Nabízím Vám úvahu o konci básníka Publia Ovidia Nasa z rozhodnutí císaře míru Augusta. V 8 st. př.n.l..za svítání mu sdělil své rozhodnutí, aby se odebral z Říma do Tomida ležící černomořském pobřeží.
Dějiny antického Říma neřinčí jen zbraněmi, násilím, vojenskými taženími, utrpením poražených i vítězů, ale zpívají poezií, což je pro naši následnou civilizaci příhodné. Samozřejmě, že bez znalostí dějin těžko porozumíme poezii, pokud k básníkovi, kterého zrovna čteme, nemáme výklad nebo představu o světě, v kterém tvoří.
Vybrala jsem si Publia Ovidia Nasa a Božského Augusta.
Skutečně, jsou na první pohled jiní, než ostatní, i když je nelze opomíjet. Ovidius je jiný tím, že snadno v mondénní římské společnosti našel své fanoušky a inspirován prostředím, podporován penězi a nekonečnou přízní, doslova chrlil verše. Říká se, že jeho otec se velmi zlobil, když ho viděl psát básničky jako dítě a tloukl ho za to. Možná, že chtěl předejít všem osudovým věcem, které se na jeho syna sesypaly ve věku padesáti let. ke kterým patří i císařův veřejný edikt.Tehdy otce Publius Ovidius otce prosil :
Šetři otče metlou,
už nikdy nenapíši verš.
Kdyby svůj slib splnil, neměli bychom k dispozici kouzelné poetické knihy s verši, které se pokoušeli i v pozdější době napodobit, nebo je překládali a těšili se jimi, jako se jimi těšíme my. Myslím, že Ovidius svým středověkým ctitelům ukázal kouzla milostného, mondénního, bohémského světa salónů, z kterých vzešla nejedna krásná hudba, poezie, román a také romantičtí výtvarní umělci. Zatímco zkoumáme pronikání duchovních a metafyzických hodnot do budoucnosti, je třeba zkoumat i erotický vliv, vanoucí z Říma, ale nejen z Říma, i antického Řecka, kterému musí Řím děkovat za mnohé podněty, s kterými nelze opovrhovat a v době helénismu i s východními vlivy, kterým se někteří Římané bránili, protože jejich slovy "nepřinášely nic dobrého".
Přemýšlela jsem, čím se mohl antický svět poezie, erotiky, módy, přepychu a zahálky lišit od budoucího světa, který si asi Římané neuměli představit. Vždyť středověké lidstvo nebylo o nic lepší, že? Proč by taky bylo, když měl před sebou téměř dokonalý vzor. Proč tedy vymýšlet něco jiného? Kdyby císař Augustus věděl, koho posílá téměř na smrt to ráno, když mu předává veřejný edikt, jímž ho posílá do vyhnanství (a my opravdu nevíme, co mu básník provedl), možná by se později ustrnul. Nevíme, čeho se císař, kterého jinak obdivujeme o kterém bude řeč v dalších zastaveních v antice, zalekl? Víme, že císař Augustus prošel několika občanskými válkami jako vojevůdce (pod jménem Octaviánus, adoptivní syn Julia Caesara) a mnohé učebnice dějepisu nám nenabízejí zrovna mnoho informací, pro ty si musíme jít do knihoven a vědět, co hledáme; najdeme totiž zákony, které Římanům bránily se zahrnovat přepychem, žít prostopášně apod. Možná, že císař považoval Ovidiův vliv zhoubný pro mládež a že Ovidius znal tajemství ložnice císařovy vnučky a manželky.
Překrásná chvíle
Bylo tak parno a den již polední hodinu přešel;
leh jsem si doprostřed lůžka, abych si pohověl tak.
Okno je zavřeno napůl a napůl pootevřeno;
měl jsem takové přítmí, jaké as mívá kdy les,
jako je v soumraku přísvit, když slunce z oblohy mizí,
nebo když uplyne noc, ještě však nenastal den --
takové skrovné světlo buď dopřáno stydlivým dívkám,
ve kterém bázlivý stud doufá mít bezpečný kryt.
Hle, tu Corina vchází jen v košilku volnou se halí,
dva í prameny vlasů skrývají bělostnou šíj;
proslulá Semíramis prý vcházela v ložnici takto,
takto i Lájis, již prý miloval kdekterý muž.
Košilku strhnu: tak tenká mi v pohledu vadila málo --
bránila se a chtěla košilku nechat si přec.
Že se tak bránila přitom jak žena, jež zvítězit nechce,
snadno jsem zvítězil nad ní -- zradila sama svůj boj.
