?Všichni se musíme naučit tancovat v dešti, myslí si Janine Pečenková

Studovala scénáristický kurz v New Yorku, vyhrála literární soutěž Blogů iDNES.cz a Víkendu MF DNES Letní povídka 2014, nyní jí vyšla prvotina s názvem Světlo a plánuje další. Janine Pečenková drží stopu neochvějně.

Do soutěže Letní povídka pro Víkend vpadla Janine zostra. Její povídka Okno se nekompromisně prodrala do finále a tam jednoznačně zvítězila. Letos se jako předchozí vítězka stala porotkyní, zároveň pracovala na knize Světlo, která vyšla teď na podzim.

Rozpracovává v ní téma povídky, s níž uspěla v roce 2009 v soutěži na Fanzine.cz. "Je to o dívce s nadpřirozenou schopností, která jí ztěžuje život. Popravdě je ale o každém z nás, protože všichni za svůj život bojujeme s většími nebo menšími překážkami, které musíme překonávat – doslovně naučit se tancovat v dešti. A taky možná někdy přikládáme něčemu až moc velkou váhu. Nakonec se může stát, že přísloví: Dej si pozor, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit, skutečně platí," myslí si autorka.

Téma se přihlásilo samo. Před lety ji zaujal dokument o muži, který měl podobnou schopnost jako její hlavní hrdinka. "V tu chvíli mě hned napadlo – jaké to asi je s něčím podobným žít? Byla jsem přesvědčená, že někdo takový musí být už z podstaty empatický a citlivý. V té době jsem poznala člověka, který byl pravým opakem muže z dokumentu – klidný, sebejistý, sebevědomý pragmatik, nevěřící vůbec na nadpřirozeno. Zkusila jsem si představit, jaké by to asi bylo, kdyby se tihle dva lidé setkali a byl to muž a žena," líčí vývoj událostí Janine. Příběh zasadila do Prahy, podle ní jednoho z nejmagičtějších míst; pro poslání hlavní hrdinky Nely jako stvořené.

Světlo

Dar, který se stane prokletím

Janine Pečenková, vydala Brána

Příběh ze současné Prahy, jehož hlavní hrdinka Nela dokáže okamžitě poznat, kdo má brzy zemřít. Netuší, že prokletí, které jí bylo vrozeno, jí brzy změní život. Jak zjišťuje, jedinou šancí zbavit se ho je záchrana jiného člověka. Co když však tím člověkem je kontroverzní muž, který o její záchranu vážně vůbec nestojí, a navíc jí pranic nevěří…? Čas ale běží neúprosně. Podaří se Nele změnit předem daný osud?

V roce 2013 se Janine Pečenková v New Yorku účastnila letního programu na filmové škole NYFA (New York Film Academy) se zaměřením na psaní scénářů. I tady ji Světlo provázelo. "Během dvou měsíců jsme se měli naučit napsat celovečerní scénář. Hned první den jsme se museli společně rozhodnout, o čem bude kdo z nás psát. Z mých témat se všem nejvíc líbilo právě Světlo," vzpomíná Pečenková.

Přečtěte si také tento rozhovor s autorkou.

Scénář psala osm týdnů. Když se vrátila do Česka, zkoušela ho nabídnout k vydání, ale bylo jí řečeno, že scénáře se na rozdíl od New Yorku v Čechách skoro vůbec nevydávají. A že jediná šance na zveřejnění tohoto příběhu je v podobě novely nebo románu. "Tak jsem začala přepisovat," konstatuje autorka.

Novelu Světlo zkoušela posílat různým nakladatelstvím, ale neúspěšně. Až po vítězství v Letní povídce pro Víkend se ozvalo nakladatelství Brána. "Byl to vážně můj šťastný den," svěřuje se. Momentálně zkouší psát pro ČT, pak se uvidí. "Pokud by to nevyšlo, jsem rozhodnutá hned po Vánocích odcestovat do Kalifornie na školu UCLA, kde je program psaní pro televizi s možnou nabídkou práce. Zatím nevím, co vyjde, ale ať tak, nebo tak, vím jistě, že psát chci dál!"

Janine Pečenková Vystudovala Literární akademii v Praze, poté odjela na dva roky do Londýna, kde vystudovala na Kingston University obor Film-making Master, pomáhala při natáčení nízkorozpočtových filmů, ale také pracovala jako au-pair. Po ukončení studia zamířila za oceán na letní scénáristický program New York Film Academy. V současnosti v Praze píše scénář pro projekt Rozsudek (ČT 1) a má rozepsanou další knihu.

Ukázka z novely Světlo

Raz dva. Ha ha. Pergl vystoupil. Nechtěl se mačkat. Druhej rozchod v jednom blbym tejdnu. Ne, dneska se v metru s těma cizejma lidma fakt mačkat nechtěl.

Stejně do něj ale naschvál vráželi dál.

Poznala ho hned, jak vešel do vestibulu. Směna jí už dávno skončila, stejně tu ale zůstávala.

Doufala, že přijde.

Hodiny v podchodu  nad jeho hlavou ukazovaly právě 23.30.

Ale to nebylo to hlavní.

Nedostatek jeho světla byl až pobuřující, neviděla skoro žádné.

Tohle se jí ještě nikdy nestalo.

Jako by už teď byl mrtvý.

Musel to být on.

Minul ji se zjevným nezájmem. Nela přestala v rozdávání novin a nejistě ho sledovala.

Bral schody lehce, dvěma kroky naráz a pomalu jí mizel z dohledu.

Václavák. Noc. A mezitím tolik světel. Tady se měli spolu sejít, pomyslel si. Sebejistým pohybem se podíval na hodinky. 23.30. Vlastně teď. Ale je konec. Na to chtěl myslet, ale stejně ho něco rušilo. Ale co?

Podíval se dolů na město. Kolem něj bylo několik párů, držících se, líbajících se, mířících z nočního města domů. Pergl se ušklíbl, pokrčil rameny. Usmál se.

Když se vrátil zpět do podchodu, tak si to uvědomil. Bylo mu dobře. Kde, sakra, se ten dobrej pocit bral?

Pokrčil rameny. Potom vytáhl mobil a nacvičeným grifem smáznul dívčino číslo. Skvělo se mezi dalšími jmény, jmény až příliš mnoha dívek. Zasmál se.

 A pak do ní vrazil.

Přečtěte si také:V září vyjde moje Světlo, říká Janine PečenkováNechci se za padesát let ohlédnout a marně v šedi lovit vzpomínky, říká Šárka SudováKdyž je člověk oběť, život nekončí. Může tím obstojně začít, říká Klára BártováNechci být další, co mává pěstičkami, říká Zuzana Hubeňáková