Šárka Sudová je žena mnoha talentů. Jeden z nich, cit pro lehké a vtipné psaní, si můžete prověřit v její knížce Lyžníci v Karibiku s podtitulem Jak jsme se nezabili při bloudění džunglí.
Psát o účasti Šárky Sudové na olympijských hrách by bylo jistě nošením dříví do lesa. Připomeňme tedy jen, že ačkoliv vystudovala ekonomii, po ukončení sportovní kariéry po jejím ukončení se věnovala žurnalistické kariéře (stala se sportovní redaktorkou Českého rozhlasu) a posléze se stala mediální tváří Svazu lyžařů.
Přesto je její první knížka od sněhu tak daleko, jak jen být může: Lyžníci v Karibiku (s podtitulem Jak jsme se nezabili při bloudění džunglí) popisují rozpálený asfalt, šplhání na sopku, houpající se žaludky na houpající se lodi a vůbec všechny nástrahy, které Šárce Sudové a jejímu životnímu i cestovnímu partnerovi Aleši Razýmovi přinesla cesta do Karibiku.
Lákavý je však nejen exotický obsah, ale i zpracování: že Šárka Sudová psát umí, potvrdila nejenom na svých blozích na iDNES.cz, ale i při psaní fejetonů pro ONA Dnes a nyní i v této knize. Aleš Razým, který jednotlivé dny glosoval paralelně s ní, jí však zdatně sekunduje. Fotografie z dalekého Karibiku, jichž je kniha plná, jsou vlastně už jenom taková třešinka na vynikajícím dortu...
SoutěžPřečtěte si ukázku níže a hrajte - zasoutěžit o knížku Šárky Sudové si můžete zde. |
***
Ukázka z knihy Lyžníci v Karibiku Šárky Sudové
V šestnácti jsem poprvé otočila salto s lyžemi na nohou, ve dvaceti dobrovolně opustila letadlo svištící výškou pěti kilometrů. A o dva roky později začala chodit s klukem, o kterém jsem si od samého začátku myslela všechno, jen ne to hezké.
Na první rande přišel v roztrhaných keckách a s několikadenním strništěm, vzal mě do nejsmradlavější putyky v Praze a poručil si pivo. To na mě udělalo hluboký dojem, bohužel nebyl dobrý. Kluci toužící po mé společnosti obvykle přichází nažehleni a hladce oholeni, nabízí mi rámě a po pár zdvořilostních frázích si mě pyšně odvádí do jedné z tisíců útulných kaváren, protože holky přece vždycky rády chodí do kavárny.
Následuje hravá konverzace všemi smysly zaměřená především na mou osobu a po dvou hodinách se loučíme opojeni zázrakem až hmatatelného souznění a s tím lechtavým pocitem okolo žaludku naznačujícím, že tímhle to zdaleka nekončí. No jo, jenže v reálu to právě tímhle většinou končí. Tentokrát jsem jako opařená seděla naproti umaštěnému sedlákovi chlemtajícímu pivo s absolutním nezájmem o cokoliv dalšího a rozhodně mě nenapadlo, že v tomto případě to tímto bizarním zážitkem teprve začíná. Po dvaceti minutách oboustranného mlčení mě dotyčný šokoval prohlášením, že mě ještě přes celou Prahu doprovodí až na Černý Most. V metru jsem sama sebe šokovala rozhodnutím, že ho políbím. Večer jsme se šokovali navzájem první vzácnou shodou, že se musíme vidět znovu. A tak se stalo.
Dneska jsme spolu sedm let a nemohla bych si přát lepšího parťáka. Za tu dlouhou dobu jsme spolu zažili nejedno pikantní dobrodrůžo, od totálního lyžařského fiaska nás obou na olympiádě ve Vancouveru přes etapu mé životní neschopenky způsobené vinou tří zlomených obratlů až po zábavné a někdy až s nebezpečím hraničící jarní cesty po světě.
Blog mi otevřel dveře do světa |
Ta první a ve všech ohledech nejriskantnější se odehrála na Azorských ostrovech, kam jsme vyrazili jen s expedičním stanem, několika kilogramy čínských polívek a dětsky naivní touhou dokázat tomu druhému, jak jsme děsně spontánní, odvážní, tolerantní, fyzicky zdatní a za každých okolností sexy, i když jsme týden neviděli sprchu a kartáček (poslední jmenované patří jen ke mně, drahého ona sedlácká bezstarostnost ze začátku vztahu neopustila ani během jeho utužování). A proč to byla cesta ze všech nejriskantnější? Když pominu fakt, že květen 2012 patřil na celých Azorech co do počtu srážek a výše teplot k obdobím absolutně se vymykajícím průměru, byla to vůbec první ostrá prověrka naší schopnosti vydržet spolu i tehdy, když bychom se nejraději zabili.
A tak jsme vedle plísně, jež zachvátila naše věci už třetí den pobytu, zimou drkotajících zubů a modrých rtů, nasazování životů v bouřkách při přechodech hor a smutné skutečnosti, že jsme díky čtrnáct dní trvající mlze neviděli z Azor nic moc zajímavého, řešili i první spory našeho zatím stále chatrného svazku. Pánové, jak byste se v miniaturním stanu vypořádali s partnerkou, která se kňouráním a neustálým dloubáním do vašich žeber dožaduje jakékoliv akce, zatímco venku už asi milion hodin prší a skoro mrzne?
A dámy, jak vy byste se zachovaly, kdyby vás milý v přicházející bouři nutil rozbít stan pod houpačkou na dětském hřišti přímo uprostřed města? Zvládli byste se společně smířit s myšlenkou, že jste se po mnohahodinovém pochodu ve slejváku ztratili v horách, nemáte už žádné jídlo, pití ani suché oblečení, nad hlavami se vám smráká a i tak se radovat z prosté skutečnosti, že zatím si ani jeden z vás nezlomil nohu? Dokázali byste se hurónsky smát i v takové situaci, jakou je nahánění prchajícího letadla kutálením se prudkým srázem v ostrém roští přímo k letištní ranveji? Ač tomu dodnes nevěřím, my to všechno přežili, společně prožili a navrch dospěli k rozhodnutí setrvat v tomto neotřelém partnerském spojení i v dalších letech.
Po Azorech přišly na řadu méně adrenalinové Kanáry, přesto jsme si dovolenou zpestřili alespoň nočním výběhem na majestátní Pico del Teide v sandálech a s titěrnou baterkou ukořistěnou v tamním Lidlu. Jenže vzrůšo, myslím to pořádné, smrdící trochou rizika, je potřeba dávkovat pravidelně. Nestačí ho společně zažít jen jednou a pak si to vesele odškrtnout v tabulce splněných povinností. To by se ze vztahu, jak kážou uznávaní sexuologové a jiní mágové, vytratila vášeň. I rozjeli jsme se tedy znovu rozdmýchat tuto emoci do horkého a temperamentního Karibiku. Jak jsme dopadli? Inu, posuďte sami...