Jakmile před mým zrakem pak stanula, svlečena z roucha,
nikde na celém těle nebyla jediná z vad.
Jaká jsem ramena spatřil a jakých se dotýkal paží!
Jaká to krásná ňadra, příhodná sevřít je v dlaň!
Jaká to pevná hruď a pod ní hlaďounký život!
Jaká to líbezná stehna, kyprý a nádherný bok!
K čemu část po části líčit? Co spatřil jsem, musel bych
chválit;
K tělu tu nahou dívku stále a stále jsem tisk.
Nevíte co bylo dál? My zemdleni ulehli oba ...
Kéž se mi dostane často takových poledních chvil!
-------------------------------------------------------------------------------
Verše z vyhnanství
Ve svých Verších z vyhnanství Ovidius líčí svou plavbu do vyhnanství, jejíž cíl mu vybral sám císař. Přiznává, že bez prostředí, v kterém byl zvyklý se pohybovat a zřejmě bez bohatství, jímž byl zahrnován upadal jako člověk i básník. Ve sbírce Kalendář, na které zřejmě dále pracoval na Tomidě, už neshledáváme tu lehkost,jakými psal v Římě milostné básně. A ve Verších z vyhnanství často proklínal svůj talent a prosil císaře, aby ho vzal zpět do Říma. Neomilostnil ho ani císař Tiberius, který nastoupil na trůn po Augustovu. Je zajímavé, že se o něho nikdo z žijících přátel nezasadil, jako by se báli, že je potká stejný osud.
------------------------------------------------
Kdo mě však ke jménu psanec chce odsoudit, velmi se
klame;
za to mé provinění stihl mne mírnější trest!
Největším trestem je pro mě, že jeho jsem urazil krutě;
příl bych si, aby mne dřív raději postihla smrt!
Poškozen byl můj koráb, leč nikoli ve vlnách pohřben;
ačkoliv přístav mu chybí, drží se nad vodou přec.
-----------------------
Nevzal mi život, ni jmění a nevzal mi občanská práva,
ačkoliv za svou chybu všechno jsem ztratiti měl;
ale že k poklesku mému se nijak nedruží zločin,
vydal mi toliko rozkaz opustit otcovský krb;
jako pak mnohým jiným, jež nemohu vystihnout počtem,
tak dal božský Caesar najevo vlídnost i mně.
---------------
Takto vyhoštěným, ne psancem mne nazývá císař,
v rukou samého soudce bezpečna je moje pře.
Právem ti tedy v svých básních, ať jakékoli jsou ceny,
vzdávám Caesare, chválu, pokud to v silách mých jest;
právem se modlím k bohům, by ještě ti v nebeskou bránu
nedali vstoupit a chtěli, abys byl na zemi bůh.
O totéž prosí i národ, a jako se v rozsáhlé moře
vlévají řeky, tak plyne potůček skrovných jen vod.
Ty však, jeho ústa mi psance dávají jméno,
nechtěj tím lživým názvem ztěžovat smutný můj los!
--------------------
Další teorie o příčině vyhnanství
Třetí, poměrně velká skupina teorií hledá důvody k Ovidiově vyhnání v rovině sakrální. Ovidius se prý mohl provinit porušením nějakého tabu nebo proniknout do tajemství mystérií, jež bylo povoleno znát jen zasvěceným. Další možnost, že odhalil účast exponovaných osob v rituálu nějakého módního, leč zakázaného orientálního kultu. Ovidius měl rozpracované dílo Kalendář, které je velmi zajímavé i v současné době. V Kalendáři vypsal a vyložil římský kalendář. Vylíčil tu slavnosti, svátky, památné dni a astronomické zjevy pro první půl roku. Ve vyhnanství na Kalendáři nemohl pracovat, protože neměl v ruce básnické prameny, které zůstaly v římských archivech. Ve vyhnanství v roce 16 n. l. přepracoval celou první knihu a některé verše o vyhnanství. Do díla vplétá delší a kratší pověsti o tom, jak povstaly jednotlivé svátky a náboženské zvyky.
Ve středověku, hlavně v renesanci si ho umělci připomněli a byl zdrojem ohromné tvorby.
Na závěr: jsem ráda, že jsem mohla touto cestou připomenout Publia Ovidia Nasa a císaře božského Augusta, pozoruhodné postavy římských dějin, které se mi snad podařilo trochu oživit a zlidštit v čtenářově mysli. Děkuji všem, kteří svou nesmírně pilnou a náročnou prací posunula antická díla v krásných předkladech do našeho světa, zejména panu Mertlíkovi a nakladatelství Svoboda.
