Sestra si to tajemství vzala s sebou na věčnost a já jsem teď chtěla vědět, proč se tenkrát chtěla zabít a proč se na nějakou dobu rozešli. Řekni mi, to, Mohamede ...
Mohamed vstal a šel se podívat z okna.
"Promiň, ale mají mi přivézt koně. Pro Karima. Koupil jsem ho v aukci, pěkný, mladý..."
"Karim se bude učit jezdit na koni?" zeptala jsem se udiveně.
"On to umí."
"Tak proč?"
"Ty jsi nikdy neslyšela o hypoterapii?" zeptal se a sedl si zase proti mně. Díval se na mne zkoumavě a dokonce se mi zdálo, že se usmívá.
"Jste si neuvěřitelně podobné. Jen ty jsi moc tenká."
"A proč Karim ..."
"Má smutek. Už nevím, co s ním mám udělat. Nejdřív pořád plakal, pak se zatvrdil, pak chtěl počítač, seděl u něho a hrál hry. Nemluvil. Tak jsem mu koupil koně. Na něho snad mluvit bude. Podívej, ani nesešel dolů, i když jsem mu řekl, že přijedeš."
"Jsem tady," ozval se za námi hlas. Bože, jak se změnil od poslední fotografie, kterou mi sestra poslala. Vytáhl se, předčasně dospěl.
"Ahoj, teto. Jsi podobná mámě," řekl mi políbil mne na obě tváře. Sedl si na taburet vedle mne a vzal mne za ruku. Přitiskl si ji na tvář. Zabolelo mne to, protože jsem tušila, že si tak připomíná maminčinu ruku.
"Ty tu s námi zůstaneš?" zeptal se.
"Ne, musím zpátky do Česka, ale když budeš chtít a tatínek to dovolí, tak přijedu zase."
Podíval se na svého otce a ten pohled ho vyzýval k odpovědi.
"Ty s otcem nemluvíš?" zeptala jsem se.
Karim mlčel. Neřekl ani ano, ani ne. Podívala jsem se na Mohameda a ten pokrčil rameny.
"Karime, tatínek je smutný. Ty jsi jediný nejbližší člověk, kterého má."
"Kdyby tenkrát jel s maminkou autem, tak se to nikdy nestalo."
Podívala jsem na Mohameda a ten měl oči plné slz.
"Tatínek za to nemůže. Jsou to náhody, které člověk nemůže znát dopředu. Karime, mluv s otcem. Je to nejlepší člověk, jakého znám."
"Já vím," řekl tiše chlapec, "já už se na něho nezlobím."
Zaklepání na okno nás vyrušilo z rodinné debaty. Mohamed vstal a otevřel dveře. Pak je zavřel a Karim běžel k oknu.
"Šemík," řekl jen a já jsem se podivila, jak to pěkně řekl česky. Tak jsem ho také česky oslovila. Obrátil se na mne a usmál se.
"Maminka mi vyprávěla o Horymírovi," řekl téměř čistou češtinou.
"A s tatínkem taky mluvíš česky?"
"Od té doby ne. Tatínek chce, abych studoval a musím umět jen arabsky. Jdu se podívat na koně."
Mezitím přišla paní Hayat.
"Tak, oběd je připravený. Co se tam děje?"
"Mohamed právě nechal přivézt Karimovi koně."
"To snad není pravda."
Paní Hayat vyběhla ven a slyšela jsem, jak hubuje. Z okna jsem se dívala, jak Karim drží koníka za uzdu a ten mu čichá k hlavě. Mohamed se směje a paní Hayat pořád hubuje.
♣
Když mi dovolili navštívit sestru v nemocnici, byla už skoro v pořádku. Mohla mluvit a tak jsem se ji zeptala, co ji to napadlo.
"Ne, nezlob se, ale to ať ti oni řeknou sami. Jen vím, že si Mohameda nikdy nebudu moci vzít."
"Ale proč?"
Chvíli mlčela. Dívala se na mne a pak vztáhla ke mně ruku. Pohladila mne po vlasech.
"Ať ti to řeknou sami. Já nemohu a nech už mne, musím si odpočinout."
