když však v září byl pražským arcibiskupem jmenován odpůrce novot profesor František Kordač, aniž se předtím někdo dorozuměl s Jednotou nebo přihlédl k jejím návrhům, bylo rozhodnuto. Radikálové, v nichž církevní smýšlení odumřelo nebo kteří ztroskotali na celibátu, a pro něž tehdy církev ještě nenalezla humánní východisko, církev opustili. Arcibiskup Kordač se chopil vedení církevní správy velmi energicky a Jednotu v lednu 1920 rozpustil. Když Kordačovo rozhodnutí bylo schváleno v Římě, vyzvali také ostatní biskupové kněžstvo, aby z Jednoty vystoupili a sdružovali se v diecézní jednoty pod vedením episkopátu. Významní vůdcové Jednoty jako J.Š. Baar , Xaver Dvořák a jiní, ještě nějakou chvíli vzdorovali, ale zůstali katolíky.
Církev Československá
Nespokojení kněží založili 8.ledna 1920 vlastní náboženskou společnost, které dali název Církev československá, a dva dni nato vydali provolání k národu, aby opustil římskou církev a vstoupil do církve národní. Výzvy uposlechlo do sčítání lidu r. 1921 přes půlmilionu katolíků a do r. 1930 se zvýšil počet příslušníků nové církve na 800 000 lidí. Že nenabylo vystupování z katolické církve většího rozsahu, to způsobilo provolání profesorů filozofické fakulty Josefa Šusty a hlavně Josefa Pekaře, kteří důtklivě v denním tisku varovali veřejnost před krokem, který by způsobil mladé republice doma i za hranicemi velké nesnáze, a poukazovali i na mělkost tohoto hnutí. Zakladatelé Československé církve byli dlouho na rozpacích, mají-li se připojit k nějaké již existující církvi či mají-li jít vlastní cestou. Konzervativní směr chtěl jít cestou východní tradice a vytvořit autokefální Československou pravoslavnou církev. Touto cestou šli především Moravané za vedení kněze Matěje Pavlíka. Ten navázal styky se srbskými pravoslavnými biskupy, byl od nich vysvěcen na biskupa a dostal jméno Gorazd. Zvítězil však radikálnější směr bývalého plzeňského profesora náboženství dr. Karla Farského, který chtěl vytvořit zcela novou křesťanskou církev, jež by plně odpovídala duchu českého národa přítomné doby. Podle slov Farského měla církev navázat bezprostředně na Nový zákon a na Krista a vycházejíc odtud se zřetelem na moderního člověka měla ve shodě s českým cítěním nově vytvářet liturgii a učení. Věroučný, liturgický i organizační vývoj církve prodělal několik fází, /až k odklonu od víry v božství Ježíše Krista a Nejsvětější Trojici/. Církev československá usilovala o svou obrodu návratem k biblickému křesťanství. To naznačuje také nový název „Československá církev husitská“, přijatý na sněmu r. 1971. V čele církve stojí patriarcha a šest biskupů.
Českobratrská církev evangelická
České evangelické obce vyznání helvétského (kalvínského) a augsburského se sjednotily r. 1918 na husitské základně v českobratrskou církev evangelickou. Duchovním střediskem se jim stala Husova evangelická fakulta, zřízená státem r. 1919. Z osob, které opustily katolickou církev získala českobratrská církev pouhých 60 000 členů.
Katolická církev a československý stát
Poměr katolické církve a státu zůstal delší dobu napjatý. I když nedošlo k provedení odluky církve od státu, staré rakouské zákony o škole a manželství byly pozměněny způsobem pro církev ještě nepříznivějším, kdežto závislost církve na státu, jak ji zavedly květnové zákony z. r. 1874, byla podržena. Trvale však nebylo možno přezírat, že přes nejprudší agitaci pro vystupování z církve téměř 80 % obyvatel zůstalo církvi věrno. Z 13 929 000 obyvatel bylo r. 1930 asi 10 617 000 katolíků. Odpovědní činitelé pochopili, že ústavu poměrů mezi církví a státem bude třeba řešit kompromisem mezi státem a Sv. stolcem a nikoliv jednostrannými opatřeními. K vážnému měření sil mezi vládou a církví došlo ještě r. 1925 po vydání zákona o svátcích. Byly zrušeny tři mariánské svátky /2.2, 25.3., 8.9/, jejichž svěcení není kodexem předepsáno, byl zrušen zemský svátek sv. Jana Nepomuckého. Pro Slovensko byl ustanoven zemský svátek sv. Cyrila Metoděje.Úmrtí Husovo bylo toho roku slaveno s velkou okázalostí za oficiální účasti prezidenta a vlády.
