Marta Bednářová: Jak mi internet našel ztracené sourozence

Navzdory tomu, že název mého příběhu zní taktrochu pohádkově, dokonce nestandardně, týká se stoprocentně jak internetu, taki mého handicapu „ERESKY“.

Vše začalo před rokem, kdy jsem při svém bloudění internetem objevila informaci, že od jisté doby působí v České republice jakási společnost Genomac, která je pomocí vzorků DNA schopna nalézt nejen povedené tatíčky, kteří se brání platit povinný groš na svá dítka, nýbrž i osoby dávno příbuznými pohřešované a dosud marně hledané. Mnohé z nich lze pomocí mezinárodní databáze dokonce najít i v cizině. Od tohoto momentu jsem se již od internetového portálu firmy Genomac nehnula ani na vteřinu.

Test DNA včetně nezbytného certifikátu mi v Genomacu vyhotovili za celkem slušný peníz opravdu rychle. A pak začal kolotoč, o jakém se mi ani nesnilo.

Narodila jsem se na konci války v polském Krakově a podle kusých informací zahynula celá moje rodina v německém koncentráku. Mne, ještě miminko, prý před německým komandem zachránili místní a s ostatními sirotky odvezli do nejbližšího útulku. Odtud si mě pak následně odvezli moji pěstouni z Čech a vychovávali mě jako svoje vlastní dítě.

Čas ubíhal, léta přibývala, pěstouni jsou již léta na pravdě boží a moje minulost totálně v mlhách. Prý nás bylo 6 dětí, ale co se s nimi stalo, nikdo neví. A tak jsem se pustila do pátrání jako Pinkertoni. Nechala jsem svoje DNA zadat do mezinárodní databáze a čekala, jak se situace vyvine. Moc jsem si sice od této své pátrací akce neslibovala, vždyť pouhé moje DNA nestačí, pokud to své nezadají ti „na druhé straně“, kteří také někoho hledají. Byl to tudíž pořádný krok do tmy.

Po nějakém čase, když jsem se jako téměř denně toulala internetem a hledala, kde bych sehnala vhodnou ledničku do své malé garsonky, napadlo mě, jen tak z plezíru, kliknout na dlouhatánské a složité heslo pro vstup do mezinárodní databáze. Nad tím, co se mi objevilo na displeji notebooku, jsem zůstala jako opařená. Bez dechu jsem zírala na dvě jména, jména lidí se shodným DNA, jména mých ztracených a mnou nikdy nepoznaných sourozenců.

V průběhu měsíce se jich (jména i země, ve které žijí) objevilo všech pět. Donekonečna jsem hleděla na ta cizí jména, z nichž jsem proto, že byla anglická, nepoznala, zda to jsou sestry, či bratři. Ta přípona -ová mi zkrátka chyběla.

Ze státu Missouri v USA mě hledal pan, či paní Milligan, z Nebrasky zase pan Reeve atd. všichni z Ameriky. Takže jsme „komplet“ a naživu, zajásala jsem.

Kromě zdravotního handicapu tu byl však najednou i handicap číslo dvě, a to dost podstatný. Neznalost jazyka. „Nedej bože,“ pomyslela jsem si s hrůzou, „aby mi některý sourozenec – „Amík“ zavolal. Takže, milý internete, pomoz!

S vervou jsem se pustila do internetového kurzu angličtiny pro začátečníky. Moje výkony nejsou prozatím nijak světoborné, ale až některý z mých sourozenců bude mít náhodou „cestu kolem“, budu mu schopná po pětašedesáti létech v jeho jazyce obstojně říci alespoň: „HOW ARE YOU“ bratříčku.

V roce 2009 Marta Bednářová s tímto příběhem zvítězila v literární soutěži Internet a můj handicap. Nyní pořádající BMI sdružení vyhlásilo již 11. ročník  soutěže. Soutěžní práce může mít rozsah  maximálně 600 slov.  Autoři by v ní měli vyjádřit na základě vlastní zkušenosti, jak jim internet nebo telefon pomáhá vypořádat se s daným handicapem. Uzávěrka soutěže je 22. února 2015.  Na vítěze čekají 7000, 5000 a 3000 Kč od Ery a další hodnotné ceny. Výsledky budou vyhlášeny na konferenci INSPO 28. března 2015 v Kongresovém centru Praha. Propozice soutěže jsou na stránkách konference. Inspirovat se mohou soutěžící nejlepšími příspěvky z minulých ročníků.