Nechci být další, co mává pěstičkami, říká Zuzana Hubeňáková

I když je na blozích iDNES.cz jen dva roky, čtenáři už si ji stihli oblíbit. Natolik, že ji vyslali na stupně vítězů v anketách Blogerka roku a Objev roku. Teď Zuzana Hubeňáková vydala svou první knihu.

Ráda bych věděla, jak se to člověku přihodí, že vůbec začne psát.

To je různé. Většinou za tím stojí učitelka z první třídy. U mě to nebylo jiné. Díky ní jsem začala psát. Kvalita textů na téma Máma mele mísu, teta mele nesmysly, však byla stále nízká a tudíž nereprezentativní.

A kdy přijde ta chvíle, že si řekne, že zrovna blog na iDNES je to pravé ořechové, a to přesně v listopadu 2013?

Rozhodnutí začít blogovat ovlivnilo několik souběžných událostí. Předně se můj manžel odmítal oholit. Dále pak jsme se přestěhovali a já byla tedy násilně vytržena z náruče skvělé kamarádky. Všechna slova, která mi zbyla z konverzací s ní, které jsem už nemohla uskutečnit, jsem pak potřebovala nějak použít. V tu dobu vyšel článek ve čtvrteční MF Dnes o iDnesáckých blogerkách. Voila! Zrodil se nápad! Napsala jsem o Movembru a tvrdě pohanila všechny nevzhledné zarostlé ohavy, co se za něj schovávají. A pak přišli hipstři. Na ty jsem krátká.

Kde berete témata, je zřejmé. Ale: jak se to téma dostane až na "papír"? Respektive - kdy je ten moment, v němž si člověk řekne "jo, tohle si napíšu"? Nebo až v půlce zjistíte, že tudy cesta nevede, a lepší to bude s něčím úplně jiným?

Na úplném počátku svého blogování ke mně témata chodila při kojení. Asi ke mně prostupovala bohyně Laktóza, či kýho čerta, kdo ví. Tenkrát jsem psala denně. Jak můžete vidět na frekvenci publikovaných článků dnes, již nekojím. Doporučuji kojení proto všem začínajícím autorům, je ohromně inspirující. Úhybný manévr od tématu se mi stává poměrně běžně. Nebráním se tomu a často je výsledný text založený na řetězení asociací mnohem svěžejší. Nebo nečitelný, protože se čtenář do řetězu řetězení zamotá. Ale to je riziko veřejného odhalování myšlenek. Občas mě napadne věta, která mi přijde vtipná, a na tu musím napasovat příběh. Stejně tak se stává, že se rozepíšu, ale výsledek skončí v nenasytném břiše tlačítka Delete. Jsou dny, kdy to jde, a pak ty druhé.

A ještě k tématům: vaše texty jsou hodně různorodé. Od feminismu k hubení slimáků a zpátky. Máte něco, co je "vaše" téma, co považujete za nejzajímavější?

Ti slimáci byli hodně velké téma, ale s příchodem nízkých teplot jsem se zklidnila. Píšu převážně o životních patáliích, ale jedno nosné téma nemám. Pokouším se převyprávět některé skutečné události tak, aby se zdály téměř neskutečné. A jsem ráda, že se to tu a tam podaří.

Usoudila jsem, že "politická korektnost" nebude asi vaše silná stránka. Co říkali čtenáři (a čtenářky, ať jsme korektní) na blogy jako "Chcete dítě? Pořiďte si psa!" nebo o neschopnosti žen umně řídit vůz a parkovat?

Při psaní blogů často přemýšlím, koho by se dané téma mohlo dotknout a jestli je ten text dost dobrý na to, aby za to stál. Nechci být další z mnoha, co hrozivě mává pěstičkami a tepe nešvary hlava nehlava nebo se má smíchy potrhat nad tím, jak někoho rozlítil. Nechci korektnost zaměnit za svazující strach z potenciálního nesouhlasu potenciálního čtenáře. Navíc se její hranice pomaličku posouvá a prostupuje všemi obory. Je nekorektní dělat si srandu z žen, dětí, zvířat, náboženství, očkování, kojení, domácích porodů, zdravotního stavu, politické příslušnosti, ekologie a mnoha a mnoha dalších oborů.  „Nežereš maso, nepoznáš vtip“, by bylo s takovou ze scénáře Knoflíkářů vyškrtnuto, protože obzvlášť vegani jsou na vtipkování podle všeho velmi citliví. Můžeme si pak tedy dělat srandu  už jen z mandelinky bramborové, ale jen dokud to nerozpláče prvního zemědělce.

Co se ovšem týče zrovna blogu o psech jako náhradě dětí, ten byl spíše ironický. A parkování žen je sice možná nekorektní, ale u mě ještě donedávna palčivé téma. Považuji za korektní si to přiznat.
 