Hned z nemocnice jsem běžela za Mohamedem na koleje. Právě obědval. Nevypadal šťastně, ale také ne nešťastně. Poslouchal svou oblíbenou arabskou hudbu.
"Nechceš?" zeptal se a nabízel mi kus-kus.
"Ne, chci vědět, co se stalo."
Usmál se, ale jeho úsměv byl hořký, oči smutné a na mne cosi tíživého padlo.
"Byla jsem za ni. Už je na tom líp."
"Moc mne to mrzí, co se stalo. Kdybych to býval věděl všechno dřív."
"Ale co se stalo?"
Přestal jíst, odložil talíř, vstal a šel si umýt ruce. Vstala jsem taky. Obrátil se ke mne a vzal mne jemně za bradu. Otočil mi obličej ke světlu a díval se na mne.
"Tvá matka mi řekla, že máte židovský původ."
"Ne, to není pravda, v životě jsem to neslyšela. Jsme všichni křesťané," vykřikla jsem, ale on mi položil ruku na ústa.
"Nekřič tady, je tu všechno slyšet. Víš, co byla válka Jom Kippur?"
"Vím."
"Já si nemohu normálně vzít za manželku židovku."
"Proč?" nechápala jsem to tenkrát.
"Protože jsem muslim," řekl a rozepnul si košili. Na krku měl zlatý řetěz a na něm se houpal velký zlatý korán.
"Vy tady víte houby, co se u nás děje."
Sedl si zase a otevřel zásuvku.
"To jsou doklady, které mi matka předala, abych zařídil svatbu. A řekla mi, že ji už nechce nikdy vidět. Já tu svatbu zařídil. Už jsem dostal i povolení. Volal jsem matce. Všechno je zařízené."
"A?" zeptala jsem se.
"Budeme mít možná u nás velké potíže. Ale možná také ne. Stejně to nikdo nepozná.Kdyby mi to neřekla..."
"Ona ti to řekla proto, že ..."
"Už s tím souhlasí. Neboj se. Nic není v tom nečestného. Ale myslím si, že měla s ní nějaký pohovor a ten byl důvodem, že si chtěla vzít život. No, dobře. Však to všechno nějak dopadne. Domov i rodinu už ztratila, to je evidentní."
Jeli jsme pro ni do nemocnice. Prý musí docházet na kontroly a pohovory na psychiatrii. Řekla jsem jejímu ošetřujícímu lékaři všechno po pravdě. Chvíli se na mne díval, pak mávl rukou a odešel. Byla ještě trochu zesláblá, ale měla celkem dobrou náladu.
"Myslíš, že mohu domů?" zeptala se.
"Proč ne? Než se vezmete, tak můžeš být u mne v pokoji. Ten je můj. Tam můžu mít koho chci."
♣
Když se vrátili, byli udobření. Paní Hayat řekla, že je Mohamed blázen po dědečkovi a víc to nekomentovala.
"Ještě bych chtěl psa," začal Karim.
"Ne, to nejde," řekl Mohamed a zapálil si cigaretu.
"Proč to nejde? Maminka mi vyprávěla, že v Česku lidé pěstují psy."
"U nás to nejde proto, že Arabové psi doma nepěstují. Psi nežijí s lidmi. Chodí jen s lovci, válečníky a karavanami."
"A proč?"
Paní Hayat se dívala na Mohameda, protože byla zvědavá, co mu na to řekne.
"Protože když prorok utíkal z Mekky do Medíny, tak se skrýval a psi ho našli. A urazili ho."
"Aha. Jenomže to je už dávno, víš," řekl Karim a mně bylo jasné, že mu Mohamed nějakého psa určitě pořídí, protože se jeho odpovědi smál
"Ty jsi pošetilý, Karime," pohladil ho po hlavě.
Byla jsem hrozně unavená. Horko mne zmáhalo, i když pořád ventilace fungovala, a tak mi Sultána připravila koupel a pak jsem už jen vklouzla do postele. A opět jsem cítila ten mámivý vzduch a atmosféru, neopakovatelnou, krásnou, i když to všechno nějak bolelo.
Pokračování
