Hluboká studna starých eposů, básní a beletrie nevysychá, pokud najde dost těch, kteří zatouží po její vodě a nebojí se z ní čerpat. Jaká vášeň drží lidi, aby se mořili s texty, nad nimiž tolikrát zapadlo slunce?
Rozhodně není žádná snobárna číst antická díla
Možná, že padne názor - prosím tě, uč se něco, co tě uživí a ne to, co už dávno pokryl prach. Kdyby na to všichni ti úžasní muži archeologie, historie, filosofie a literatury dali, tak by naše knihovny nezdobily skvělé knihy - perly minulosti. Někteří je koupí a neotevřou po dlouhou dobu, než je napadne si přečíst něco extra, když jsou znuděni romány a filmy přítomnosti. Antickou literaturu miluji a to díky latináři z gymnasia; někdy to chce silný impuls, třeba i tu nejhorší známku z latinské písemky a příprava na opravný termín. I když to je asi ten krajní případ. Může se stát, že takový student se v budoucnosti stane jedním z těch mála, kteří se zaslouží o to, že můžete mít knihy minulosti v knihovně. Ta nevyzpytatelnost životních cest je opravdu tajemná a proto se člověk nemá ničeho zříkat.
Antikvariát versus knihkupectví
To je dobré doporučení, dokonce skvělé, jen kdyby člověk v sobě zlomil jakýsi odpor ke čtení antických knih, pokládaje je za staré a nepotřebné, co se těžko čtou a ještě hůře chápou. Konečně, co s Římem, a Vergiliem, když máme starostí nad hlavu? Ale, jsou v životě chvíle, a ty známe všichni, kdy toužíme odejít do jiných sfér, protože ten každodenní život nás unavuje, všechny knihy, které se daly číst, jsme si dávno přečetli a při bloudění knihkupectvími nic nenacházíme, co by nás zaujalo. Takže vzhůru do antikvariátu! V antikvariátu najdeme vždy pochopení pro naše zvláštní čtenářské potřeby a mám zkušenost, že se dívají na člověka s pochopením. Antikvariát je takový retro-obchod a je hezké v takovém chmurném dni, kdy nás nic nebaví a svět se nám zdá bezvýchodný, šedivý, nudný, potkat znalce, kteří vědí, co prodávají. A zvláště, když se nám podaří ulovit něco extra, když hned vedle je příjemná kavárna a je možné si knížku otevřít, objednat si kávu a začíst se.
Jak číst Publia Vergilia Mara a neusnout? Umět starořímské dějiny.
Každá generace prošla studiem římských dějin. Někteří se snažili udělat zkoušku, jiní se opravdu učili a v životě nacházeli jisté podobnosti současnosti s římskou společností. Nacházet paralely v minulosti s přítomností je poučné a zábavné; dokonce z toho vycházejí i úvahy o směřování společností, které dynamicky hledají ten nejlepší společenský řád.
Taktéž i císař Augustus. Římané se nelišili svými prostředky. v propagandistických nástrojích. V případě Publia Vergilia Mara to byl císař právě Augustus, který ho získal pro napsání eposu, v němž by se zrcadlila celá slavná minulost římského národa. A tak vznikla epická báseň, která líčí Aeneův útěk z hořící Tróje, bloudění po moři a šťastné přistání v Latiu, spojené s budoucí slávou věčného Říma. Vergilius se stal římským Hómerem a jeho Aeneis římskou biblí. To je zajímavé, že? Zvláště, když víme, jak to s Římem nakonec dopadlo, o to víc je Aeneis zajímavější. Konečně, profesor Otakar Jiráni soudí, že Vergilius nepatří jen Itálii, je jednám z předních tvůrců jednotné duchovní kultury evropských národů.
Německý romantismus Vergilia a římskou literaturu nemiloval
Všimla jsem si, že pokud lidé čtou antickou literaturu, pak se uchylují k řecké. Není divu, dokáže být zábavná, ba strhující. Římská se zdá těžkopádná, nemastná, neslaná. Možná, že za to může Herder.
Pod vlivem německého romantismu, jmenovitě Johana Gotffrieda Herdera, vypuklo obrovské nadšení pro antickou literaturu, zejména pro řeckou. Pro římskou to byl vlažnější přístup. A nejhůř byl na tom Vergilius. Obecné znevažování římské literatury přineslo i čtenářkou nechuť římskou literaturu číst. Herder byl opravdu vlivná osobnost. Aeneis byl pouhým odvarem řeckého eposu. A nebýt Danteho, zřejmě by se zájem neoživil. Ve svém vlivném díle Božská komedie se v části Inferno II 140 vyjádřil svůj vztah k Vergiliovi: Tu Duca, tu Signore a tu Maestro. A to stačilo.
