Josef Tvrdý byl český filozof. Narodil se dne 19.9.1877 v Jičíně a zemřel 13.3. 1942 v Mauthausenu. Na gymnáziu v Jičíně (1887–96) v něm profesor Oldřich Kramář vzbudil zájem o psychologii a filozofii; už tehdy četl „módního“ Nietzscheho a Schopenhauera a oblíbil si Spinozu a Masaryka. Na FF UK (1896–1901) studoval filozofii, klasickou filologii (Rudolf Novák mu zadal státní práci O filosofii stoické) a franštinu. Z filozofie poslouchal J. Durdíka, T. G. Masaryka (u něho psal státní práci Proč učí Platon pedagogice ve spise o státě), F. Drtinu, F. Čádu a F. Krejčího. S profesorem Tvrdým sdílel i osud Karel Hašler, narozen 31.10.1879, zemřel 22. prosince 1941 v Mauthausenu: http://www.youtube.com/user/Brichy2?blend=11&ob=5 a http://www.youtube.com/watch?v=ebXIUtu7bnk, Toto je prý jeho poslední píseň, kterou složil ještě v koncentráku: "Hlava mi klesá uprostřed boje, dech poslední patří jen vám, vy Čechy krásné, vy Čechy krásné; ty Praho moje! Budete žít, já umírám..."
Josef Tvrdý v atmosféře filozofie mezi dvěma světovými válkami
Drtina ho upoutal „vášnivým zaujetím pro myšlenku humanismu“, u Čády „nedovedl pochopit, jak muž takového filozofického rozhledu mohl ulpět na protireformačním katolicismu“, u Krejčího vyzdvihoval „kritičnost a přímost“.
... Josef Tvrdý a vlivy na jeho myšlení
Masaryk mu byl osobností, s níž se musí „vypořádat každý mladý český filozof“. Oblíbil si i dánského filozofa Haralda Höffdinga. Jeho práce o náboženství, říká, ukazují, jak v náboženské otázce „spojit Masaryka s Krejčím, případně jít za oba“.
... první práce
V l. 1901–14 učil na Matičním gymnáziu ve Vyškově (kde byl také činný v Pokrokové straně a Sokole). Publikovat začal doslovem k Smetanovým Pamětem kněze z církve vyobcovaného (1901). V článcích s psychologickou tematikou hájil Krejčího „psychofyzický paralelismus“, který později odmítl jako překonaný. Studií v ČM 1912 představil čtenářům francouzského filozofa J. M. Guyaua jako „jednoho z nejzajímavějších pocomtovských filozofů“.
O umění
Zvláštní kapitolu v T. předválečné odborné činnosti tvoří jeho práce Vyškovská keramika a její vývoj, Slavkov a jeho výroba keramická, Lidová majolika ve Ždánicích, Die Anfänge der Habaner-Keramik in Mähren, Figurale Tonplastik aus Mähren.
První světová válka
Válečná léta prožil jako důstojník zdravotní služby u těžkého dělostřelectva. Od r. 1918 učil na II. státním gymnáziu v Brně (kam byl přeložen už v r. 1914). Hodně pozornosti v poválečných letech věnoval opět práci v realistickému hnutí. Tušil v něm něm kulturní a politický proud, který v nových podmínkách („představujících jen zlomek toho, co naši přední buditelé vyslovili jako ideál“) navazuje na Masarykovy předválečné politické aktivity.
Vztah k revoluci
V letech 1920–25 přispíval do Realistické stráže a Realistického obzoru. S revolucí, jako „pronikavou změnou v organizaci společnosti“ v zásadě souhlasil, přál si však, aby se „vyšší demokratismus a společenský řád“ prosazovaly spíše nerevoluční cestou, rozvojem hospodářství, kultury a mravnosti.
Akademická cesta
V listopadu 1920 získal na UK doktorát filozofie a v květnu 1922 se habilitoval z filozofie na FF MU spisem "Filosofie náboženství". Když se I. A. Bláhovi a O. Chlupovi nepodařilo v Brně prosadit Tvrdého profesuru, přijal Tvrdý v r. 1927 pozvání na Filosofické fakulty KU v Bratislavě, kde byl hned jmenován mimořádným a v r. 1930 řádným profesorem systematické filozofie, ve školním roce 1932–33 byl děkanem Filozofické faklulty. Stal se členem Učené společnosti Šafaříkovy a přispíval do její revue Bratislava. Ve Sborníku prací bratislavské Filozofické fakulty vyšly i jeho "Teorie pravdy". Spolu s dalšími českými učiteli na KU výrazně přispěl k výchově nové slovenské inteligence.
