Literatura, kterou naše generace rostla do dospělosti a sociálního porozumění je pro naše vnuky nesrozumitelná. A přesto ji hýčkáme v knihovně . Co s ní jednou bude?
Mluvím o poválečné generaci a o transferu duchovních hodnot našich dědů, babiček a rodičů. Většinou se naši prarodiče narodili na sklonku 19. století a počátkem 20. století ,a to byla doba velkých filosofů, ovlivněných evropským osvícenstvím a též Masarykovou českou otázkou, která řešila národní vědomí. Masarykovi šlo o historii, "kterou považoval za učitelku života a nám jí být musí více před jiným, ale " k nazírání do minulosti prostřednictvím historie je nutné přidat ještě vědy, které nejsou historické, ale poučující nás o světě, jaký je a bude, tedy vědy přírodní a sociální. Náš pohled je obrácen příliš dozadu. Palacký byl obrácen k minulosti a i jeho politika měla konzervativní ráz, Havlíček ukázal, jak prožívat přítomnost, byl liberál a a volal známým slovy "pryč se vším idealismem (fantazírováním) a hleďme ke skutečnosti. Tolik Masaryk. v České otázce ...
Zdědila jsem po svých prarodičích docela velkou knihovnu s knihami, a tu jsem bránila před choutkami mých rodičů ji zlikvidovat. K čemu je to dobré - ta Havlíčkova výzva ... hleďme ke skutečnosti..pryč se vším idealismem! Jenže mezi těmi knihami, kromě české literatury našich významných spisovatelů na přelomu století a v období mezi dvěma světovými válkami byly zařazeny básnické sbírky, o kterých se mluvilo v hodinách literatury ve škole, ale nikdy se nestaly povinnou četbou a svázané dobové časopisy, které svědčily o poměrech první světové války a filosofické knihy Kanta a jiných německých autorů, kteří hluboce ovlivňovali myšlení své doby v celé Evropě a pečlivě svázaná Versailská smlouva s dědečkovými vlastnoručními poznámkami. Časopisy obsahují dojemné dopisy vojáků manželkám a odkazy dětem o situaci jejich otců na frontách a v cizineckých legiích. To byl život mých předků. Byla jsem u nich v hodině jejich odchodu a to všechno mi po nich zbylo, včetně militárií.
Jaké vědomí si přinesli do života mí rodiče, kteří prožili druhou světovou válku ve svém dětství, a ty prožitky se táhly celým jejich životem, byly zaseknuty v jejich mysli, odsuny z pohraničí a po válce odsun jejich příbuzných do Německa a před tím emigrace mladých před hitlerovským nacismem. Moje maminka se pustila do psaní svých pamětí a málem se z toho zhroutila, když se jí oživily vzpomínky. Prý někdo říkal, nějaký psycholog, že staří lidé mají vzpomínat. Toto retro jim ovšem působí velkou bolest.Jen zůstaly v paměti stopy masarykovštiny
Naše, poválečná generace, zažila několik okamžiků, kdy svět chtěl být jiný a lepší, uvažovat co je dobře a špatně a co svědčí a škodí mysli lidí. Chodili jsme do kostela za slovem Božím a neporozuměli Písmu a ni kázání, navštěvovali jsme nabízené přednášky z iniciativy Jednoty bratrské. Byl sice mír, doba Kennedyho vlády a totalita. Generace, která nastoupila po nás má velký,rozhled po světě, studují v zahraničí, některé z nich uspěli do akademických hodností a nemají vědomí o minulosti našich předků a jejich celoživotním skrytým utrpením Někteří z nich působí v politice ve vysokých funkcích, učí na školách nebo jsou lékaří či soudci a žijí realitou, přítomností bez porozumění dějinám, naší národní minulosti a charakteristickým povahovým rysům čeství.
