Angličan Claudius James Rich (1786 – 1821) se dostal do Mezopotámie proto, že nechtěl prožít život v chudobě a nudě, což dokážeme pochopit. Když přišel Koldewey po prvé do Babylóna (v červnu 1887), ...
Z příruček, na které si vydělal jako poslíček, a od námořníků v bristolském přístavu se naučil arabsky, persky, turecky, trochu i čínsky, a zajistil si tak místo u Východoindické společnosti. Osmnáctiletý odjel v jejích službách do Cařihradu, potom do Bombaje a nakonec do Bagdádu. Zdá se, že jeho schopnosti se neomezovaly na orientální jazyky: když přijel do města kalifů, bylo mu dvaadvacet let, měl slušné jmění, manželku ze vznešené rodiny a titul britského generálního konzul. Do Babylóna se vypravil jednoho prosincového rána 1811 a dorazil tam na druhý den v noci. Co spatřil z malé vyvýšeniny na břehu Eufratu, předstihlo jeho představy.
V studeném světle měsíce leželo před ním mrtvé město. Obrovské město v rozvalinách, které vystupovaly z návějí písku a zas se pod nimi ztrácely. Zbytky zdí svítily zsinalou bělobou, prolákliny se temněly barvou zaschlé krve, černé stíny dun se zdály bezedné; za jizvami vyschlých kanálů se matně leskly vody močálů. Jediný pohyb narušil klid tohoto hřbitova, pouze z dálky se ozývalo vytí šakalů a houkání pouštních sov.
Tak tohle byl Babylón
Slavné a hrozné město, tisíckrát prokleté a tisíckrát oslavené, metropole jedné z nejmocnějších říší starověku!
Prorok Jeremiáš kdysi řekl:
„A bude obrácen Babylón v hromady rumu… Protož bydliti budou tam šelmy s hroznými potvorami, bydliti budou v ní i mladé sovy; a neosadí se tam žádný více na věky!“
Hérodotos před pětadvaceti stoletími napsal:
„Babylón je však nejen největší, ale i nejkrásnější město, jež známe!“
Sestoupení do rozvalin
Rich se sestoupil do rozvalin. Hemžily se plazy a štíry, z děr vyhlížely hyeny; střílel jen v sebeobraně. Žasl nad shodou jmen, jež slyšel z úst svého arabského průvodce, se jmény, která znal z bible a historie. Je Tell Babili skutečně návějí hlíny nad troskami Babylónské věže? Jsou hradby u Eufratu skutečně zbytky „Babylónské zdi“, jednoho ze sedmi divů světa? Jsou trosky na vyvýšenině Amrán ibn AU skutečně někdejším palácem krále Nabukadnesara, v němž zemřel Alexander Veliký?
Uprostřed těchto otázek mu napadlo, co do té doby nikomu: aby se do některé z těchto zřícenin podíval. Doslovně do ní, nejen na ni. Poslal proto průvodce do nedaleké vesnice Džudžumy pro muže s krumpáči a lopatami.
Kopali a kopali …
Deset dní kopal Rich s tuctem feláhů v ruinách Babylóna. Pouhých deset dní, ale co našel, zaměstnalo učené muže v Evropě na celá desetiletí. Vykopal množství tabulek s klínovým písmem, zlomky glazurovaných cihel, otisky pečetí s reliéfy postav a opět s klínovým písmem. Mnohé z nich se mu rozpadly v rukou, jiné však přinesl v pořádku do Bagdádu. A hlavně: na jednom z dvou listů hustě popsaného poznámkového bloku přinesl náčrt první novověké mapy Babylóna!
Richova Zpráva o troskách Babylóna (1812) vzbudila v Evropě takový zájem, že ho podnítila k novým výpravám. Hlavně na sever.
Návrat do Babylónu
Do Babylóna se vrátil až roku 1817, a to v doprovodu svého tajemníka Karla Bellina, Němce z Thubingen. Zamýšlený výzkum však nedokončil. Na jaře 1821 musel odjet do perského Sírázu, protože ho tam volaly služební povinnosti; když se už chystal k návratu, propukla tam epidemie cholery. Považoval za unfair opustit město, jež potřebovalo každé pomocné ruky, a ujal se organizování zdravotní služby. Pátého října 1821 skolila cholera i jeho.
Od března do července 1852 kopala další výprava v troskách Babylóna, ale dosáhla jen toho, že Fresnel se rozhodl „přenést vykopávky na telly u dolního Eufratu, které budou jistě produktivnější“. Patnáctého července však objevila velkou sochu Babylónského lva a tak zůstala na místě. .
