Od narození mám dětskou mozkovou obrnu a bez pomoci druhých se zejména venku neobejdu. Pro pohyb využívám tříkolku. Pomocí ní jsem schopen alespoň někam dojet a cítím se samostatný. Můj příběh o tom, jak mi pomohl internet, se odehrál před třemi lety, v době kdy mně bylo patnáct let a dokončoval jsem základní školu.
Mým velkým snem bylo, abych se do školy a zpět dopravil sám. Přesto, že to ke škole není daleko, musela mě matka ráno co ráno doprovázet a odpoledne vyzvedávat z družiny pro malé děti. Sám jsem nebyl schopen absolvovat po sídlišti tento úsek dlouhý necelý jeden kilometr, neboť mi v cestě stály dva přechody s vysokými obrubníky. Naděje mi svitla ve chvíli, kdy se na sídlišti chystaly úpravy centrálního prostranství a lidem se do rukou dostaly dotazníky s nabízenými variantami úprav. Další návrhy se mohly poslat na drobně uvedenou emailovou adresu. K tomuto letáčku jsem přišel i já ve škole.
Aniž bych doma cokoliv řekl, sedl jsem k počítači a pomocí elektronické pošty jsem odeslal na uvedenou adresu dopis, do kterého jsem napsal, že mi je úplně jedno, zda na prostranství budou lavičky či socha, strom nebo cokoliv jiného, já se tam prostě přes ty hrozné obrubníky stejně nikdy nedostanu…
Zhruba do měsíce matce zazvonil telefon a představil se odbor dopravy úřadu městské části. Matka v první chvíli zpytovala svědomí, co provedla, kde špatně zaparkovala nebo co je s naším vyhrazeným stáním … a pak už byla jen v úžasu. Pracovnice odboru dopravy jí sdělila, že syn je pomocí emailové pošty kontaktoval a vylíčil svůj problém a že máme přijít na úřad upřesnit, o které přechody se jedná.
Poté měly věci rychlý spád. Během následujícího měsíce začaly vznikat pro mě krásné a vytoužené bezbariérové přechody. Úřad městské části Prahy 12 mně vyšel maximálně vstříc, moji odvahu oslovit coby dítě orgán státní správy kladně hodnotil a celý příběh nakonec uveřejnil v místních novinách. Jak jsem se později dozvěděl, napsal jsem vlastně na nesprávné místo, ale správným lidem, kteří chtěli pomoci. Měl jsem kliku. Můj podnět se dostal do rady městské části a odtud na Technickou správu komunikaci, která spadá pod hlavní město. Tam už prý požadavek na zřízení asi padesáti bezbariérových přechodů v Praze 12 nějakou dobu ležel, takže to projektanti urychlili a přednost dostaly mé dva přechody na sídliště Na Beránku.
Jakmile byly přechody dokončeny, já šťastně vyjel. Prvně jsem dokázal dojet do školy sám bez pomoci a vrátit se dříve, než matka přišla z práce. Tato situace značně ovlivnila i směr mého dalšího studia. V budově základní školy se totiž nachází i soukromá obchodní akademie, jejímž studentem jsem již druhý rok. Jezdím denně na tříkolce a užívám si „svých“ přechodů, které vznikly na základě jednoho mého emailu.
Jsem rád, že žiji v této době, neboť kdybych chtěl takový problém řešit před vznikem internetu a elektronické pošty, musel bych s dopisem na poštu nebo alespoň do nejbližší poštovní schránky a to by bylo při mém handicapu pro mě samotného neřešitelné. Z mého pohledu je internet obrovský pomocník, který mi umožní, že nemusím jít do světa, ale svět přijde za mnou.
Jan Harapát obsadil se svým příběhem v roce 2010 druhé místo v literární soutěži Internet a můj handicap. Mohl by posloužit jako inspirace pro ty, kdo se přihlásí do již 11. ročníku této soutěže, kterou vyhlašuje BMI sdružení.
Soutěžní práce může mít rozsah maximálně 600 slov. Autoři by v ní měli vyjádřit na základě vlastní zkušenosti, jak jim internet nebo telefon pomáhá vypořádat se s daným handicapem. Uzávěrka soutěže je 22. února 2015. Na vítěze čekají 7000, 5000 a 3000 Kč od Ery a další hodnotné ceny. Výsledky budou vyhlášeny na konferenci INSPO 28. března 2015 v Kongresovém centru Praha. Propozice soutěže jsou na stránkách konference. Inspirovat se mohou soutěžící nejlepšími příspěvky z minulých ročníků.
