Starořímské dějiny, psané římskými dějepisci jsou velmi zajímavé a autentické. Tacitus je často citován v odborné literatuře podobně jako Livius. Díky změnám režimu po pádu republiky a nastolení císařství, bylo vše jinak.
Nebylo snadné se stát římským dějepiscem. Po pádu římské republiky a v době nastolení císařství za vlády Caesarova nástupce Octaviana se hlavně dbalo na to, aby se dějiny římské republiky neobjevovaly v císařské dějepravě pod trestem smrti. Bylo třeba zapomenout. Přišla nová doba a co bylo před tím má být zapomenuto, smazáno. Ale mezi historiky císařské doby se nacházeli tajní republikáni a císařská cenzura nad historickými díly byla bedlivá. Ovšem na demokratickou dobu římské republiky se nedalo jen tak zapomenout.
Důvod, proč považuji jeho vyjádření v díle Annales za nejvýznamnější vyplývá z povahy jeho osobnosti, děl a vzdělanosti; zřejmě prošel řečnickou školou, jejíž absolvování vyžadovalo hluboké vzdělání v mnoha oborech, a tím poskytuje i jistotu objektivního myšlení. V neposlední řadě přikládám význam, v této souvislosti, i jeho vztahu k formě vládnutí „jediného vládce“, jíž podrobil nezaujaté kritice, i když v případě Domitiána mu kritici vytýkají, že zase tak nezaujatý nebyl, ale obecně můžeme přijmout jeho kritiku „jediného vládce“ za objektivní, a to pod jeho heslem „piš bez hněvu“, i když jeho kritici tvrdí, že se mu to často nedařilo. Zřejmě změnu římského politického režimu zcela nezkousnul.
Cornelius Tacitus, jak vyplývá z jeho zrekonstruovaného životopisu (dochovalo se nám jen několik útržků z jeho biografie), se narodil v roce 55 n. l., na počátku vlády císaře Nera (doba vlády, 54–68), nar. 37 – úmrtí 68), předpokládá se, ale není to prokázáno, že místem jeho narození bylo území Narbonské Galie, ale většina badatelů, která se věnovala jeho životu a dílu se shoduje na názoru, že jde o Belgickou Galii. Povaha jeho díla i ohlas svědčí o tom, že nejen za svou kariéru od vlády císaře Domitiána a jeho nástupce senátora a později císaře Nervy zastával významná správní i diplomatická postavení a seznámil se s poměry nejen v samotné říši římské, ale v jiných oblastech, v kterých působil. Ve svém díle Annales se opíral o velký počet starších historických děl čerpal z pramenů dokumentárního charakteru; těmi jsou myšleny senátní protokoly a úřední římské noviny. Údaje zpracovával se smyslem pro přesnost, i když jsou mu kritiky vytýkány některé omyly. Způsob, jímž oživoval některé stránky minulosti, se upínal ke dvěma fenoménům: v obecné rovině upřesňoval povahu císařské moci, rozněcovanou povahovými různostmi mužů na trůně a také si všímal jejich okolí a mizející mravní kritéria při volbě prostředků v konkurenčním boji. Dále se mu vytýká, že jeho historická díla jsou vedena příliš pesimisticky, ale s přihlédnutím k jeho postoji, který zaujal ve věci despotismu jednoho panovníka přímo ukázal na případy realizace císařské moci i v případě císaře Nerona. Není jistě od věci zmínit rozdíl mezi myšlením Cornelia Tacita a císaře; Tacitus byl typický starořímský autor a těžko mohl chápat císaře podmíněného helénskou kulturou, jehož snem bylo přebudovat Řím na velkoměsto helénského typu. Nicméně, požár Říma a pronásledování křesťanů za Neronovy vlády je historickou skutečností a Tacitovy Letopisy jsou bohatou studnicí dílčích faktografických údajů, které věrně podávají zprávu té doby.
Zdroj: Tacitus. Annales. Předmluva.
