Do Bagdádu jsme přiletěli v noci, kolem jedné hodiny. Cítila jsem se dost unavená a toužila jsem po kávě s kardamomem, pořádně sladké a horké. Letištní obsluha běhala sem a tam. Jednak se lidé sháněli po zavazadlech a neuměli se s místními domluvit, a pak chtěli, aby přistavili taxíky a dovezli nás do hotelu. Já jsem už zavazadla dostala a tak jsem čekala na Ahmeda Khaleda, který mne měl dovézt do hotelu, pomoci mi s ubytováním a zařídit na recepci buzení. Už ráno jsem se měla přihlásit na českém konzulátě ... Ahmed měl z úkol mne kamkoliv dopravit a domlouvat všechny služby, které budu potřebovat ... Povídky z Orientu, psané v ich-formě. Osoby jsou zaměněny, některé pasáže jsou mé osobní zážitky. Věnováno slečně Jíchové.
Ale když ten půlměsíc ....
... se houpal na černém nebi a kolem něho svítily hvězdy velké jako v pohádkách Tisíce a jedné noci, přesně v těch, o kterých jsem snila a nyní jsem byla v jedné z těch zemí, v které vznikaly. V zemí kálifů, emírů a samozřejmě i Sumerů. Byla jsem tak zasněná, že jsem ani nezpozorovala, že se Ahmed už dostavil a dobrou chvíli mne hledá mezi lidmi.
"Dobrý večer," řekl tiše arabsky a já jsem sebou škubla úlekem. Až když jsem ho uviděla, jak stojí přede mnou a směje se, tak jsem se usmála taky.
"Už tě to zase bere? Půlměsíc, hvězdy, Šahrijár?"
Mluvil stále tiše arabsky a já mu arabsky odpovídala také tiše. Domluvili jsme se, že mi bude dělat tlumočníka a to z praktických důvodů. Hovořila jsem dobře pouze syrsky a to mohlo u některých lidí vzbuzovat nevoli. Syrština se od iráčtiny totiž liší a tyto dvě země moc v lásce nemají. Zvláště, když mají mezi sebou konflikt. Syřané se od Iráčanů liší fyziognomií, výškou i tělesnými proporcemi. Ale ono záleží na tom, jaké mají předky, z jakých rodů pocházejí a jestli nejsou míšení z Turky nebo Kurdy.
Vzal mi kufry a zavedl k vozu.
"Madam Hayat mi kladla na srdce, abych vzal s sebou minerálky, že nesmíš pít nikde vodu, než si zvykneš. A taky tu uvařila večeři. Kuře z rýží a olivami. To ty máš ráda, ne?"
"Moc," řekla jsem a byla jsem ráda, že na mne myslela i s tím, protože jsem v letadle nic nejedla a nyní by mne čekala hladovka až do rána, než mne k paní Hayat Ahmed ráno odveze. Jeli jsme trochu bláznivě po ulicích, ale nebyli jsme sami, neboť ti ostatní to všelijak mydlili a já jsem se zařekla, že už v Arábii za volant nesednu. Po tom, co jsem havarovala v Lybii na poušti.
"A co tu budeš vlastně dělat?" zeptal se mne a přitom troubil na jedno auto před námi, které najednou zastavilo, řidič se vyklonil z okna a volal na kamaráda, který šel zrovna po chodníku, jestli přijde večer, že budou mít návštěvu z Bejrútu.
"Budu tlumočit na jedné konferenci, víš?"
"Aha. A jak tu budeš dlouho?"
"Dva měsíce. Mám pobyt na dva měsíce," upřesnila jsem.
"Páni. A co máš v plánu?"
"Musím vidět Eufrat a zikkuraty."
Večer ... http://www.youtube.com/watch?v=JS0zXNhHfu4&feature=related
Ahmed mi zanesl do pokoje kufry a prohlédl si ho, pak zkontroloval, zda funguje koupelna a toaleta. Já jsem zatím vybalovala kufry. Ze zájmem se díval na věci, které jsem skládala na postel. Ohlédla jsem se na něho a usmála jsem se.
"Mám dárky pro Aišu a pro děti,ale ráda bych je předala sama. To bude překvapení a pro tebe ..."
Vydala jsem krabičku a podala jsem mu ji.
"Mobil? Ty jsi nezapomněla?"řekl s radostí a rozbalil ho. Byl to nejnovější model.
"Ahmede, tak dlouho jsi u nás studoval a přesto jsi se vrátil. Měl jsi přeci ..."
"Myslíš na Evu, viď?"
"Myslím. Prožila dost těžkou dobu, když jsi ji opustil."
"Já vím. Ale vysvětlil jsem ji, že musím zajistit rodinu. Matku a sestry. Však, víš, jak to tady chodí. Znáš to."
"Ale mohl jsi.."
"Nemohl jsem, opravdu jsem si ji nemohl sem vzít. Ona to věděla a myslela si, že se stane nějaký zázrak. Ono tu není všechno tak, jak si to u vás lidi představují. Stalo se."
