Viktorie Besó: Superžena jsem jen občas!

Chtěla psát cestopisy, ale píše erotické texty. Že je to podivné? Možná. Knihy napsala už ale celkem čtyři. Po Dívce s vůní manga je tu další kniha, tentokrát příběh o tajemstvích a síle ženské spirituality. Zasoutěžte si o ni! 

Kdyby měl autor popsat Viktorii Besó v jednom slově, znělo by „živel“. Ostatně v posledním rozhovoru jsme se dostali od charakteristik lidí narozených ve znamení Berana až k single životu a sexu a erotice jako nedílným součástem lidského života. Viktorie mluví otevřeně a nezvykle přímě i o věcech, o kterých se zkrátka na veřejnosti běžně nemluví. A takové jsou i její blogy a knihy.

„Pořád si na něco hrajeme. Česko patří k zemím s největší rozvodovostí a je tu strašně moc lidí, kteří žijí jako singlové. Zároveň jsme hodně tolerantní k nevěrám a mimomanželským svazkům. To, že má někdo manželku a několik milenek, považujeme za normální a nikdo se nerdí. Ale jiná situace je, když to napíšete,“ říkala přesně před dvěma lety, když jsme spolu poslední rozhovor vedli.

Její situace se ovšem trošku změnila. Dala si od blogu na rok pauzu, a jak sama říká, povila dvě děti – jedno skutečné a jedno papírové. Ale ani tentokrát není příběh o výchově dětí. Je to zkrátka klasika, příběh, erotika a trošku tajemna.

Viktorie, jak se dá napsat knížka s malým dítětem?

Dost špatně. Nedávno jsem se slzou v oku a závistí v duši slyšela jednoho známého autora, který se chlubil, že na něj během psaní knihy nemluví rodina ani kamarádi celé dny, klidně rok dva, dokud nedopíše. Co bych dala za to, abych měla klid aspoň při jídle a na záchodě! Natož několik hodin denně na psaní! Píšu hlavně po nocích, což by nevadilo, jsem sova, v noci mi jde práce od ruky, ale jímá mě hrůza z budíčku v šest ráno, protože děti se mi na devátou ráno nastavit zatím nepovedlo. Navíc mi nit příběhu neustále trhá časté noční kojení.

Píšu, ale náš byt není naklizená klícka, děti nejsou jako ze škatulky, nežehlím a nemaluju se. To vše jsou zbytečné činnosti okrádající mě o několik minut denně, které lze ukořistit ke psaní. Ale přestože únavou z nevyspání padám na ústa, musím psát. Potřebuju si tak vybalancovat své já coby matka a žena, ujistit se, že dokážu pořád ještě i něco jiného než vařit a přebalovat plíny. A taky je to pro mě relax. Chtěla jsem psát už jako malá holka, ale tehdy jsem netušila, že jednou budu opravdu žít svůj sen.

OK, pojďme k příběhu. Hrdinka cestuje, objevuje, hledá. Poznám v tom Viktorii? Nebo kdo je vlastně inspirace?

V každé z mých knih je kousek mě. Ať už můj osobní prožitek, nebo příběh, který jsem od někoho vyslechla, anebo nějaké mé názory či postoje. I v této knize je dost mého já. Například část zasazená do oblasti Bílých Karpat vypovídá autentické příběhy, které jsem tam slyšela od své matky a svých prarodičů, kteří se tam narodili a žili. Sama mívám často různá tušení, zvláštní sny a vyvinutý šestý smysl. Část odehrávající se na území And je zase něco, o co se zajímám, co mě pohltilo. A samozřejmě i spousta fikce.

Nápad na děj nejnovější knížky jsem měla už dávno, ale z původní myšlenky zůstal v podstatě jen začátek s koncem a pár stránek veprostřed. Tím, jak jsem se stala matkou, jsem mnohé přehodnotila, nesmírně mě překvapila ta ohromná síla, kterou ženy v sobě mají, a začala jsem ji více zkoumat. Celý příběh tedy dostal úplně jiný náboj, než jsem kdysi před lety zamýšlela. Zabývám se otázkami, které mě fascinují. Existuje Bůh? Nebo nás řídí „jen“ vesmírná energie? Co za tou energií stojí a proč vznikl život na Zemi? Je náš svět, ve kterém do sebe vše dokonale zapadá, opravdu jen dílem náhody? Soustředím se na sílu ženství, na kouzlo, které v sobě máme, ale málokterá ho umíme použít. Možná jsem tím potřebovala ze sebe vykřičet zklamání nad tím, že ženy zapomněly být ženami a muži prožívají totální krizi mužství. Dnes je trendy přehnaná korektnost ve všem, hnaná do takových extrémů, až jdeme proti přírodě. O černochovi nemůžeme říct, že je černý, o ženě, že má vagínu. Jakékoliv slovo, popis reality, může být považováno za urážku, ženy se cítí diskriminované v absurdních situacích, tradiční rozdělení ženských a mužských rolí je v současnosti téměř urážka. Je mi z toho trochu smutno.

Kdo je čtenář podobné knihy? Jsou to hlavně ženy? Nebo?

Řekla bych, že z devadesáti procent to jsou ženy, ale už mám ohlasy i od mužských čtenářů a jsou pozitivní. Ona ta kniha sice oslavuje ženskou roli, ale rozhodně neútočí na tu mužskou. Naopak. Je to o ženě milující muže a pravidla přírody natolik, že je ochotná se vzdát vlastního práva na lásku jen proto, aby mužům pomáhala.

No a co bude dál? Za dva roky další dítě, další knížka?

S rozením dětí jsem už skončila. Těhotenství ani porod není nic, co bych toužila zažít do třetice, a navíc jsem na to už dost stará. Další knížka ale určitě bude. A protože cítím, že jsem se na téma ženské energie ještě dost nevypsala a tíží mě další otázky, jako třeba to, zda je dvacáté století opravdu stoletím selhání otců, zblázněného světa, potírání tradičních rolí a patologicky zkřiveného feminismu… patrně navážu druhým dílem na román Kdybych tě nepotkal. Ale to asi uvidím, až jak se bude líbit první. Není to přeci jen univerzální téma a ne každý se v něm najde.

Knihu Kdybych Tě nepotkal můžete získat i vy. Stačí správně odpovědět na dvě soutěžní otázky:

a./ Ve kterém roce začala Viktorie Besó publikovat na blogu iDNES.cz?

b./ Jak se jmenuje hlavní mužská postava v poslední knize Kdybych Tě nepotkal?

Správné odpovědi prosím posílejte do 21.11.2018 na emailovou adresu [e-mail], Tři vylosovaní čtenáři knížku vyhrají.