To, co bylo v Ježíšově kázání skutečně převratné, nevycházelo z kritiky židovského zákona, ale ze zcela jiných a na Ježíšovi nezávislých předpokladů. Jeho kritika byla založena na ideiích, k nimž se dospělo již v dobách před ním.
Byla to revoluce v trojím smyslu: radikální interpretace přikázání vzájemné lásky. Volání po nové morálce a idea království nebeského.
Antigonos ze Socho
Kolem roku 175 př. n.l. prohlásil židovský zákoník řeckého jména Antigonos: „Nebuďte jako služebníci, kteří slouží pánovi pouze za mzdu, ale buďte jako ti služebníci, kteří na mzdu nečekají. A mějte v bázni nebesa. „
¨Tento výrok svědčí o změně intelektuální a mravní atmosféry v post starozákonním židovství. Zároveň je projevem nové a hlubší citlivosti v rámci židovství, která se stala důležitým předpokladem Ježíšova kázání.
Problém zla
Boží spravedlnost znamená také Boží soucit. Zastává se především chudého a utiskovaného, neboť netouží po tělesné moci a síle člověka, ale přeje si, aby ho lidé v bázni uctívali. Judaismus je etické náboženství založené na principu spravedlnosti. Proto je tak důležité, že je lidstvo rozděleno na spravedlivé a hříšníky. Avšak osud člověka v tomto světě jen zřídka odpovídá jeho mravnímu úsilí. Vina je nepotrestána a ctnost zůstává bez odměny. Že by tu něco nehrálo? Žádná etika ani náboženství dosud neuspěly při řešení problému zla. Tomuto námětu se věnuje kniha Jób. Tento problém, však revoluci, jež zažehla mravní Ježíšův imperativ, nevyvolal. Pro starověkého Žida bylo takové tvrzení pochybné i z jiného důvodu. I kdyby zásada, podle níž spravedliví vzkvétají, zlí špatně končí, život soustavně popírá. Nikdo není dokonale spravedlivý ani úplně zlý, protože v srdci každého se sváří dobro a zlo. Také tu stojí otázka, zda Boží milosrdenství a jeho láska k lidem má vůbec nějaké hranice. A i kdyby nakonec platilo, že spravedlivý bude odměněn a hříšník potrestán, je to opravdu mravné, když byli ke svému jednání motivováni odměnou? Antigonos odmítl takový mělký a otrocký postoj jako zásadně nemravný. ˇČlověk by měl jednat mravně a zároveň vůbec nemyslet na odměnu, která mu jistě přijme.
Protože je těžké rozeznat, kam až sahá Boží láska a milost, vede to mnohé k závěru, že bychom měli prokazovat lásku a milosrdenství všem, spravedlivým a hříšným, a tím napodobovat samotného Boha,
Lukáš vkládá Ježíšovi do úst výrok:
„Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ (L 6.36). Je to také staré rabínské rčení.
L 6,36 je paralelou k Mt 5,48: „Musíte být dokonalí, jako je dokonalý Váš nebeský Otec.“
Láska je podmínka smíření s Bohem
V těch židovských kruzích, kde byla nová vnímavost obzvlášť rozvinutá, se láska k bližnímu považovala za podmínku smíření s Bohem. Jeden z rabínů řekla krátce Ježíšovi:
„Provinění vůči bližnímu nejsou zahlazena Dnem smíření, pokud se člověk nesmíří se svým bližním.“
Podobně říká Ježíš:
Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i Vám odpustí Váš nebeský Otec. Jestliže však neodpustíte lidem, ani Vás otec vám neodpustí vaše přestoupení,“ (Mt 6,14n).
Názor, že člověk se musí smířit se svým bratrem dříve, než se pomodlí sám za sebe, vychází u Sírachovce ze starého pojetí odměny a odplaty, které však v tomto období prošlo typickou změnou. Mnohé naplňovalo rozpaky staré pojetí spravedlnosti založené na principu náhrady, podle něhož byl spravedlivý člověk odměněn podle míry své spravedlnosti a hříšník podle velikosti svých hříchů.
Začali uvažovat takto: „Miluješ-li svého bližního, Bůh ti odplatí dobře; nenávidíš-li však svého bližního, navštíví tě Bůh zlým“.
