Břetislav Olšer nedávno vydal svoji desátou knihu, tentokrát výběr svých blogů. Přečtěte si rozhovor o tom, proč píše a jak ho málem zahubila mozková příhoda, i tom, proč je celebritou v jeho očích profesor Barnard a ne Roman Abramovič, majitel Chelsea. A poslechněte si také třeba jeho televizní rozhovor s Jaroslavem Wykrentem.
*
Břetislav Olšer, ostravský novinář a scénárista a také dlouholetý a úspěšný bloger iDNES.cz. Před nedávnem se po mozkové příhodě ocitl na dohled od země, z níž není návratu. Do života ho podle vlastních slov vrátilo právě psaní.
Jako novinář procestoval za svůj život desítky zemí, miluje Izrael, Vietnam a Čínu, stal se prvním zpravodajem exodu českých Romů do Kanady před několika lety.
(Na snímku s manželkou na rodném Valašsku.)
Svoje blogy nyní vydal v knižní podobě pod názvem Lžete, pane ministře. Ne, to vy lžete, pane poslanče..
Rozhovor jsme pořídili po mailu poslední nejarní den tohoto týdne.
*
Jak je dnes na Ostravě?
Pod mrakem, pět stupňů nad nulou, pořád čekám, kdy začne svítit to slibované sluníčko. Ale, jak vidět, sliby chyby jsou nejen v politice…
Jako přílohu jste s panem nakladatelem do vaší nové knihy přidali DVD vašich rozhovorů. S kterým Čechem z těch, s nimiž jste dosud nehovořil, byste chtěl rozhovor udělat?
Člověk, jehož si vážím snad nejvíc, tedy po svém tátovi, byl Jan Hus. Chtěl bych pochopit muže, který se nebojí hranice, na níž má být upálen pro svůj názor, jenž nehodlá změnit. Palach sice také dobrovolně zemřel upálením, ale jak mi řekl Josef Škvorecký, byl to psychicky labilní jedinec, který nebyl v bezprostředním ohrožení svého života. Vojska pěti armád Varšavské smlouvy netvořila smrtelné nebezpečí, před ním by byla jeho smrt vykoupením...
A s kterým jinozemcem?
Golda Meirová. V mládí půvabná dívka, ve zralém věku nejrazantnější politička, premiérka Izraele. Žádný izraelský politik nejednal tak pragmaticky jako ona. Židé jsou famózní; objevili pro lidstvo Boha, dali mu Starý zákon, Desatero i Ježíše, který byl obřezaný Žid. Nesmím zapomenout ani 171 nositelů Nobelových cen pro vědce židovského původu…
Jak se rozhovory dostaly do knihy blogů?
S šéfredaktorem Repronisu Lukášem Krečmerem jsme využili nápadu Oldřicha Burgera z LTV Plus a ze zhruba 110 televizních povídání Celebrity za humny, kam pozvání přijali prof. Bělohradský, Kristián Kodet, Patrik Banga, Jarda Wykrent a další, jsme vybrali patnáct těch nejzdařilejších…
Proč Celebrity za humny? Říkáte tím, proč hledíme kdovíkam, když ty skutečné osobnosti máme často kolem sebe?
Celebrity je zprofanovaný termín pro významné osobnosti. Chceme proto vrátit původní význam tohoto slova, z něhož si udělali byznys rychlokvašené hvězdičky na jedno použití…
Zajímá mě vaše definice toho pojmu. Zprofanovanost a instantizace světa je čím dál masivnější. Kdo je pro vás skutečnou celebritou?
Celebrita je významná osobnost, přesněji znamenitá, vážená a proslulá osobnost. Celebritou pro mě je profesor Barnard, který za svůj život transplantoval jako první na světě desítky lidských srdcí… Za hubičku. Kdyby potřeboval srdce brankář Čech z Chelsea, šel by za Abramovičem, nebo za Barnardem?
Z Celebrit za humny zmiňme třeba rozhovor s Jaroslavem Wykrentem, který si čtenáři iDNES.cz mohou poslechnout, když kliknou na obrázek vlevo. V rozhovoru si tykáte. Jste přátelé?