Souhlasím. A propos, děti: jaké je to, vychovávat je v dnešní době?

Mít děti je radost a štěstí. Někdy si to musím opakovat jako mantru, abych se nesbalila a neutekla do hlubokých hvozdů, ale to k tomu patří. Máme skvělé možnosti, prostor a při troše snahy i ten často nedostatkový čas. Co mě v této souvislosti trochu mrzí, je poměrně zhusta prezentovaný názor, že děti jsou vychovávány špatně, matky jsou neschopné, to za našich mladých let, … To je zase takový můj neoblíbený stereotyp. Největší nakládačku jsem taky dostala za blog o tom, že jsem byla s dětmi v zámku na prohlídce. Děti nepatří do zámku. A také do MHD, obchodů, restaurací, kin, divadel a na výstavy. Vlastně nikam, kde se shromažďují lidé. My matky jsme tedy žádány, abychom z nich vychovaly společensky zdatné jedince s širokým všeobecným přehledem doma ve sklepě. A šeptem. Pozor na rušení sousedů!

Vztahům mezi muži a ženami se taky dost věnujete: co považujete za největší problém v soužití těchhle dvou živočišných druhů? Nebo za výhodu?

Soužití mužů a žen je především skvělá škola tolerance. Díky naší rozdílnosti budu mít asi do smrti o čem psát. Problémů je spousta, ale naštěstí převažují výhody. Vzpomínáte si na ten pocit, když jste se zadívala do očí tomu vysněnému a on neuhnul, ale jako by vás pohledem přitahoval k sobě? Jak jste maličko zrudla, rozšířily se vám zorničky a břichem prolétlo hejno motýlů? To je podle mě výhoda. Cit. Díky němu může člověka (jako jsem já například) nakonec začít bavit třeba i to blbé vaření. Nebo se naučí hrát na ukulele. A taky nemůžeme přehlédnout mnohá zásadní zjištění pro kvalitní život, jako například - mezi šroubem a vrutem je rozdíl! Nebo to, že umí věci, které nás nebaví, tak se jimi nezdržujeme.  A že nám dávají možnost být důležité pro ně. Kluci jsou fajn. Obzvlášť ti, co se neberou příliš vážně.

Za týden křtíte knížku, jejímiž patrony jsou Alena Mornštajnová a Dominik Landsman, nabízí se otázka, co ráda čtete? Ovlivnil někdo váš - bezesporu svébytný - styl?

Čtu všechno a všude. Odjakživa ráda propadám fantaziím. V dětství jsem měla nejraději knihy Hrabě Monte Christo, Vinnetou a Gabra a Málinka. Poslední dobou frčím na Víle Amálce, Českých pohádkách s překvapením a Krtečkovi. Když se ale děti nedívají, ráda sáhnu po odlehčených knihách, jako například Projekt manželka. To je vyprávění muže s Aspergerovým syndromem o jeho snaze podle algoritmu, který si vytvořil, najít dokonalou partneku. Velmi svižně a dobře napsaná knížka. Z těch závaznějších mě zaujaly knihy Kvítek karmínový a bílý nebo Štěstí nám nepřálo. Samozřejmě jsem musela prozkoumat severské detektivky. Obecně mě baví příběhy, které jsou psány zlehka a přirozeně, ale přesto mají svou hloubku. Ideálně navrch překvapivou pointu. Zbožňuju, když mě autor tahá za nos. Knihy ladím podle životního období. Měla jsem i období Solženicyna v tramvaji, ale to jsem pak zapomínala včas vystoupit, jak jsem se soustředila na pochopení textu.

Všimla jsem si, že se ve vašich blozích jako tenká červená nit vinou zmínky o Chucku Norrisovi. Proč zrovna Chuck?

Myslím, že zas tolik Chucka tam nemám. Nicméně pokud jej zmiňuji, je to hlavně proto, že je to můj velký literární vzor a zároveň jeden z mála lidí, co umí praštit otáčivými dveřmi.

A otázka poslední, nejdůležitější: Kdo je vlastně Zuzana Hubeňáková?

To jsem přece já! Veselé děvče s ustaranou vráskou na čele. Matka od rodiny, co chodí na hip hop. Plavkyně, držitelka pláštěnky ze soutěže Bloger roku, vášnivá houbařka. Mizerná malířka. Hlavně ovšem někdo, kdo seděl doma, šoupal nohama a nevěděl co se sebou. A pak začal psát. A teď z toho rozhodnutí má radost.

Zuzana Hubeňáková se spolu s dalšími blogery zúčastnila i setkání se čtenáři na Světě knihy 2014.