Druhý den jsem jela navštívit paní Aišu. Už jsem ji dlouho neviděla, vlastně od té události, kvůli které jsem se vydala zpět do Orientu. Byl krásný den, takový jiskřivý a přitom již prosycený horkem, do kterého voněly eukalypty. Ahmed řídil auto a poslouchal hudbu z přehrávače. Nemluvili jsme spolu, u Arabů se mi líbí, že mají rádi klid, stejně jako já ...
Paní Aiša nás přišla přivítat v tradičním domácím oděvu. Měla na sobě nádhernou abáju, celou vyšívanou zlatem na rudém podkladu a na rukou ji zářily zlaté náramky. Ač byla matkou pěti dětí, byla štíhlá a dosud mladistvě krásná. I když se usmívala, v její tváři převažovala hluboká vážnost a smutek. Objala mne kolem ramen a vedla do velkého pokoje pro hosty, který byl prosycený vůní růžového oleje a santalu. V rohu stál klavír, o zeď opřený vzácně zdobený oud, na zdi byla fotografie Om Kalthoum. Takže Aiša stále učí hudbu, pomyslela jsem si. Sedla jsem si proti ní do velkého, měkkého sametové křesla. Chvíli se na mne dívala, pozorně a přátelsky.
"Takže opět jsi se vydala k nám?" zeptala se, "a jak se mají tvá rodiče, bratr, tví přátelé?"
Odpověděla jsem, že dobře a chvíli jsme o nich hovořili, protože se to sluší. Zeptala jsem se na její rodiče, bratra a sestry, poděkovala a řekla, že se všem daří dobře. Pak vstala a šla připravit pohoštění. Děti si hrály na oploceném pozemku kolem domu a občas se hlasitě zasmály. Ahmed přistoupil k oknu a díval se na ně, s láskou i starostlivostí.
"Tak bych si přál, abych je mohl nechat studovat v Evropě," řekl a odvrátil se od okna.
"Jsou ještě malé," podotkla jsem.
"Tady to nedopadne dobře," řekl, "a ty to víš, proto jsi přijela, abys napsala tu knihu, viď?"
Nenapadlo mne, že si dá takové věci dohromady.
"Dokud tu stojí ty krásné domy, památky, dokud se tyčí nádherné minarety, aby svět věděl ..."
Viděla jsem v jeho očích slzy.
"Už jsem o tom mluvil s Aišou. Zatím nesouhlasí. Nevěří, že by se mohlo něco změnit. Víš, nemohla bys v tom pomoci?"
"Jak?"
"Že bys jí vyprávěla o Evropě. Prosím, udělej to."
Najednou byl jeho hlas plný úzkosti a chytil mne za ruku.
"Udělej to," řekl rychle, když se Aiša vracela s velkým stříbrným podnosem, na kterém voněla káva. Sevřelo se mi srdce. Celá ta atmosféra mi připomněla minulá léta mého cestování a všechny ty zážitky, které jsem měla, i dobré, i zlé.
"A jak se paní Hayat?" zeptala se, když pokládala na pozlacené talířky maličké, sladké zákusky.
"Zítra jedeme spolu do Damašku."
"Tak?" řekla a podívala se na mne, jakoby uhodla cíl mé cesty. Přikývla jsem. Už se neptala. Vybalila jsem plno dárků pro ni i pro děti a ona je zavolala. Ani o Vánocích u nás není tolik radosti, jak nyní, když si prohlížení dárky a opakují své děkuji, děkuji ...
Ahmed odešel do ordinace a ona mne vzala za ruku.
"Jsi jí strašně podobná. Když jsem tě viděla, tak jsem se úplně zarazila."
"Byly jsme dvojčata," usmála jsem se.
"Ty jedeš za Mohamedem, že?" řekla a stiskla mi ruku.
"Ano. Od té doby, co se stalo, se vůbec neozval a já vím, že se cítí vinen za to, co se stalo."
"Ano, cítí se vinen. Ani s námi nemluví. Žije sám s Karimem, kterého vychovává. Jen jeho matka smí za ním. Jinak nikdo. Jsi hodná, že jsi přijela. Tu situaci musíme řešit."
"Je to můj švagr. Mám na to právo s ním promluvit a sdělit mu svůj plán."
Aiša mi radostně stiskla ruku.
"Ty máš plán?"
"Chci mu nabídnout, že si Karima vezmu do Česka a už jsem mu vybrala i školu."
"S tím on nebude souhlasit," zavrtěla nešťastně Aiša, "také moje teta ho chtěla vzít do Rijádu. Mohamed se od syna nedloučí. Vždyť ztratil dvě dcerušky i ze svou ženou. Milovanou ženou."
Aiša se roztlítostnila.
"Kéž bych na to mohla zapomenout. Ale pořád se to vrací. A od té doby také Ahmed pořád přemýšlí, že odsud odjedeme, prý tu bude válka."
"Myslím, že by to bylo rozumné. Však máte v Německu příbuzné. Neváhej, Aišo."
"Já vím, ještě jsem mu nic neřekla, ale už v duchu jsem řekla ano. Ale ještě mu nic, prosím neříkej."
Utichly jsme v rozhovoru a poddaly se tichu, jen lehce narušované tichou hudbou. Aiša měla pravdu. S Mohamedem nebude asi řeč. Je to vážný člověk a mluví velmi stručně a jasně. Už jeho oči říkají : domluvil jsem. I když paní Hayat i Mohamed mne berou jako svou nejbližší příbuznou, přesto nemám tolik vlivu, abych mohla v chodu jejich života cokoliv změnit. Musí mít velkou starost o Karima. Nemohla jsem mým rodičům odpustit, že po tragické smrti mé sestřičky a neteřinek odmítly poslat Mohamedově rodině kondolenci. Ale trvali na tom, aby byla převezena do našeho hrobu. Tomu se Mohamed vzepřel, chtěl ji mít na blízku. Trpí také proto, že se od něho odvrátili. A tím, podle jeho mysli, ho obvinili. Obvinili ho za to, že je vedla do školky a aby si zkrátili cestu, nastoupili do autobusu, v kterém vybuchla bomba. Náhodně. v takovém dni, jako je tento ...
Celou cestu zpět do Bagdádu jsme s Ahmedem nepromluvili ani slovo. Jen jsme se rozloučili a on ukázal na svůj nový mobil, že mi zavolá.
Píseň ...
Ponech mi alespoň trochu toho smutku,
nebo se zrcadli v slzách mé sebelásky.
Vzdávám svůj boj s prchavými stíny,
nacházím soulad s trpěnými splíny,
v zárodku lásky se krčí prý nenávist.
Co na to říct ?
Ponech mi alespoň trochu toho snění,
nebo se neztrácej tak rychle z paměti.
Už s hvězdou ranní přichází ta tíseň,
už s prvním svítáním bolí ptačí píseň,
prázdnota srdce když tělo omámí
Má to tak být.
Podmračná rána v zahradách tak tíží,
stromy se sklání jak držely by stráž.
Za časem podzimním se cesty deště kříží,
do bouřkových mračen se slunce ještě vplíží,
snad náhle cítím ten proklínaný cit.
Ano! Měl bys odejít.
V bezpečí podchodů a zabouchnutých dveří,
ztrácí se tak snadno pod prahem klíč .
Za noci touláš se a hledáš příští snění,
v moci své prázdnoty voláš zapomnění,
snad také cítíš ten hořkosladký cit?
Stejně tak já. Snaž se odejít.