Téměř zdrcující kritika
Docela je poučné,. že už za Vergiliova života se začali v jeho Aeneidě vrtat filologové a hledali různé nedostatky, jak to tak bývá a je to správné, protože čtenář má být na všechno připraven. Podle soudobých kritiků Vergilius tvořil svůj epos lopotně a podle předem připravené prozaické osnovy, ale také na základě obsáhlé studia a podle svých předchůdců, Tenkrát se asi na copyright nehledělo, ale položili si otázku, co je na něm vlastně římského, vergiliovského? Jak Vergilius nezřídka za pomocí cizích motivů tvořil jako Říman a jako římský básník?
O vědomém vstřebávání řecké kultury a filosofie
Vědomé vstřebávání řecké kultury začalo v Římě už v letech druhé punské války a zesílilo v polovině druhého století pod dobytí Řecka a zmohutnělo ve století prvním, kdy se absorpce řecké kultury stala pro Řím nezbytnou a nutnou po všech oblastech. Na otázky každodenního života odpovídali věštci a hvězdopravci, ale odpověď na ně znala řecká filosofie, která přeci jen dávala každému člověku možnost, aby si zvolil svůj směr. Do hry vstupují helénističtí filosofové, mezi nimi i stoikové. V každém případě probíhal myšlenkový kvas, kterým procházel i Vergilius v kroužku epikurejců. Ale u epikureismu Vergilius nezůstal, protože ten svou zásadou "Prožij život ústranní" ztratil po Oktaviánově vítězství aktuálnost, zejména pro ty, kteří se chtěli podílet na vytváření nového státu. Octavianus hledal východisko ze společenského a mravního rozkladu a možnost spatřoval v tom, že společnost najde svůj životní smysl a že každý člen bude mít pro každou závažnou chvíli svůj vzor. Jako stoik vycházel z víry ve vývoj celého vesmíru, v němž celá společnost dostávala svůj smysl jako jeho součást. Na vývoj vesmíru ukazuje pohyb hvězd, který zároveň dokazuje nezvratnost pohybu a tedy i osudu.
Stoická kosmogonie věřila i v to, že se s návratem souhvězdí na výchozí místo pro obejití zvěrokruhu oblohou navrátí i společenská situace, jež tu kdysi byla, a že se tedy znovu začne pohyb celého nového světa a vývoj nové společnosti, protože předchozí společnost zahyne světovou katastrofou, požárem nebo potopou. Je-li běh světa takto předurčen, znamená to, že osud lze změnit a že záleží na nás, jak se zúčastníme vlastního života, protože projevy osudu vedou toho, kdo se aktivně podílí na životě, Avšak táhnou a vlečou toho, kdo nechce a vzpírá se.
Když se Vergilius zamýšlel nad svým dílem, měl před očima člověka vlečeného a vedeného osudem. Báseň měla oslavit osudové dějinné poslání římského národa. Pro svůj účel si zvolil zobrazit osudy toho, kdo byl spojen s nejstaršími osudy Římanů a také se starobylým osudem Juliů, za něhož byl Octavianus adoptován Juliem Caesarem.
Stoickou představu o soudu můžeme spatřit po rozhalení jeho mytologického roucha.
Vergilius byl první římský stoik, opěvující historický děj. Nedovedl se ještě oprostit od božského aparátu, který má hlavní podíl na tom, že se u Homéra děj rozvíjí, avšak jej proměnil v pouhý rámec, který děj ohraničuje. Proto Vergiliova božstva nejsou tak bezprostřední jako bohové v Iliadě, kde vystupují jako skuteční bojovníci, V Aeneidě se mění v pouhou personifikaci božských sil.
Budoucí římský národ má své hrdiny připraveny v podsvětí. Pro jedince Vergiliovy doby jsou už jen vzorem, jehož napodobováním napomůže k ozdravění římské společnosti.
Za Augusta
Kulturní převaha helenizovaných orientálních představ se za Augusta omezovala jen na pronikání řecké kultury do Říma, Na počátku Caligulovy vlády se egyptská božstva, zejména Isis a Anubis se šakalí hlavou, stala rovnoprávnými božstvy římského státního kultu, do něhož vznesla nový prvek, připravující cestu křesťanství. Věřící přihlíželi bohoslužebným úkonům, které vykonával kněz, v posvátném mlčení a rozjímání.
Jak se jevil Vergilius svým současníkům?
Jeho doba se nazývá zlatým věkem římské literatury, protože vedle Vergilia byli literárně činní básníci Ovidius, Horatius, Tibullus a mnozí další, historik Livius, teoretik architektury Vitruvius a jiní. Všichni umělci se dostali svými díly, nad tvorbu předchozích generací, protože uměli využili myšlenkové svobody v rámci loajality vůči Augustovi a čerpali z uvolněných tvůrčích i obecně lidských nálad po válečných chmurách. Jak se říká – ve válce mlčí múzy.
Zdroj: Publius Vergilius Maro, Aeneis
Přednluva k dílu: Radislav Hošek
Ricken F. Antická filosofie
Epiktétos. Rukojeť a rozpravy
