Reaguji tímto na zajímavý článek pana kolegy Závladského, který mne velmi zaujal, ale ráda bych vyjádřila svůj nesouhlas, a to se vší úctou. Ale současně bych s ním ráda o věci diskutovala. http://zavladsky.blog.idnes.cz/c/199145/Par-slov-o-pravu-publikovat.html
Stavba jazyka
Přirovnávat současného pisálka, pisatele, autora k lidem, kteří žili a publikovali v 18. a 19. století je přinejmenším sporné. V dřívějších dobách, a to bylo jistě dobře, existovali lidé, kteří texty kontrolovali a dělali jazykové korektury. Tedy, texty opravovali v souladu s gramatikou, která v té které době byla platná a uznávaná jako spisovná čeština. Byli to lidé, kteří ovládali český jazyk na vysoké úrovni (hoch čeština, tak tomu říkám já) a kteří ho pěstovali ve prospěch čtenářů i jazyka samého. A tím se mohl zdárně rozvíjet. Příkladem budiž krásné knihy té doby, kterým už současná generace nerozumí, nebo si nedá tu námahu, aby je četla. Mezi jazykem našich předků a současným je propastný rozdíl. Já osobně, abych se přiznala, inklinuji k němčině, protože to je můj mateřský jazyk. Mí předkové se mezi sebou dorozumívali německy, ale na nás mluvili česky, tedy tak jak se oni domnívali, že čeština zní, protože se ji samozřejmě naučili jako druhý jazyk. Takže jsem češtinu, jaká se vyžaduje, vlastně neslyšela. A když český jazyk miluji, a to proto, že miluji českou poezii, nejsem si nikdy jistá, zda je můj jazyk, jakým se vyjadřuji, správný. Ale nebyli stejně tak, jako já, jazykově cinknutí i jiní autoři, které opěvujeme?
Odborná čeština převyšuje krasořeč
Chtěla bych ovládat českou "krasořeč". Ale kde ji vzít? Jako právník mluvím právnickou češtinou, protože jen tak se mohu dorozumívat se svými kolegy, psát články a mluvit s klienty. Stýkám se s manažery a ti si vytvořili vlastní dorozumívací jazyk, který mne tahá za uši. Tuším, že to má být řeč úsporná, flexibilní a efektivní, výrazy jsou převzaty zřejmě z angličtiny a někdy se mám co ovládat, abych se nesmála nejrůznějším spojením, které nemají z češtinou nic společného. Ale přesto, když se zamyslím nad tím, co říkají, ve zkratce to má určitý význam, který pochopíte až ve styku s nimi. Ale tuto řeč používají i vládní činitelé a já mohu tvrdit, za sebe, že mezi občany a těmito lidmi je komunikační bariéra, protože lidé obecně nemusí jejich vyjadřování rozumět a nemusí je chápat, o čem mluví.
Jazyk politiků je ochuzen o vztahové výrazy k posluchačům
Pan ministr Kalousek mluví jazykem ekonoma, který se naučil během své praxe, i když jeho původní povolání je jiné. Ale zase chápu, kdyby tito lidé mluvili "česky", tak na svých zasedáních budou sedět ve dne v noci a vzájemně si budou vysvětlovat, jak to kdo myslí. A takové vyjadřování proniká do literatury, do komunikace mezi zaměstnanci, do komunikace mezi lidmi. Je to řeč strojená, oproštěná od individuálního postoje a citového náboje. Převyšuje nad tou sladkou českou krasořečí, s kterou můžeme setkat u takových autorů, jako je Nezval, který český jazyk v tomto smyslu mistrně ovládal, nebo Čapek, T.G. Masaryk, jehož řeč i psaný text se vyznačoval elegancí, výrazovou a srozumitelnou bohatostí s citovým vztahem k těm, kteří mu naslouchali. Ale tak už žádný politik mluvit nebude, nezapálí srdce svých posluchačů projevem, v kterém je nejen odborná, ale také citová poloha k občanům, jak ke vzdělancům tak i k lidem prostým, kteří citovou řeč ovládají a tak i mezi sebou komunikují.
Odcizení a anonymita
Řeč politiků v dnešní době nehovoří k lidu, ale hovoří pouze o předmětu problému, který chtějí sdělit a to takovým způsobem, že jim lidé často nerozumí. A tak se dostává tento styl i do běžné češtiny, kterou používají i novináři a autoři populárních textů. Je to cesta k odcizení, k anonymitě autora, který píše anonymním čtenářům. Je to i psychologický problém naší společnosti, který spočívá i v používání jazyka. Všechno, co vychází z této pozice, vypadá jako směrnice, která se stručně vyjadřuje o povinnostech a právech ... Ale posluchači, čtenáři, lidé nejsou anonymní dav. Jsou to čtenáři a poslouchači, kteří otevírají svou mysl, své duchovní srdce, aby přijali myšlenky druhého člověka a proto je, z mého pohledu nepřípustné, aby je autor manipuloval a táhl jejich mysl na svou stranu, ale naopak, dávat jim vždy šanci, aby si vybrali, dával jim svobodu rozhodování. A k tomu slouží nástroje jazyka. Už, když napíši, podle mého názoru, stavím svého čtenáře do pozice, že se má zamyslet a vytvořit si vlastní názor a vyzývám ho ke komunikaci. Autor by měl svého čtenáře rozehřát, citově dojmout, naštvat, burcovat, rozesmát, jen ho nenechat chladným, sice se spoustou informací v hlavě, ale bez jistého zvláštního mezilidského kontaktu.
