Jméno této osobnosti se často objevuje v díle Marca Tullia Cicerona a myslím, že je vhodné o něm psát. Jeho život ovlivňují dějiny Říma a zdálo se mi, že vedle těch velkých osobnosti, jakou byl třeba Antonius, Octavianus, Caesar .
Dovolte, abych Vás pozvala do starého Říma a vyprávěla o jedné velmi ušlechtilé osobnosti. Těch nebylo zase tak mnoho, ale Atticus je nezapomenutelný. Článek jsem napsala pro jeho památku.
Pocházel z prastarého římského rodu a po svých předcích zdědil tradiční hodnost jezdce. Podobně jako mladí římští chlapci, tak i on měl přičinlivého otce, a sám vzdělaný, vzdělal svého syna ve všech naukách. Kromě toho, že si rychle osvojoval to, co se vykládalo, také výtečně přednášel, a tak se stal mezi svými vrstevníky proslulý a dával příklad všem. Jeho spolužáci byli L Torquatus, G. Marius syn a M. Cicero.
Do Athén se později uchýlil v době, když mu hrozil stejný osud jako P. Sulpiciovi, který byl jako tribun lidu zabit a když se jeho teta Anicia vdala se Servia, Sulpiciova bratra. Atticus viděl, že město je rozbouřeno Cinniovým povstáním. Jeho strýc Caecilius, příbuzný L. Luculla přijal Attica za syna a učinil ho dědicem tří čtvrtin svého majetku (asi deset miliónů sesterciů). Ve veřejném životě se projevovalo, že patřil ke straně optimátů a byl za jejího příslušníka vždy považován, ale nezasahoval do občanských bouří. Protože se domníval, že ti, kteří se do nich pustili, neovládají více situaci o nic víc než ti, kteří jsou zmítáni mořskými vlnami. Neucházel se o úřady, ačkoliv mu byly dostupné. Nebylo totiž možné se o ně ucházet pro Caesarovy vrahy, kteří chtěli zvláštní zvláštní pokladnu. Soudili, že to jde lehce uskutečnit, jestliže první mužové tohoto stavu přispějí penězi. A tak byl Atticus vyzván G. Flaviem, Brutovým příbuzným, aby se té věci ujal. Avšak Atticus, protože byl toho názoru, že se služby přátelům, lze prokazovat bez politických pohnutek, a protože se vždycky stranil takových podniků, odpověděl: jestliže Brutus chce použít něco z jeho majetku, aby z něho bral, pokud to jeho jmění dovolí, že on však o tom nebude s nikým hovořit, ani v té záležitosti se s nikým spolčovat.
A tak ta hrstka spiklenců ztroskotala na jediném slově Atticově. A zanedlouho potom měl převahu Antonius. V důsledku toho se Brutus i Cassius přestali starat o provincie, které jim dal konzul jen formálně, a protože neviděli pro sebe žádnou naději, odešli do vyhnanství. Atticus, který nechtěl zároveň s ostatními oné straně přispět penězi, dokud vzkvétala, poslal odvrženému a z Itálie odcházejícímu Brutovi darem sto tisíc sesterciů a dalších třistatisíc přikázal dát Brutovi, když za jeho nepřítomnosti meškal v Epidu. A nelichotil tak více Antoniovi, který byl u moci, ani neopustil ty, kteří byli v zoufalé situaci.
Antonius byl prohlášen za nepřítele a opustil Itálii. Naděje, že bude povolán zpět, nebyla žádná. Nejen jeho nepřátelé, tehdy velice mocní a početní, ale i ti, kteří se přidávali k jeho odpůrcům a doufali přitom, že získají nějakou výhodu, když mu budou škodit, pronásledovali Antoniovy přátele, toužili oloupit o všechen jeho manželku Fulvii a chystali se zničit i jeho děti. I když byl Atticus nakloněn Ciceronovi, byl přátelsky nakloněn i Brutovi a nepodvolil se nátlaku, aby zničil Antonia, ale naopak kryl jeho přátele při útěku z města. Za největší zisk totiž považoval, jestliže svět v něm rozpozná toho, jež nezapomíná a umí být vděčný, a tím zároveň prozrazoval, že nemá ve zvyku být přítelem úspěchu, ale lidí. A nikdo se při tomto Atticově jednání nemohl domnívat, že počítal s příhodnou chvílí. Nikomu totiž nepřišlo na mysl, že se Antonius vrátí a zmocní se vlády, ale situace se náhle obrátila. Když se Antonius vrátil do Italie, každý se domníval, že Atticovi hrozí nebezpečí pro důvěrné přátelství a Brutem a Ciceronem. Proto se hned po příchodu imperátorů Atticus uchýlil z obavy před proskripcemi do ústraní. Antonius choval k Ciceronovi velkou zášť. Že jednal nepřátelsky vůči němu, ale i vůči všem jeho přátelům, a, které chtěl proskribovat, ale Attikovi napsal dopis, v němž ho ujistil, že se nemá čeho bát. Atticus od nikoho nežádal ochranu pouze pro svou osobu, ale vždy i pro svého přítele. Jeho štědrost nebyla vrtkavá ani nepramenila z chamtivosti. A tak při své štědré laskavosti nevzbuzoval žádná nepřátelství, protože nikomu neškodil, a jestliže utrpěl nějakou křivdu, chtěl na ni raději zapomenout než se mstít.
Když Atticus dosáhl věku 77 let, do nejvyššího stáří vzrůstala jeho obliba a jmění náhle onemocněl. Svou nemoc vyhodnotil za beznadějnou a pátého dne po svém rozhodnutí, den, před dubnovými kalendami (31. března) za konzulátu Gn. Domicia a G. Sosia zemřel a pohřben byl vedle Appiovy silnice u pátého milníku v hrobce svého strýce, Q. Caecilia.
Zdroj: Antická próza. O cizích osudech.