Diplomatické zastoupení Svatého stolce – modus vivendi
Svatý stolec, který měl od r. 1920 v Praze diplomatické zastoupení, v tom spatřoval provokaci a na znamení protestu odvolal svého nuncia. Teprve koncem r. 1927 se podařilo spor urovnat a sjednat zásadní dohodu o nejdůležitějších církevně politických otázkách modus vivendi, takže začátkem r. 1929 byly diplomatické styky s Vatikánem zase úplně obnoveny. Modus vivendi jednak upravil jmenování biskupů československých v duchu církevního práva: biskupy jmenuje Sv. stolec, ale vláda může z vážných politických důvodů odmítnout. Stanovil způsob a zásady nového rozhraničení diecézí, kvůli změně politických poměrů. Nyní se měly hranice diecézí krýt s hranicemi státními, což bylo důležité hlavně pro Slovensko, jež se tak vymanilo z církevní pravomoci maďarských biskupů.
Oslavy svatováclavského milénia
Oslavy svatováclavského milénia r. 1929 projevily navenek úplnou změnu v poměru církve a státu. Vláda převzala garanci slavností a umožnila celostátní ráz. Oslav se zúčastnil sám prezident, který pronesl významný projev. Dalším významným mezníkem ve vládní církevní politice, byl celostátní sjezd katolíků Československé republiky r. 1935, kdy vláda oficiálně přivítala papežského legáta, kardinála Verdiéra, se všemi poctami, náležejícími papežskému suverénu. Když pak katolické strany ve volbách r. 1935 rozhodly volbu ve prospěch dr. Beneše a tím znemožnily nástup fašistické reakce, byly vytvořeny další podmínky pro klidný církevní rozvoj v Československé republice.
Politický katolicismus po roce 1918
Obavy o budoucnost katolické kultury ve státě po r. 1918 probudily k novému životu katolické politické hnutí. Stranám s křesťanským programem se sice ani nyní nepodařilo soustředit ve svých řadách pozoruhodnější většinu katolických voličů, ale byly přece jen důležitým jazýčkem na politickém kolbišti. Katoličtí političtí činitelé se chlubili tím, že dosáhli pozoruhodných úspěchů: svým úsilím zabránili především odluce církve od státu, zajistili hmotné postavení kněžstva, zabránili další konfiskaci církevních statků, zabránili rušení církevního školství, znemožnili odnětí práva vysokého školství teologickým fakultám pražské, olomoucké a nově zřízené bratislavské a prosadili, že bylo ponecháno povinné vyučování náboženství na školách obecných, měšťanských a středních až do třídy páté. Církvi bylo přiznáno právo státní dotace na potřeby kultu, kněžím, vyučujícím náboženství na státních školách přiznáno právo parity s ostatními učiteli a profesory, uznána zvláštní duchovní správa v armádě, ponechány církvi zasvěcen svátky , uznána revize učebnic, urážejících základní principy katolického náboženství a zkreslující události církevně náboženské, zmařeny pokusy o zavedení nuceného civilního sňatku, stejně jako pokusy o převzetí matrik a církevních charitativních ústavů. Byla to velká chyba, že si strana včas nevychovala vedoucí dorost z laických kruhů. Ještě povážlivější bylo, že úzké sepětí politické aktivity s náboženskou vírou vedlo v očích značné části věřících a nepochybně u většiny lidí vlažných či nevěřících k nepřípustnému ztotožňování náboženství s běžnou denní politikou a s jejím okamžitými cíli.
Výsledky zabránění odluce církve na státu
Zabránění odluce církve od státu se dnes jeví jako úspěch problematický. Vatikán sám navrhoval tzv. „brazilskou“ rozluku, při níž není sice spolupráce mezi státem a církví, ale ani nepřátelství. Lidová strana se od počátku postavila za demokracii a za republiku a zůstala těmto politickým ideálů věrná i tehdy, když se staly ve střední Evropě vzácností. Toto demokratické zaměření lidové strany, které se nezměnilo ani za prudkého protiklerikálního náporu ostatních stran, přispělo pak v klidnějších dobách a zvláště v měsících a letech ohrožení státu „třetí říší“ k plodné spolupráci s ostatními demokratickými silami a k rehabilitaci katolicismu v očích veřejného mínění.
Pokračování: Vývoj poválečný
