Chtěla bych Vás potěšit starověkým mýtem, který připomíná Turnerúv obraz Zlatá ratolest. Tento příběh je vyňat z krásné knihy religionisty Jamese Georga Frazera Zlatá ratolest z roku 1994.
Věštba Sibylly Kurnské trojskému hrdinovi Aeneovi, bájnému praotci Římanů, je jakýmsi předobrazem Frazerovy knihy. Své dílo otevírá chmurným a současně snově kouzelným vyprávěním z antického Říma o mýtické zlaté ratolesti z posvátného stromu, symbolickém klíči na cestě do podsvětí. Musel ji ulomit každý, kdo přišel zkusit své štěstí do tajemného, liduprázdného aricijského lesa, prostírajícího se kolem jezera Nemi na úpatí Albanské hory nedaleko hlavního města. Teprve se mohl dát do boje s tajemným králem lesa, ať už ho napadl zákeřně ze zálohy, či v tvrdém otevřeném boji. Byl to vždycky boj na život a na smrt a zlatá ratolest pak jednomu ze soupeřů otevírala cestu do podsvětí. Frazer si klade otázku, jak je možné, že útočník nebyl chápán jako vrah, ale naopak byl oprávněn a povinen převzít uprázdněnou funkci s tím, že silnější protivník mu jednou nastrojí týž osud, který sám nachystal svému předchůdci.
Při rozvíjení této otázky, na níž je odpověď dána až na konci knihy, předvádí autor svou umně budovanou a sugestivně podanou konstrukci rozsáhlého obrazu, magického myšlení a rituálů, mýtů a dokladů ústní slovesností, zvyků a kmenových tradic, celého toho nezřetelného či spíše prchavého podhoubí historie a kultury. Avšak jeho vliv nespočívá jen v tom, jak dramaticky a plasticky podal obraz života a zvyků evropských a mimoevropských národů. Jistě nespočívá ani ve smyslu pro gradaci. Autorský vnitřní dialog a moment překvapení, jak dokázal tyto obrazy spojit výkladem a sevřít celou kompozici.
Frazerovo dílo nezapůsobilo jen na básníky a literáty. Rádius jeho vlivu by široce rozevřen: v kulturní historii, religionistice, výkladu bible – vždyť jedním z jeho dalších velkých děl je obraz biblických motivů podaný v široké, celosvětově srovnávací analýze (Folk-lore of the Old Testament, 1918).
Kdo by neznal Turnerův obraz Zlatá ratolest: scéna obestřená zlatým plamenem imaginace. Do níž se ponořila Turnerova božská inspirace a v níž přetvořila i tu nejvybledlejší přírodní krajinu. Je snovou vizí malého lesního jezera v Nemi, „Dianina zrcadla“, jak bylo nazýváno ve starověku.
Kdo viděl tu klidnou vodu ukrytou v zeleném údolí Albanských vrchů, nikdy na ni nemůže zapomenout. Dvě typické italské vesnice, které spí na jeho březích, a stejně tak italský palác, jehož terasovité zahrady příkře spadají j jezeru, stěží narušují klid, ba osamělost scény. Sama Diana by se mohla stále ještě zdržovat na tomto opuštěném břehu a pobývat v této lesní divočině.
Ve starověku byla tato lesní krajina jevištěm podivné a opakující se tragedie. Na severním břehu jezera, přímo pod strmými srázy, na nichž se jako ptačí hnízdo uchytila novodobá vesnice Nemi, stával posvátný háj a svatyně Diany Nemorensis, lesní Diany. V tomto posvátném háji rostl jistý strom, kolem něhož bylo možno spatřit v každé denní době plížící se příšernou postavu. Byl to kněz a vrah. Muž, kterého očekával, měl dříve nebo později zavraždit jeho a zaujmout místo něho kněžský úřad. Toto nejistí postavení neslo titul krále.
Urozeným a zbožným poutníkům u svatyně pohled na něho zatemňoval světlou krajinu, jako když náhle a za jasného dne, zakryje mrak slunce. Podivný řád tohoto kněžského úřadu nemá v klasickém starověku obdoby a nelze jej z něho vysvětlit.
Podle jedné verze zavedl uctívání Diany v Nemi Orestes, jenž po zabití Thoanta, krále Chersonésu Tauridského (Krymu), uprchl ze svou sestrou do Itálie a přinesl s sebou sochu Diany Tauridské, ukrytou v otepi klestí.
Nám, čtenářům klasických děl, je znám krvavý rituál, který legenda připisovala Dianě Tauridské. Každý cizinec, který přistál na pobřeží. Byl prý obětován na jejím oltáři. Když byl tento obřad přenesen do Itálie, nabyl mírnější formy.
Ve svatyni v Nemi rostl strom, z něhož se nesměla ulomit žádná větev. Ulomit jednu z těch haluzí bylo dovoleno pouze uprchlému otrokovi, pokud se mu tu to podařilo. Pokud byl jeho pokus úspěšný, opravňovalo ho to, aby se utkal s knězem v souboji. A když jej zabil, vládl místo něho s titulem Král lesa Rex Nemorensis). Podle obecného mínění ve starověku byla touto osudovou větví ona Zlatá ratolest, kterou ulomil Aeneas na Sibylin pokyn, než de pokusil o osudovou cestu do podsvětí. Toto pravidlo následnictví pomocí meče bylo zachováváno až do císařských dob, protože Caligua kromě jiných zrůdných nápadů připadl i na myšlenku, že kněz v Nemi zastává svůj úřad příliš dlouho, a najal statného darebáka, aby jej zabil.
Jeden řecký cestovatel, který navštívil Itálii za doby Antoninů, poznamenává, že ještě v jeho době byl tento kněžský úřad odměnou za vítězství v souboji. Při obřadech Diany z Nemi hrál hlavní úlohu oheň. Proto každoročně při jejím svátku, který se slavil 13. Srpna, v nejparnější době roku, hořelo v jejím háji množství pochodní, jejichž rudá záře se odrážela v jezeře, a po celé Itálii se toho dne pořádaly u každého domácího krbu posvátné obřady. Bronzové sošky, nalezené v jejím posvátném okrsku, představují samu bohyni, jak drží ve vztyčené pravici pochodeň a ženy přicházely k její svatyni s pochodněmi v rukou tak plnily své sliby.
Titul Vesta, který Dianě v Nemi náležel, ukazuje na udržování věčného ohně v její svatyni. Oheň v jejím chrámu udržovaly panny vestálky.
Diana nevládla ve svém posvátném háji v Nemi sama. O lesní svatyni se s ní dělila dvě menší božstva, Ěgerie, nymfa čistého pramene, který vyvěral z čedičových skal – o nichž se zmiňuje Ovidius, často říkal, že z nich píval. Tradice uváděla, že nymfa byla ženou moudrého krále Numy a že zákony, které dal Římanům, byly inspirovány stykem s jejím božstvím. Plútarchos srovnává tuto legendu s jinými pověstmi o lásce bohyň k pozemšťanům, jako byla láska Kybély a Luny ke krásným mladíkům Attidovi a Endymiónovi.
Zdroj: James George Frazer, Zlatá ratolest
Obrázky: Z mého archivu ke studiu Dějiny umění