Působení v Brně
Zároveň působil i v Brně: jako soukromý docent přednášel na Filozofické fakultě, v letech 1931–39 řídil Státní pedagogickou akademii, byl činný v Osvětové besedě, Jednotě filozofické aj. Často se obracel k učitelům a středoškolským profesorům. Pedagogická činnost ho přivedla i k napsání "Úvodu do filosofie" , "Myšlenkového vývoje evropského lidstva", "Logiky". Zúčastnil se světových filozofických kongresů v Oxfordu (1930), Praze (1934) a Paříži (1938). Stal se řádným členem ČAVU, dopisujícím členem KČSN a členem Československé národní rady badatelské. Po vynuceném odchodu z Bratislavy byla jeho profesura přenesena na Filosofickou fakultu Masarykovy university, kde mu také J. L. Fischer nabídl společné vedení filozofického semináře. Zabýval se zejména problematikou humanismu a tzv. racionální indukce. Jeho práci ukončilo v prosinci 1941 jeho zatčení gestapem a brzy nato smrt v koncentračním táboře ...
Tvrdého filozofické myšlení
Monopluralismus
Uvažoval o tom, zda svět, v němž žijeme a jehož jsme součástí, je jednotný, nebo se skládá z nějakých „samostatných center“. Domníval se, že obě krajní stanoviska jsou nepřijatelná (krajní pluralismus vede k indeterminismu). Každý individuální prvek světového dějství má své stránky a odlišuje se od druhých. Svět je jednotou v rozmanitosti, je vnitřně diferencovaným celkem. Tímto „monopluralismem“ si Tvrdý připravil i příklon k teorii emergentního vývoje, kterou v "Nové filosofii" označil za zatím nejlepší odpověď na filozofické nesnáze dosavadních vývojových teorií.
... emergenisté
Poznatek anglických emergentistů, že emergenci (vynořování nových kvalit) nelze v pravém slova smyslu předvídat, nevysvětloval odkazy na záhadné duchovní síly, ale úvahou o strukturálním determinismu. Kvality vynořující se náhle v procesu vývoje jako něco nového jsou dány vzájemnou souvislostí komponent struktury.
Tvrdý tím pokročil za obvyklé pozitivistické kvantitativní pojetí evolučního vývoje a mechanické kauzality a podílel se na formování českého strukturalistického myšlení. Jeho řešení otázky vztahu těla a ducha (hmoty a vědomí) vychází z přesvědčení, že "duševno tvoří specifickou skutečnostní vrstvu se svými zákonitostmi, že však nelze přiznat duševnu existenci nezávislou na hmotě (těle)". Potíže dualistických koncepcí a některé zkušenosti z experimentální psychologie vedly Tvrdého k pojetí duševna nikoli jako svébytné substance, nýbrž zvláštního druhu energie a v tom se odvolával i na Whiteheada. Už anorganická hmota může obsahovat zárodky toho, co se později vyvíjí jako duševní energie, „co bychom mohli nazvat duchovními prvky“; jejich syntézou by mohla vzniknout i „vědomá duševní energie“.
Tvrdý ve světle pozitivismu
T. překračuje dosavadní českou podobu pozitivismu, ovšem směrem, který v podstatě nebyl protikladný rozporuplným a nerealizovaným snahám F. Krejčího. S domácí pozitivistickou tradicí zůstal spjat také důrazem na její demokratismus a sociální angažovanost, na světonázorovou dimenzi filozofie. Tvrdý vedle noetiky a metafyziky vysoko oceňoval i význam etiky jako filozofické discipliny, kterou pokládal za východisko ovlivňování a kultivace národního vědomí.
Jeho osud
Tvrdý bydlel na ulici Lipová 8 Brno .V prosinci 1941 byl zatčen gestapem a po krátkém věznění v Kounicových kolejích převezen do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde pod číslem 1218 vězněn v bloku 15, "Stube" B. Podle úmrtního oznámení číslo 1988/1942 zemřel v Mauthausenu II ve 14.35 hodin dne 13. 3. 1942. Jeho jméno je uvedeno na pamětní desce vědců a učitelů vysokých škol v Brně, umučených v koncentračním táboře Mauthausen v letech 1942–1945.
