Kdo to neprožil, tak nechopí, jak hluboko dokáže zasáhnout odchod celoživotního partnera. A čím se doba od smrti vzdaluje, tím více to bolí. Samota, náhradní životní programy, to všechno jde ruku v ruce se strádáním a současně i pocitem, že je nutno žít. Protože jsou děti, vnoučata, práce ... Ale o to víc se lidé cítí jako oběti svého osudu. Je třeba jim sypat do ran ještě sůl?
Lidé, kteří příjdou o svého partnera velmi dlouhou dobu nezvládají myšlenku, že žijí sami a bohužel, v prvních letech se "dělí" o svůj smutek a průběh s jeho zvládáním jako i s pocitem osamělosti, se svým okolím. Vstup do vlastní intimity, to je velká změna života a pokud jsou ti lidé starší, nemohou se s tak velkou změnou smířit, a tak, díky svému netolerantnímu okolí, se stahují do sebe a brzy umírají a nebo raději změní bydliště a jdou tam, kde je nikdo nezná. A nemohou si zvyknout, že nemají s kým promluvit, protože okruh lidí, s kterými se mluví, je uzavřen. Lidé, kteří vytuší váš smutek, se k vám nehrnou. A vy upadáte do samoty, protože jste dřív byli zvyklí ze svým životním parterem chodit mezi lidi, na párty a do společnosti. A tomu je konec. A vůbec nejhorší je, když potkáte někoho, koho jste dříve znali a on vám začne vykládat, jak je škoda, že jste ovdověli, když vám to spolu tak slušelo.
Spousta zařizování a styk s úřady
Je třeba odhlásit svého zemřelého partnera z inkasa, z placení za odpad, nájemného, pojistek, účtu. Odškrtávání jeho jména ze života působí velkou bolest a pocit zmaru. A čekáte, vzhledem ke svému smutku, šetrné zacházení na těchto místech. Kus jako kus, zapomeňte, že ta mladá holčina za přepážkou má pojem o vašem soužení. Sem tam mrkne na hodiny, jak je ještě daleko do odchodu domů. Můžete ji soudit? Můžete se na ní zlobit? Vyštěkne na vás dotaz a vy musíte nahlas pronést jméno toho, kdo tu už není. A opakovat tak dlouho, dokud nejsou věci vyřízené. Protože smrt je právní skutečnost, tito lidé se s tím denně setkávají a nemohou truchlit nad každým, i když se mohou chovat šetrně, ale co je k tomu nutí?
Příběh jedné staré paní
Bydlili spolu v jednom domě naproti našemu, kde odjakživa vládly podivné vztahy. Ten dům byl stavěn svépomocí a ti, kdo ho stavěli, tedy staří usedlíci, šikanují každého, kdo jim není po chuti. A také se pořád starají o co nemají s právem svého starousedlictví. Dokud žil její manžel, staral se o pořádek. Byl velmi komunikativní, srdečný a hodný. Když dosáhl požehnaného věku 90 let, najednou mu to tak nešlo jako dřív. A tak se ta stará paní, které měla přes osmdesát let a sama zvládala své zdravotní problémy s nasazením své vůle, už nemohla svého manžela zvedat, vodit ho stále na toaletu a umývat. A jedné noci u domu zastavila sanitka a odvezla starého pána do nemocnice. Potkala jsem ji v obchodě. Táhla velkou tašku. Pomohla jsem ji s tím nákladem a ona mi vyprávěla, co se stalo. A źe si nemyslí, že se z toho dostane. Co budu dělat, až mi ho přivezou domů? Uplynul týden. Šla jsem zase nakoupit do toho samého obchodu, ona tam stála a vybírala si zboží. Pozdravila jsem ji. Obrátila se a zašeptala - chtěla bych s vámi mluvit. A po cestě mi řekla, že její manžel je v hospicu, že se tam o něho starají líp, než by to zvládla doma, že už neměla sílu a že se bojí, že ji sousedé budou pomlouvat, že ho tam odstrčila umřít, aby si udělala pohodlný život. Ale podívejte se - ukázala mi oteklé kolena a ruce. Bylo to jediné řešení. Do týdne jsem našla ve schránce parte. Starý pán umřel. Chodila jsem za ní, protože to těžce nesla a plakala, když ji sousedka řekla : Já bych svého muže nikdy do hospicu nestrčila. Tam těm lidem dají injekci, aby se nemuseli o ně starat. A vy teď máte pokoj, že paní? Uběhla zase nějaká doba a paní se někam odstěhovala. Bůh ví kam. Nikdo o ní nic neví. Třeba ji děti našli nějaký domov důchodců. A tak skončilo jedno dlouholeté, šťastné manželství slušných lidí.
Nejde jen o starší lidi
Díky autonehodám, násilí a neštěstí, nemocem umírají také mladí lidé. Díky tomu zůstanou z mladých žen mladé vdovy, z mladých mužů mladí vdovci. A i když pokračují v životě dál, tento zážitek nikdy nezapomenou. Stává se, že se rozhodnou pro osamělý život. A to není nic jednoduchého, zvláště, jsou-li malé děti.
Bylo by dobré, kdybychom z našeho života odstranili intoleranci, agresivitu a egoismus. Nikdy nevíme, co se může stát právě nám, a pak pocítíme na vlastní kůži, jak se těžko žije s problémem, když se každý odvrátí, jakoby se ho neštěstí druhého v nejmenším netýkalo a nebo ještě si přiloží polínko, bůh ví, z jakých pohnutek.