A když naslouchám názorům politiků mladší a mé generace, lidí bez diskuse vzdělaných na vysokých školách, kteří požívají občanská práva a svobody, o čemž se nám ani našim předkům nesnilo, nevidím ani stopy po české otázce v moderní době a ta není opravdu snadná a rodí se a vyrůstá nová generace, která neporozuměla a vezme do rukou jednou otěže moci v naší zemi, Obnovit českou otázku v současné generaci nelze, protože nemají šanci porozumět jejímu smyslu. Vědí, že žijí v demokratickém právním státě, požívajíce občanských práv a svobod, nepochopí minulost, která za velkého utrpení předala své hodnoty dál, ale ty za hodnoty nejsou považovány, jsou zastaralé a už neplatí, zřejmě. Ale na nové nepřicházejí.Česká republika leží v srdci Evropy a její minulost následovala evropské dějiny, s nimiž byla poiticky a kulturně svázána. Balancujeme mezi Východem a Západem. Jsme rozpolceni v úvahách o naší národní identitě. Nemáme prostřednictvím vlivných osob jasnou cestu pro celou společnost, ztrácíme smysl pro nepsané etické normy a pro právo. Mladí lidé na školách spíš upřednostňují výkon než proces (studium), které je k tomu výkonu vedou. A pak se ozvou takové názory, že jsme byli za války autonomií, že v době protektorátu to nebylo tak zlé, a to může říci někdo, kdo nikdy nestudoval protektorátní zákony.
Antičtí Řekové zavedli do své politiky filosofické techno (technoologii moci) v jejich nezáviděníhodném systému demokracie prostřednictvím Platóna a jiných osobností, jako byl Georgias, Prótagorás a Sókrates, který s nimi vedl slavné dialogy.Místo, aby se diskutovalo o přítomnosti a budoucnosti a naši demokratičtí poslanci, zvolení ve svobodných volbách, mají jediný program pro dvanáctihodinovou rozpravu v Parlamentu, jak svrhnout Babiše, v demokratickém senátu, jak odstranit hlavu státu. Nejsou to žádní pamětníci, většina má svá jména ozdobena akademickými tituly, dlouholetou politickou činnost za sebou a nad sebou více než desetimiliónový národ Čechů od nejmladší k nejstarší generaci, a území, které je nutno řádně spravovat jim leží před očima.
Naše zákony potřebují řádnou revizi a musí být přístupné občanům. To už pochopili i dávné civilizace, které je tesali na stěny skal, na stály, do kamenů, psaly na nádoby, aby si byli lidé vědomi, co je dobře a co špatně.Jejich králové ručili životem za ochranu zemědělských pozemků. aby jejich obyvatelstvo mělo potravinové zásobování v dobách dobrých i zlých. O tom, jak ochránit území v době klimatických změn a úrodu v zemědělských oblastech se má mluvit, jak ochránit obyvatelstvo před pandemií ještě než dorazí, se má mluvit veřejně v parlamentu a před voliči. Protože to je též česká otázka, v níž je zahrnuto bytí a nebytí společnosti,, včetně pěstování právního vědomí a pravdivé hodnocení současného stavu státu, a to jednou do roka.
Vždyť současné teprve dětské generace budou jednou vládnut této zemi a co jsme jim schopni vlastně předat k tomu, aby přemýšleli nad starodávnou českou zemí a jejími generacemi, které usilovaly o spravedlnost, o hodnoty života a hledaly obsahy ke kardinálním pojmům, které cílí k lásce, solidaritě mezi lidmi, solidaritě ke zvolené vládě a morálním hodnotám , které se tradovaly od nepaměti a jsou znakem kolektivní odpovědnosti a zralosti společnosti. Předvolební horečka stoupá a v médiích se vrší jedna úvaha za druhou, kdo je nadějí a kdo pohromou. Naše potomstvo si zatím hraje na písku, pozoruje slunce, hvězdy na večerní obloze a též měsíc, má mnoho otázek, včetně těch, zda jsou tam také lidé. A to jsou ti, kteří jednou narazí na ty staré knihy, které jsou někde v regálech v knihovnách nebo ve sklepě ve vojenských kufrech po předcích a nebudou jim vůbec rozumět. Ale jednou přijde doba, kdy budou také řešit jako občané českou otázku, kterou jsme my neřešili. Nebyl čas.
