Na první pohled to byla idylka, ale každý z nás cítil, že se brzy všechno dá pohybu a že naše osudy poznamenají události, kterých se tak obával Ahmed. Už ráno jsme se dozvěděli o tom, že Irak podnikl invazi do Kuvajtu a že začala válka. Paní Hayat chtěla do Bagdadu za každou cenu, ale Mohamed ji ujistil, že se nemá čeho obávat a že se pokusí pomocí svých známých zajistit její byt a převést peníze a cennosti, které má uloženy v bance do Libanonu. Zavolali jsme Ahmedovi, ale telefon nezvedal.
"Asi už odjeli," řekl Mohamed.
"A kam?"
"Myslím, že do Německa."
"Ale já musím zpět, abych neměla propadlé vízum. Mohou být uzavřená letiště. Dnes nebo později."
"No, já se obávám," řekl Mohamed, "že čím dřív odletíš, tím líp. A neboj se ničeho. My to tady zvládneme. A zavoláme si, ano?"
Paní Hayat zůstala a já jsem nasedla do auta a jela rychle do Damašku, abych si koupila letenku do České republiky. Naštěstí jsem ji dostala a za hodinu jsem už seděla v letadle.
♣
Když jsem procházela letištní halou v Praze, veškeré věci, které jsem prožila v těch pár dnech, mi způsobily zmatek. Za prvé jsem nevěděla přesně, co chci vlastně udělat, protože Mohamed mi jasně řekl, že Karima do Evropy nepustí. A přitom jsem se s nimi cítila vázaná, protože i oni mne tak chápali jako příbuznou a očekávali ode mne, že jim budu vycházet vstříc. Jenomže, ono to tak nebylo jednoduché. Pošta není moc spolehlivá a telefonovat se tam nedá tak snadno. A do Iráku už vůbec ne, teď, když je tam taková situace. Škoda, že jsem nestačila pořídit nějaké pěkné fotografie, pomyslela jsem si. Až doma jsem začala zase přemýšlet o své sestře. Nedokázala jsem nějak strávit, že už nežije, že její holčičky tam někde dole leží v muslimském hrobě, zabalené v plachtách, vedle ni. Kéž bych alespoň na chvíli mohla s ní mluvit, pomyslela jsem si. Chtěla bych slyšet, že byla šťastná i od ni. Ale i kdybych se s někým spojila, abych zjistila, jak to vlastně všechno bylo, nikdo mi nic neřekne. Chtěla jsem tak doufat, že v tom autobuse nebyla, že ji někdo unesl anebo že se rozhodla odjet ze Sýrie a nikomu nic neřekla. Ale to by určitě nenechala Karima doma, pomyslela jsem si. Na to byla moc dobrá máma. Neměla přeci žádný motiv, Mohamed ji miloval a ona jeho. Ale člověk nikdy neví, ono to není jednoduché žít tam, v jejich rytmu života, v jejich podnebí a v tom zvláštním prostředí. Třeba to už nemohla snést. A za chvíli jsem se začala obviňovat z bláznivých myšlenek. Byly jsme spolu tak spojené! Stále ještě jsem byla schopná se vžít do jejích myšlenek a úvah. S rodiči nemá smysl o tom mluvit, ale možná, že použiji to, co použila naše matka proti ni. A rozhodla jsem se, že navštívím pražského rabína a zjistím, jak to v naší rodině vlastně je a zeptám se ho, co o tom všem soudí a zda je možné, že moje sestra přežila. S tou myšlenkou jsem si hrála pár dní, než se ve mně usadila a než jsem se rozhodla.
♣
Když jsem vstoupila do jeho pracovny, ovanul mne zase jiný pocit. V životě jsem tam nebyla. Ani jsem nikdy nepředpokládala, že bych tam někdy něco hledala.
"Dobrý den," řekla jsem a on mi naznačil, abych se posadila.
"Tak, co máte?" zeptal se a přísně na mne upřel oči. Vyprávěla jsem mu celý příběh a on mlčel a poslouchal. Když jsem skončila, promnul si čelo a pak vstal. Otevřel dveře do kanceláře a zavolal nějaké jméno. Přišla vysoká paní vážného vzhledu.
"Prosím vás, slečna potřebuje informace s matriky. Můžete ji pomoci?"
"Jistě, pojďte se mnou."
Napsala mi několik doporučení, dala mi adresu, kam se mám obrátit a už jsem se zvedala, když se ve dveřích objevil zase pan rabín.
"Pojďte se mnou ještě na okamžik."
Zavřela jsem za sebou dveře.
"Vy si myslíte, že se vaše chtěla, dejme tomu, vzdálit ze Sýrie?"
"Chytám se každé myšlenky, jen si nechci připustit, že je mrtvá."
"A ona konvertovala?"
"Ne, nikdy. To by mi řekla. Nikdy nebyla nábožensky laděná. Jsme křesťané."
"Aha. To je pochopitelné. Jak říkáte, byly jste dvojčata. Máte pocit, že byste se měla dozvědět všechno. Víte, ono je to všechno od nepaměti tak složité. Řekne se: miluje mne, miluji jeho. A nikdo v tu chvíli nehledí, do čeho se může všeho zaplést. Tam je tak nestabilní situace a ještě ta válka. Ty války, to je neštěstí. Samozřejmě, mohla třeba odjet do Izraele, Ale co by tam dělala? Manželka muslima, křesťanka židovského původu. Zřejmě tedy. No, uvidíme. Rozhodně jste udělala dobře, že jste se dala do pátrání a třeba to bude důležité i pro vás ".
♣
Pořád jsem ji v duchu viděla v těch bílých plážových šatech, jak utíká vstříc svému osudu. Šťastná, zamilovaná a pak jen zoufalá. Padala na mne tíseň, strach, že to všechno nezvládnu a naděje, že se něco dozvím. Připadalo mi naprosto logické, že ona také mohla pátrat po svém původu, protože ty dokumenty, které její matka dala Mohamedovi, neviděla. To vím jistě. A třeba to na něco potřebovala vědět. Třeba se s někým spojila, někam jela a ... Moje myšlenky přerušil telefon.
Pokračování
