Rád bych ze svých čtení udělal „mejdan“, aby lidi měli dobro v těle

To říká Marek Valiček, bloger s nepřehlédnutelnou fotografií a psaním, ze kterého může mít čtenář pocit, jako by četl knihu, která má téměř osm set kapitol. Některé z nich zazní na začátku dubna při autorských čteních.

A my v redakci jsme samozřejmě chtěli vědět, jak k tomu došlo… blogy se totiž budou číst v kavárně Divadla pod Palmovkou a hned první čtení má příznačný název Z pusy do uší. 

Co tak má člověk udělat, aby se jeho blogy četly v kavárně, a ještě k tomu v kavárně Divadla pod Palmovkou?

Jo... to kdybych věděl, tak už lidem čtu horem dolem. Nabídka od majitelů Kavárny Divadla pod Palmovkou přišla poté, kdy v jejich bulletinu otiskli první z mých blogů. Někdy začátkem roku se mi ozvali a požádali o svolení blogy přetisknout a já souhlasil. A pak, ani ne v průběhu dalšího měsíce, přišla nabídka na autorské čtení. Nikdo neřešil, jestli je nebo není nějaká knížka. Líbily se jim moje texty a zřejmě se otištěný text líbil i "kavárenským povalečům", tak jsme se rozhodli to zkusit. A když se to "rozkřiklo", ozvaly se další kavárny. Potvrdila se tak moje "teorie", že na nic se nemá zbytečně tlačit. Nejlepší věci přicházejí právě proto, že se o ně příliš nesnažíme - jen si je tak nevysloveně možná přejeme.
 

Jak se vybírají články, které se budou číst? Vždyť jich aktuálně máte na blogu 769! A pokud byste chtěl kolegy blogery pozvat ve třech větách, které to budou?

Jo... to kdybych věděl! Tuším ale, co lidi na mých textech baví. Taková ta obyčejnost, jednoduchost žití, milý slova a veselý příběhy jsou v dnešní době zatrpklosti, naštvanosti a otevřené agrese doslova sladkejma karamelama. Takže na stůl v kavárně vysypu pár karamel a budeme se v nich s lidma, kteří přijdou poslouchat, pěkně přehrabovat. A jak bych na čtení pozval ve třech větách? Nestačilo by v jedné? Třeba: "Objednejte si dvojku nebo kafe nebo grog  a na chvíli lehce utlumte logiku - dejte na vlastní uši a srdce!"

Jak se změnilo psaní Marka Valička od článku Nevítaní Gondíci?

Tak... nejdříve díky za kousek dějepravy. Na tenhle blog jsem úplně zapomněl, ale když jsem ho teď přečetl, nic bych na jeho obsahu neměnil. Styl psaní se, jak jsem si všiml, za těch 5 let od napsání "Nevítaných Gondíků" příliš nezměnil. Změnily se jen příběhy. Už nemám chuť a ani čas komentovat to, co mě nebaví nebo štve. Radši píšu o lidech, o slovech a větách, o fantazii - prostě o tom, co mám rád a co mi dělá radost. A z diskuzí pod blogama nebo z povídání si s lidma, co mě čtou, zjišťuju, že chuť na lidi, slova, věty a fantazii mezi lidma příjemně roste a sem tam i kvete. Tak proč kritizovat to, co když někde náhodou "zakvete", tak rozhodně "nevoní"? Alespoň mně tedy ne!
 

Kapacita prvního čtení už je téměř naplněna, dobrá zpráva ale je, že se ozvali majitelé dalších kaváren, kde o čtení blogů Marka Valička mají zájem. Jsme rádi, že vás můžeme na čtení finalisty ankety Bloger roku pozvat.