Eva ho opravdu milovala. Studovali spolu na Lékařské fakultě v Praze. A Ahmed patřil mezi ty atraktivní arabské muže, inteligentní, galantní a romantické. Jejich rozloučení bylo srdcervoucí a Eva málem spáchala sebevraždu, když ji napsal, že se k ní už nemůže vrátit.
"Je vdaná?"
"Ano. Má dvě děti a je šťastná."
"Tak to jsem rád. A co ty?"
"Já mám dlouholetého přítele. Ale vdávat se nechci."
"To je tvá volba ..."
Když odešel, uklidila jsem v pokoji, navečeřela jsem se a natočila si vanu plnou vody. Nalila do ní pěnu, ponořila se až po bradu do vody a zavřela oči. Někde v sousedství hrála hudba a z pootevřeného okna byly slyšet zvuky ulice a také přicházela vábná vůně Orientu. Než jsem šla spát, zkontrolovala jsem, jestli je půlměsíc ze svými hvězdičkami na místě a zvedla jsem k němu ruku na pozdrav ...
Ráno ...
Ahmedovi jsem neřekla celou pravdu o důvodu mého pobytu. Sice jsem na konferenci byla pozvaná, ale hlavní důvod, proč jsem do Baghdadu přijela, byla má kniha, kterou jsem chtěla tady dokončit. Potřebovala jsem k tomu autentické prostředí a to jsem nechtěla nikomu vykládat, ani Honzovi, protože on by asi nedával. Neměl pro to moc velké pochopení. Měl obavu, abych se nezahleděla do mandlových očí nějakého muže? Ach Bože, paní Hayat by to nedopustila. Už jsem se na ni těšila ... dala jsem si kávu a nějaký zákusek, pak jsem se pečlivě upravila a mezitím už na mne z recepce zvonil Ahmed, že spěcháme na konzulát. Měla jsem speciální šaty a šperky pro takové příležitosti, abych udělala dojem. Panu konzulovi Velíškovi jsem se svěřila se svým plánem a on mi dokonce nabídl. že mi pomůže, pokud to budu potřebovat a dokonce mne zaveze na zajímavá místa.
"Ale jen pod velkým utajením," řekla jsem, "aby se nedověděl ..."
"Honza?" zeptal se tenkrát se smíchem.
"Měla jsi ho vzít s sebou."
Pokrčila jsem rameny.Honza neměl pro arabský svět žádné pochopení a tak jsem už s tím nevylézala ven. Třeba by se mne začal ptát ... proč?
Konečně jsme dorazili ke konzulátu, Ahmed šel první a ukázal stráži doklady, já šla za ním a zdravila se s nimi.
"Tak jste tady," řekl pan konzul,"moment, hned všechno zařídím. Arabskou kávu, že?"
Tak mocně a hluboce dýchlo ráno z otevřeného okna a od naproti měl někdo puštěné rádio. Zavřela jsem oči a poslouchala, jak se tóny linou do okna až ke mně, do srdce, do duše, do vzpomínek ...
Slečna, podle všeho místní, i když nevypadala jako Iráčanka, mi s úsměvem podala kávu a na stůl postavila popelník. Pan konzul mi přinesl pas s potvrzením pobytu a sedl si naproti mně. Ahmed se vrátil do auta, nechal nás, abychom si promluvili.
Asi za hodinu jsme se vydali do domu paní Hayat. Uvítala mne vřele a políbila mne na obě tváře. A pak jsme si sedly a zase jsem si dala kávu. Už jsem ale cítila, že to musím omezit.
"Nemusíš bydlet v hotelu. Mám celé patro volné. Tam se ubytuješ, je to zařízené a Ahmed za tebou vždycky přijede, aby tě odvezl, kam potřebuješ."
Podívala se na mne, jakoby chtěla vyčíst mé nejtajnější tajemství a pak se usmála.
"Nemusíš mi nic říkat," sevřela mi ruku a mně vyhrkly slzy z očí, "ke konci týdne cestuji do Damašku, můžeš jet se mnou. Chceš?"
"Ano."
Vzaly jsme se za ruce a dívaly jsme se jedna druhé do očí ...
Píseň ... http://www.youtube.com/watch?v=ZYiXunQITt0&translated=1
Já tak obdivuji třpyt hvězd za úplňku!
Myslím na ty, co zrovna se milují.
Popíjím kávu z růžového hrnku,
mé srdce mlčí a rty něco slibují.
Miláčku, nejsi a já tě celá cítím,
nejsi tu však zase, já ti rozumím.
Do sítí, co předu, jednou tě chytím,
čekat a doufat, to moc asi neumím.
Půjdu lehce, jak srnka za pramenem.
Lidská vášeň se žízni tak podobá!
Svedeni osudem, souzeni nebem.
Čeká nás trápení a nebo svoboda?
Pokračování ...