Ježíš také řekl něco podobného:
Nesuďte a nebudete souzeni: nezavrhujte a nebudete zavrženi? Odpouštějte a bude Vám odpuštěno: dávejte a bude Vám dáno: dobrá míra, natlačená a natřesená, vrchovatá Vám bude dána do klína, Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří Vám: (L 6,37nn).
Etika
Lišky maj v zemi svý nory,
ptácí hnízdí v povětří .
každý má se kam schovat,
jen ty ne, hříšníci ubohý.
U Ježíše je sociální tón silnější, než u rabínů. Esejci byli jiného ražení – původně to byli přívrženci apokalyptického revolučního hnutí a rozvinutou ideologickou směsí bídy a dvojího předurčení. Byli pravými syny světla, Bohem vyvolenými chudými, kteří se na konci času silnou zbraní a s pomocí nebeských zástupů ujmou dědictví země a dobudou celý svět. Synové tmy, včetně zbytku Izraele, pohanů a démonických mocností, které ovládají svět – potom budou zničeni.
Přestože esejci v Ježíšově době již nezastávali aktivistickou ideologii a nebyli je kontemplativní mystickou sektou. Stále žili v komunitách se společným majetkem, velmi si cenili chudoby a drželi se přísně stranou od zbytku židovské společnosti.
Podle Závěti Benjaminovy nemá člověk mít dvojitý jazyk, totiž jazyk chvály a jazyk kletby …ale všechno dílo Beliarovo je dvojité a postrádá jednoduchost.“
Podle Ježíše nesmí být člověk při milování svého bližního rozdělen, jako není rozdělen Bůh. Dokonce ani ve Starém zákoně nebyl výrok „oko za oko“ (Ex 21,24) brán doslova. Ježíš chtěl dotáhnout výklad tohoto verše z Exodu dále tím, že jizvu za jizvu vysvětlil jako nastavení druhé tváře, aby člověk dostal další ránu.
To bylo také v souladu s pietistickým duchem okrajového esejství.
Podle Závěti patriarchů zašel jeden z patriarchů, Zabulón, tak daleko, že dal oděv tajně vzatý z domu ubožákovi, jehož viděl třást se zimou. Při jiné příležitosti, když nenašel nic, co by ubožákovi dal, s pláčem ho doprovázel sedm stadií cesty, protože mu ho bylo ze srdce líto.
Ježíš převzal od okrajových kruhů esejství jednak myšlenku, že člověk nemá odporovat zlému, jednak pojem dobré zprávy určené zvláště chudým a vyvrženým. Učení okrajového esejství o udržování vyrovnaných vztahů se všemi lidmi bez rozlišování rozvinul Ježíš v přikázání milovat nepřátele, zejména milovat hříšníky.
Paradox Ježíšova rozchodu se zvyklostmi staré morálky je nádherně vyjádřen v podobenství o dělnících na vinici. (Mt 20,13-16).
Ježíš tu – stejně jako na jiných místech – přijímá princip odměny, ale ruší všechna pravidla obvyklých představ o Boží spravedlnosti. Nejde však o přehodnocení hodnot. Ani neštěstí nerozlišuje mezi hříšníkem a spravedlivým.
Ježíšovo pojetí Boží spravedlnosti je rozumem nesouměřitelné. „Čiňte pokání nebo zahynete!“
Svou výzvu k národnímu pokání ilustroval podobenstvím o neplodném fíkovníku (L 13,6 – 9). Později, už v Jeruzalémě, viděl bezprostřední katastrofu jako něco nevyhnutelného (L 19,41 – 44). Budoucí zkáze Jeruzaléma by se dalo zabránit, kdyby si vybral pokoj a pokání.
Ježíšovo pojetí spravedlnosti je nesouměřitelné s rozumem proto, že člověk jej nemůže posoudit, může je však pochopit. Toto pojetí vede ke kázání o království, kde poslední budou první a první poslední, vede od Kázání na hoře až na Golgotu, kde spravedlivý umírá smrtí zločince. Je bytostně mravné, a přitom mimo kategorie dobra a zla.
Ježíš a Sókratés – podobnost čistě náhodná?
V tomto paradoxním schématu jsou všechny důležité věci – obvyklé ctnosti, dobře vybudovaná osobnost, světové uznání či hrdé trvání na formálním naplnění zákona – jen marnými střepy. Sokratés zpochybnil intelektuální stránku člověka. Ježíš zpochybnil stránku mravní. Oba byli popraveni.
Je to jen náhoda?
Zdroj: Flusser D. Ježíš