Jazyk prostých lidí
Málokdo mluví tak, "jak mu zobák narostl" a pokud tak promluví, tak ho lidé okřikují, smějí se mu a považují ho za nevzdělance. A přitom, pan Hrabal a jiní jemu podobní psali krásným jazykem, který třeba nebyl stoprocentní podle uznávané české mluvnice, ale byl nesmírně živý, protože vycházel z řeči prostých lidí, kteří současně s jazykem nepokrytě vyjadřují své city. A na to je čeština "kadet". Je to nesmírně citová řeč, která dokáže vyjádřit hloubku cítění člověka spojenou s jeho sdělením. A tak je mi milejší text, který napíše "obyčejná" ženská, než strojený, chladný a anonymní text, který může být perfektní, ale nic nezanechá, jen hromádku informací, které čtenář stejně zapomene.
Vášeň, sdělení, souznění v textech a jejich celková úroveň
Ženy mluví o lásce, ale také o svém vnitřním strádání, potřebují asi v určité situaci sdělit své nitro druhým, a i když třeba s pravopisnými chybami anebo tou "spráskanou" češtinou, kterou kolem sebe slyší a nikdo, pane Závladský, nebrání jejímu rozvoji. A to není vina autorů, že jsou tlačeni do takového vyjadřování, aby byli srozumitelní i těm, kteří vyžadují slyšet svou řeč. Zažila jsem dobu, kdy lidé omezovali psaní milostných příběhů a pokud se autor odvážil napsat takový text, musel do toho vložit něco toho cynismu, který je vyžadován, protože jinak je to limonáda. Ale pokud kdo četl například Henriho Barbusse a jeho dílo "Šílenství lásky", nebo Victora Huga a jeho nádherné dílo "Dělníci moře", tedy klasiky, jejich díla byla naplněna přirozenými vztahy, kde nechyběla vášeň a oni svým způsobem formovali čtenáře, ne oni je, jak tomu je dnes.
Literatura ve světě tržního hospodářství
A protože je v současné době literatura vržena na trh, aniž kdo dbá o její úroveň, přednostně jazykovou, pak uměleckou i technickou, je plná chyb, které kritizujete, protože autor nemusí být nutně jazykovědec a znalec češtiny, ale měl by být celospolečenský zájem na úroveň textu, který přichází ke čtenáři, z jednoduchého důvodu - aby se zabránilo deformaci čtenářů jak v jazykovém ohledu, tak i duchovním a psychickém. Ale má autor tolik peněz, aby mohl uzavřít smlouvu s jazykovým znalcem, který jeho text opraví a přitom nepřetvoří? Který je schopen vhodnými slovy rozzářit text, aniž cokoliv vezme z autorova prvoplánu?
Čeština je, podle mého soudu, pane Závladský, v daleko větší krizi, než si dokážeme plně uvědomovat. A s touto krizí jde v ruku v ruce i krize vztahová a i krize veřejného života. Protože k tomu všemu potřebujeme komunikaci - ať prostřednictvím psaných nebo mluvených textů. To, že někdo napíše text s pravopisnými chybami, je sice hloupost autora a mezi takové patřím také já, protože víc myslím na obsah, než na jazyk, ale rychle to opravím, není nic tak strašného jako text, který je prázdný, anonymní, neoslovující lidskou duši a srdce. A mezi námi je autorka, kterou nyní nebudu jmenovat, kterou kde kdo napomíná, ale která to teplo v textech má. Jen se musí rozepsat. Musí spojit mozek se srdcem, aby se stala Hrabalem v sukních. Je tu spousta jiných autorů, které sleduji a mám je ráda, protože píší se srdce. Třeba neuměle, podle některých znalců, ale jejich knížku bych si s chutí koupila.
Se vší úctou,
I.M. Novotná
Odkazy
http://www.youtube.com/watch?v=cCXcmYHd_ac&feature=related
Pan MUDr. Rath umí vládnout jazykem
Rétorika
http://www.youtube.com/watch?v=dZbVj-r5CH4&feature=related
Vyznání lásky
http://www.youtube.com/watch?v=lSeFbnGIfQw&feature=related
