Ráda poslouchám v autě hudbu, zvláště, když jedu jako spolujezdec. Mám ráda hudbu a písně France Schuberta a opravdu to nedělám nikomu schválně. Nemohu za to, že jiní lidé v mém okolí ignorují takové hudební poklady, aniž o tom něco vědí. Neschází jim. A tak je to ze vším. Člověk, čas od času, když je nemilosrdně vtažen do pracovního života, nemá čas přemýšlet nad něčím krásným, co ho obklopuje, takže mu uniká spousta věcí. Třeba podzim na Bouzově, léto v parku v Lednici, krásná zákoutí Prahy. To, jakoby existovalo jen, kdesi zasunuto, ale chybí tomu ten zážitek. A proto poslouchám hudbu, která mne dokáže k tomu zážitku přibližovat. Co ve mně vyvolá citovou vlnu, představivost, fantazii. http://www.youtube.com/watch?v=H2hlsVYEXqc&feature=related
Objevila jsem České středohoří
Dívala jsem se do kraje a vytanuly mi v mysli obrázky, které jsem kdysi někde viděla. Ale když to člověk nevidí na vlastní oči, nepochopí tu krásu, která se vás zmocňuje, vašich citů, která vás přitahuje k sobě a říkáte si - to je krásná země, domov můj. A do očí stoupají slzy nad tou krásou, které se umí někdo zmocnit tím, že ji namaluje. V tom okamžiku svítání nebo stmívání. V okamžiku plného slunečního jasu a nebo měsíčního světla.
http://www.petr-fabian.cz/emilfilla/index.html
Kouzla okamžiků
Můžete jet kamkoliv, všude je nějak krásně. Sardinie, Capri, Skandinávie ... svět je krásný, barevný, plný zázračné hry slunečních paprsků, které se milostně rozlévají po kraji zvláště na jaře, nebo měsíčních paprsků, které osvětlují v noci kopce a vyrábějí podivné stíny, které umí člověka i vyděsit. Ale zde, zde se cítíme krásně, protože je to něco jako naše zahrada. Vystoupíte z vozu a víte, že jste ve svém zemi, že pro vás platí práva, možnosti i zákazy, že se s každým domluvíte, tedy až na nějaké výjimky, než potkáte někoho, kdo se domluvit nechce a nebo někoho, kdo se domluvit nemůže. Na návsi je stará studna, napumpujete si vodu do láhve, protože na studni nevisí cedulka, že by byla voda závadná nebo nevhodná k pití. Jdete kolem zahrádek, které se téměř tisknou k domům, jen odděleny úzkou cestičkou, o které najednou běží mourovatá kočka a hned zaštěká někde pes. U otevřeného okna hraje muzika.
http://www.youtube.com/watch?v=ueDwWxJGL7M&feature=related
Maličkosti tvoří jistotu domova
Sednete si někam do hospůdky, dáte si kafe a koukáte kolem sebe, protože není místa, které by nebylo nějak zvláštní a krásné, byť jde o planou růži, kytky, které rostou divoce na břehu potůčku, který se šine kolem silnice, kterou jste přijeli. Ať jsou to zatrávněné břehy, s kterými nikdo nic jiného nedělá, než že je poseká a ono to tam roste dál, ať jsou to loučky nebo louky, na kterých, bez jakéhokoliv varování, rostou vzácné květiny mezi těmi, které znáte od pohledu, nikoliv podle jména, ale jste si jisti, že až odkvetou, že se neztrácí ze světa a příští jaro zase zazáří na tom samém místě. Také jsou kouzelné staré domy, s oprýskanými omítkami, vybledlými nápisy a malovanými obrazy na průčelí, míněné kdysi jako reklama, kterým v oknech, které mají oprýskané rámy, kvetou muškáty a vlají za nimi obyčejné záclonky. Z těch oken také voní oběd, který poznáte po vůni a protože je právě neděle, je to svíčková s knedlíky. To všechno, ty obyčejné věci, které často tak přehlížíte, překračujete a ani se za nimi neohlédnete, je jistota domova.
http://www.youtube.com/watch?v=kdtLuyWuPDs&feature=related
Pomalu přechází podzim v zimu a to neznamená, že bude hůř. I v zimě jsou krásné dny. Plné jiskřivého počasí a nebo mlhavých oparů. Možná, že až budu psát poslední kapitolu svých barokních procházek, napíšu velmi pádný důvod, proč cítím takovou úctu k této zemi a takovou lásku, která mne, v té jímavé kráse dohání až k slzám. Kéž by už bylo dost klidu k jejímu budování, ochraně a moudrému rozhodování.