S Jardou se známe asi třicet roků, on dělal v televizi, já psal scénáře, setkávali jsme se v té samé hospůdce, oba nás potkala stejná nemoc, trošku jsme si na sebe podobní…
Do té hospůdky chodili všichni kluci z Plameňáků i Jarek Nohavica, Věrka Špinarová… Bože, co my toho kdysi spolu vypili. Myslím si, že si teď vzájemně jeden druhého vážíme a respektujeme se…
Kterou písničku od něj máte nejraději? Dá se nějaká vůbec vybrat?
Těch písniček je spousta: Agnes, Slunečnice, Pentle růžová, Řeka lásky, Střapatá, nohatá… či text o lásce, co nevymře po přeslici, který napsal pro Marušku Rottrovou. Skvělé byly jeho písně do pořadu: „Můj táta byl…“
Co vás nejvíc štve v tom našem dnešním Česku?
Nikdy jsem nebyl u voleb, protože nikde nevidím jediného člověka, pro kterého by stálo za to hlasovat… A nejvíc mě štve to jejich bezostyšné lhaní. Už se při tom ani nezačervenají… Navíc, novinář musí být apolitický...
Nemyslím jen v politice…
Mimo politiku musíte fungovat jako člověk – žít, nechat žít a přežít… Stačí pouhých deset přikázání a je to v kabeli…
A co jinde ve světě? Procestoval jste toho vpravdě hodně…
Svět je stejný – války, mučení, hlad, bída, komerce a nemravné platy fotbalistů či europoslanců, přičemž lékaři, kteří jsou géniové, si za rok nevydělají tolik, co oštulpnovaní negramotové v kopačkách za týden… To je děs. Nikdy si nezvyknu na holocaust a genocidy. Od toho všeho se odvíjejí moje vztahy…
Máte docela neuvěřitelnou produkci článků. Od dubna 2008, kdy jste na blog přišel, jste až do dneška napsal 1664 článků. To je třicet článků na měsíc, každý den včetně sobot a nedělí v průměru jeden nový text. Kolik času vám příprava jednoho článku vezme a kde ten čas berete?
Přes třicet roků novinařiny se pozná. K tomu přes 70 zemí světa, asi třicet tisíc snímků, desítky kazet s rozhovory… Zkrátka dost poznání. Lepší jednou vidět, než stokrát slyšet… Píšu rychle, k tomu mám velmi obsažný archiv. Miluju analytické materiály, svůj názor na dění kolem. Když k tomu připočtu fakt, že jsem přísně apolitický, nebyl jsem nikdy v žádné politické straně, mohu být pyšný na svoji objektivitu. Bez másla na hlavě se to píše dobře…
Čekal jste od blogů a blogerů víc? Vidíte rezervy a směry, kterým by se blogeři i blogy mohli a měli ubírat?
Nechci nikoho kritizovat ani určovat, jak a o čem mají blogeři psát. Bloger je existence, která píše blogy, protože v tom je jeho svoboda psaní. Mnozí objevili originální styl. Třeba pan Větvička. Píše, jako by si dělal velkou srandu, ale obsah jeho blogů má přitom úžasnou lidskou filozofii…
A co témata? Chodí sama, nebo je sbíráte cíleně?
Píšu, jak jsem psával jako novinář, když jsem ještě žil. Aktuálně reagovat na to, co se kde šustne. A nikdo mě nenazýval grafomanem. Od toho je novinář novinářem, aby toho hodně a kloudně psal. Témat je milion, jen je třeba je umět vzácně uchopit…
Narážíte na vaši mozkovou příhodu…
Byl to děs; já na to, že chodím, nikdy nemyslel, bral jsem to jako samozřejmost. Dnes vím, že chodit je jedna z nejúžasnějších záležitostí… A proto teď chodím nejraději do schodů a trénuji mozkové závity. Nerad bych žil a nevěděl o tom…
Už jsem to v jednom z blogů zmiňoval; byl jsem nesmrtelný novinářský frajer, který byl víc v tramvaji a letadle než doma. Pak přišla nemoc a já si uvědomil, že život je smrtelná choroba. Musel jsem se znovu učit chodit a potřeboval ve své nemohoucnosti mít spojení se světem, tak mě zachránila moje paní, co mi nainstalovala počítač, internet, a já se dal do holportu s iDnes. To vše dohromady je dnes můj celý svět…
Ještě na cesty: která země na světě je vám nemilejší?