Bibliografie: Filosofie náboženství, 1921; Vývoj filosofického myšlení evropského, 1923; Světový názor moderního Čecha, 1925; Problém skutečnosti u Davida Huma a jeho význam v dějinách filosofie, 1925; Moderní proudy ve filosofii, 1925; Úvod do filosofie, 1926, 2. přeprac. vyd. (Systematický úvod do filosofie), 1938, 3. vyd. 1947; Filozofia a ĺudské poznanie, 1926; Masarykovo mládí a činnost učitelská, 1927; Teorie pravdy, 1929; Sovremena čechoslovačka filosofia, Skoplje 1931; Nová filosofie. Analysa dnešní filosofické situace, 1932; Průvodce dějinami evropské filosofie, 1932, 2. vyd. 1947; Masarykova filosofie, 1935; W. M. Kozlowski, 1937; Logika, 1937; J. P. Vychodil, 1940; Názory o hrdinství v životě společenském, 1940; Nová renaissance, 1942; Humanita a její problémy, in J. Gabriel: Filozofie J. T., 1982. Sborníky: Volně stoupající představy, Program gymnázia ve Vyškově, 1908; Jest Tyršova filosofie positivismem? Tyršův sborník, 1920; Tyršova filosofie, Tyršův sborník, 1922; Vlivy positivistické a Brentanovy na Masarykovy myšlenky o dějinách filosofie, Masarykův sborník, 1924–25; O poměru náboženství a církve, Poměr pokrokového člověka ke katolicismu, 1927; Česká filosofie za posledních deset let, Katalog k Výstavě soudobé kultury, 1928; Krejčího dělení filosofických směrů, Sb. ku poctě F. Krejčího, 1929; Masarykův hlavní problém noetický, Vůdce generací, 1930–31; La verité personelle et ses relations avec la verité impersonelle, Sb. na počest Losského, 1932; Soudobá filosofie polská, Dnešní filosofie u jižních Slovanů, Současná filosofie u Slovanů, ed. F. Pelikán, 1932; Dítě a světový názor, Program sjezdu pro výzkum dítěte, 1933; Slovenská filosofie a československý problém, Sb. I. Dererovi k padesátinám, 1934; Descartes a Spinoza, Tvůrcové dějin III, 1935; Masaryk als Philosoph, La bibliographie de T. G. M., ed. B. Jakovenko, 1935; Masaryk a slovenské školstvo, Pamätnik slovenského školstva, 1935. Čas. přísp.: Kontrast. Studie psychologická, ČM 1904; Asociace citů, ČM 1905; O temperamentech, ČM 1909; Jean Marie Guyau. Nástin jeho filosofie, ČM 1912; Problém geniality, Nové Atheneum 1921; Problém metafysiky, ČM 1922; K diskusi o Masarykovi, Moravská revue 1923; Kantův temperament, ČM 1924; Drtina filosof,Subjektivní pravda, ND 1925; Masaryk o demokracii, Morava 1925; Pojem existence a pravdy u Spinozy, ČM 1927; Poměr vědy a filosofie a jeho význam pro pedagogiku, Školské reformy 1927–28; Problém dějin filosofie, Vztah Dobrovského k filosofii, Bratislava (B) 1930; Forma teleologického poznání, Sociální problémy (SP) 1931; Teleologie jako forma vědeckého poznání, SP 1932; Pavel Hečko a jeho národní pravda, B 1932; Josef Král, Nové obzory 1932; Na obranu Herderovu, Nové Čechy 1934;Filosofický význam celistvosti, Tvořivá škola 1936–37; IX. mezinárodní kongres filosofie v Paříži, B 1937; Descartes a filosofické myšlení československé, ČM 1937; Problém totality ve výchově československé, Věstník pedagogický 1937; Filosofie dějin, Tvořivá škola 1937–38; Kritický finalismus, ČM 1938; Komenského filosofie, Komenský 1938; Bláhova etika, SR 1939; Úkol filosofie, VaŽ 1939; Komenský, renesanční filosof a pedagog, Věstník pedagogický, 1941; Indukce a její význam, ČM 1947;Komenský a Descartes, Archiv pro bádání o životě a díle J. A. Komenského, 1959; Školské reformy, Školská správa, Realistická stráž, Realistický obzor. Edice: Výbor ze spisů T. G. Masaryka, 1930.