Znovu muselo uplynout pětatřicet let, než do něho vstoupil badatel s krumpáčem a lopatou, i když zatím jen na předběžnou prohlídku: německý profesor Robert Koldewey (1855- 1925).
Když přišel Koldewey po prvé do Babylóna (v červnu 1887), neměl nejmenší tušení, že ho tam čeká „nejgigantičtější úkol, před jaký byl kdy postaven archeolog“. Přitom to byl člověk s nemalou fantazií – a s dokonalou přípravou. Studoval na universitách v Berlíně, Mnichově a ve Vídni (architekturu, archeologii a dějiny umění), po doktorátě se vypravil se dvěma dobrodružnými Američany na člunu po Egejském moři (aby se tak co nejlevněji seznámil s památkami antického Řecka), potom kopal na ostrově Lesbu, v jižní Itálii, na Sicílii a v Sýrii (z prostředků mecenášů a bez pevného platu), nakonec se stal profesorem na stavební škole ve Zhořelci (protože musel z něčeho žít). Kromě toho psal básničky, humorné fejetony a Dějiny kanalizace. Když mu v červenci 1898 oznámil ředitel Berlínských královských muzeí, že ho chce pověřit vedením vykopávek v Babylóně, souhlasil: „Radosti jsem celý bez sebe!… Vždyť kdyby mi tak někdo před šestnácti léty řekl, že mám vykopat Babylón, byl bych ho asi považoval za blázna!“
Babylón vstává z mrtvých
Osmnáct let kopal Koldewey v Babylóně – od března 1889, kdy tam poprvé zabořil rýč, do března 1917, kdy uprchl v dřevěné bryčce před průzkumným oddílem britské armády, která vtáhla do Mezopotámie „jako dobrý přítel a protektor“. Vydržel všechny útrapy podnebí i prostředí, překonal všechny možné nemoci i překážky ze strany úřadů, nejednou se ocitl v nebezpečí života; nikdy ho přitom nepřešla nálada ani chuť k práci. „Asi dvě hodiny za Maradiehem nás uvítala střelba z vesnice na pravé straně cesty. Bodří vesničané nás považovali za montefické Araby, kteří byli právě na loupežné výpravě, a v takovém případě se především dlouho nevyjednává. Abychom je přesvědčili o omylu, jeli jsme přímo do ohně, až nám kulky dopadaly na sedla… Pak se však Arabové ze svého strachu vzpamatovali, běželi k nám a zastavili palbu.
Na dvě stě polonahých černohnědých chlapíků tančilo kolem nás v divokém reji i se svými bouchačkami a nechalo si bohapustě nadávat:
‚Vy sůvy, co jste zač? Jste šakalové?… Taková lumpárna, střílíte si tady, jako by celá poušť patřila jen vám‘.“
Pouze jedenkrát si postěžoval: „Tohle věčné střílení je metlou této země!“
Dva milióny tehdejších marek vydal Koldewey z prostředků berlínských muzeí na své vykopávky, a nevydal je zbytečně. (Z velké části se už vrátily i finančně: na vstupném do Pergamského muzea, kde jsou velkoryse rekonstruovány babylónské stavby z jeho nálezů.)
Se štábem německých odborníků a s armádou arabských dělníků vynesl z mrtvých trosek tolik dokladů o životě tohoto města, že právem nazval knihu o svých vykopávkách, vydanou už roku 1914,
Babylón vstává z mrtvých. Je těžké podat stručný přehled jeho objevů. Vykopal všechny babylónské „divy světa“: pozůstatky obrovských Nabukadnesarových hradeb, základy legendární Babylónské věže, Mardukovu poutní cestu i zbytky Visutých zahrad Semiramidiných (které kladla věda do těch dob do říše bájí). Vykopal základy tří královských paláců, čtyř velkých chrámů, desítek obranných věží a kromě jiných staveb i Ištařinu bránu, střeženou více než půltisícem draků (aby se dostal k jejím základům, musel místy prorazit až třicetimetrovou vrstvu nánosu).
Od vlády krále Nabukadnesara uplynulo více jak 2500 let.
Koldewey dokázal neuvěřitelné: podal lidem dvacátého století přesnější informace o Babylóně, než měli starověcí cestovatelé, kteří ho navštívili, když se ještě skvěl v celé své velikosti a nádheře!
Zdroj: Zamarovský: Na počátku byl Sumer
Kramer: Svět začíná v Sumeru