Kdysi jsem si zamiloval Vietnam, protože v této zemi žijí nejhouževnatější lidé na světě. Ubránili se Mingům, Japoncům, Francouzům i Američanům, prožili peklo, ale dál se usmívají. Představte si stát, na který dopadlo na 12 milionů tun bomb, který je na sto let zničen herbicidy a defolianty, a přesto je plný optimismu… Když začala vietnamsko-americká válka proti komunismu, byl komunistický pouze sever Vietnamu, když válka po děsivých deseti letech a třech milionech mrtvých skončila, byl komunistický celý Vietnam. Kde je americká logika...?
Kterou zemi nejvíc uznáváte a proč?
Uznávám Izrael, je jako Fénix, který vstal z popela. Úžasná je Čína, jako dnes nejbohatší a kdysi nejmoudřejší národ světa. Objevili kompas, papír, střelný prach, porcelán, hedvábí…
(Na snímku z roku 2003 izraelské dívky - vojačky).
A která vám nejvíc pije krev?
Polsko, se svým fanatickým katolictvím, přestože já osobně jsem křtěný valašský katolík. Možná právě proto…
Co vám na fanatickém katolictví vadí?
Do jedné ze svých knížek jsem napsal: Své Pavlince, protože mi uvěřila, že Bůh neexistuje jenom v chrámech, mešitách a synagogách, ale v každém z nás… Kdysi jsem ministroval, ale abych držel celibát, že se to musí, a pak znásilňoval tajně mladé kandidáty kněžství …
Kolik dáváte světu šancí? Přežije? Zničí se sám, jak mnozí varují?
Podle předpovědí demografů to kolem roku 2050 skončí bídou a hladem. Svět bude islámský a barevný. Nejsem rasista, mám doma dokonce barevnou televizi, ale nedělím svět na levici a pravici, ale na chudé a bohaté, poctivé a vyčůrané, pracovité a líné… Bohužel, za vším hledej komerci. Dopadneme jako sedlák, co tak dlouho měnil, prodával a šmelil, až byl najednou na mizině…
Bible hovoří o tom, že přijde doba, kdy se vlády na Zemi ujme Ježíš, a že svět čeká velký válečný střet. Jak nahlížíte proroctví Bible jako sympatizant Izraele?
Bible je Kniha knih, její obsah je jedna velká předpověď. Píše se v ní také o tom, co jsem už vyslovil – přijde Armagedon, vlastně ten už probíhá…
Politika tvoří podstatnou část vašich blogů. Máte ještě naději, že bude lépe?
Když chci, aby mě bylo líp, tak si zajedeme s mojí paní někam do světa, kde se můžeme kochat krásami všeho druhu. Viz Čína a Tibet koncem loňského roku… Bylo to fascinující, i když pořád ve světě umírají lidé hladem, bídou nebo mučením. Je třeba si nalézt chvilku na relax, něco jako time out uprostřed Armagedonu…
Něco radostnějšího. Které místo na světě je vám nejmilejší?
Moje rodné Valašsko, protože tam žili moji rodiče a žijí mí nejbližší…
Na výstavě fotek blogerů v Karlových Varech jste měl úžasnou fotku, kterou jsem vám – kaju se – přejmenoval na Paříž. Jak jste ji pořídil?
Byl podvečer, když jsem dorazil k Notre Dame. Kvapem se blížila tma a já uviděl, jak jedna dáma krmí hejno vrabců. Tak jsem to několikrát bouchl od boku. Jedna dáma byla hrdinka a hrst s obilím nastavila, druhá se skrývala před hororovými ptáky…
Které své fotky si ceníte nejvíc?
Je jich hodně proto, že nejsem fotograf a mám postupně rád ty, kterými mně podle toho, jak stárnu, zásobují moje vnuci a vnučky, hodně jich také do rodinného alba fotím sám…
A co zítra, pozítří, popozítří…? Jaký bude Břetislav Olšer 2012, 2013, 2014 a dál...?
Žít, nechat žít a přežít… V duchu mého rčení: Naděje umírá předposlední, poslední umírá člověk…
S Břetislavem Olšerem po mailu rozmlouval Jan Dvořák (15.března 2012)
Video užito s laskavým svolením Břetislava Olšera. Autorem všech fotek je rovněž Břetislav Olšer.
