Po tom, co jsem si přečetla článek Františka Matějky o jeho pohledu na sociální stát a diskuse pod ním, jsem trochu na rozpacích, zda víme, co vlastně chceme. A pokud to nevíme, tak tím hůř! Téměř rok je společnost ve varu. Je to asi dobře, protože konečně si uvědomuje, že musí aktivně bojovat za své cíle. Ale jaké? Z jedné strany si část společnosti uvědomuje, že lidé v různých životních situacích nemohou zůstat bez společenské podpory a pociťují nutnost ji budovat jak ideově tak i hmotně, z druhé strany jsou tací, kteří ji chtějí minimalizovat. Ale těžko rozhodnout, komu by pak náležela, když lidské utrpení, jak hmotné, tak i zdravotní si neumí ten, kdo to nepoznal, představit. Tak za co bojujeme a na jakých přesvědčeních?
Jedině rozumem a přiměřeností
Už nás zkušenost poučila, že cokoliv, co není rozumné a přiměřené, se vrací ve zlém jako bumerang. Mnoho lidí, kteří se rozhodli, ať z jakýchkoliv důvodů, žít na dluh, brzy zjistili, že to tak nemůže fungovat a zle pochodili. A nejvíc je mi líto těch, kteří doufali, že budou fungovat hypotéky na bydlení a že budou bydlet ve svém a zařídí si také život po svém. Ano, milý Františku Matějko, mnoha lidem by se líbilo, kdyby si mohli zařídit svůj život po svém a užívat si svobody. Nikoliv ji zneužívat. Nezneužívat solidárního systému společnosti, nezneužívat svobody slova a shromažďování, uvědomovat si každý den, jak je svoboda pro každého člověka důležitá a jak s ní má nakládat. Přiměřeně a s rozumem. Jenomže každý by chtěl ještě něco navíc, než má ten druhý, každému chybí něco, co si myslí, že by měl mít a cítí se zkrácený. Když si však odmyslíme veškerou mediální masáž, nad kterou je nutné přemýšlet, než ji začneme spílat, někde mezi tím, co si skutečně přejeme a co skutečně potřebujeme a tím, k čemu jsme jinak řečeno ze všech stran nabádáni, je to, co zůstává vyprázdněno. Poznání vlastní skutečnosti a osobní reality. A převedeme-li to do měřítka společnosti, poznání vlastní skutečnosti a osobní reality společenských vrstev a skupin, které jsou v různé sociální situaci s nejrůznějšími potřebami. Například staří lidé, kteří zde dožívají mezi námi v často tristní situaci, jak z hlediska zdravotního stavu, psychického stavu i sociálního, mladí lidé, kteří procházejí těžkým obdobím z nejrůznějších důvodů, ať rodinných, sociálních či zdravotních, rodiny s dětmi, které se rozpadají a lidé, kteří nikoho nemají, na koho by se mohli v těžkých situacích spolehnout. Nejsem proto, aby se podporovali ti, kteří se flinkají a spoléhají, že sem něco získají, aby přežili do druhého dne, ale také takových, kteří neumí nebo nechtějí hledět do budoucnosti, je také mezi námi mnoho. A nemohou si pomoci, neznají jiný rozměr života, než ten svůj. Já osobně však nemyslím, že bych sama něco ztrácela, když jim ze svého přispívám na příspěvek, protože jejich život nelze změnit, jako jejich situaci a jejich myšlení.
Sociální stát nám nehrozí…
rozhodně tu není žádná politická síla, která by postavila sociální stát na těch idejích, na kterých jeho původ vznikl. Na to nikdo nestačí. Přeorganizovat tento systém, v kterém žijeme, pokud ho bude vůbec někdo chtít přeorganizovat a mít na to peníze, moc a "koule". Ale rozhodně se dá zlidštit. Rozhodně se dají určit ohniska lidské bídy a utrpení, které pocházejí z bezmoci si poradit sám s problémem, který člověka může kdykoliv zasáhnout, aniž to sám zavinil. Rozhodně si uvědomit, že pěstovat bezohlednost se obrátí proti těm, kteří ji nyní prosazují, protože každý člověk neví dne ani hodiny, kdy bude ohleduplnost a péči potřebovat. A proto musí být ve společnosti zavedena, ne jako mravní příkaz, ale jako samozřejmost z pozice přirozené lidskosti. Já se totiž obávám, že vztahy mezi lidmi se den ode dne zhoršují a čím budou odcizenější, tím méně lidé budou chápat nutnost pomáhat druhým a tím hůře se budou ti, kteří dnes hlásají, že potřební jsou něco jako pobírači dávek, dovolávat lidskosti pro sebe. Stále si myslím, že pokud by se mohlo něco změnit, pak je to v jádru sociálního systému a pochopení pojmu, co je člověk v moderní současné společnosti se všemi vlastnostmi, potřebami a nároky. Věřím tomu, že když se každý zamyslí, co vlastně potřebuje ke svému životu, zjistí, že toho mnoho není, kromě zdraví, přiměřeného životního standardu k tomu, aby všechno zaplatil a ještě normálně žil a pocitu štěstí. Všechno co má navíc, je čím dál více, jak stárne, zatěžující a ke konci člověk odchází s dlaněmi otočenými k zemi.
Jsem pro svobodu…
Jsem pro to, aby se každý dokázal sám za sebe rozhodnout, co potřebuje a rozhodl se svobodně, sám za sebe. Máte, Františku Matějko v mnoha ohledech pravdu, dokáži si vaše názory přebrat a od té radikálnost osvobodit. Sama bych si přála, aby byli lidé nezávislí, svobodní a hlavně rozumní a zbytečně netrpěli, aby byli hospodární a k sobě navzájem slušní. Možná, že tato doba brzy nastane, protože mnoho lidí pochopí, že přemíra bohatství a dostatku je stejně škodlivá jako bída, hlad a nedostatek. Konečně, o tom je filozofie života. Nechci zde rozvíjet, jak ve středověku se lidé uchylovali k řeholi a mnišství a posléze se snažili vybudovat alternativu k nepřiměřenému životu. Nakonec došlo k tvrdému střetu. Všechny dostupné modely jsme tu historicky zažili. A nyní jde o svobodu a rozhodování o sobě. A také o rozhodování o těch, kteří za sebe rozhodovat nemohou. A to je otázka pro budoucnost…
