Jsem bohyně v teplácích od Armaniho, říká Zuzana Hubeňáková

Je těžké položit Zuzaně Hubeňákové zcela originální otázku, protože na sebe čtenářům blogů iDNES.cz již téměř vše prozradila. A dříve nepoznaná zákoutí svého života a duše nyní prozrazuje ve své nové knize.

Mám pocit, že pokud se ohlédneme do nedávné minulosti, vše podstatné o vás bylo již řečeno. Je vůbec něco, co na sebe ještě můžete a chcete prozradit?

Možná vás to překvapí, ale já si naopak dávám pozor na to, aby o mně téměř nic doopravdy podstatného řečeno nebylo. Příběhy, o které se se čtenáři dělím, jsou výhradně texty určené pro pobavení. Nejedná se o dokumentární seriál ze života Hubeňákových. Některé z nich jsou skutečností jen inspirované, některé se doopravdy staly, míru pravdivosti však nechávám na posouzení čtenářům. Že jste to vy, prozradím něco opravdu osobního - jsem ráda, že jsem si nevzala Pištu Hufnágla.

Je Zuzana Hubeňáková stále tou stejnou Zuzanou Hubeňákovou, jakou byla v okamžiku, kdy publikovala svůj první blog?

Není, ta nová Zuzana je zaměstnaná a v neustálém boji o chvilku času na psaní. Produktivita tak šla bohužel dramaticky dolů. O to přísnější jsem na sebe co do vlastního pocitu „kvality“ textu. Nová Zuzana dostala navíc příležitost publikovat občas v tištěných novinách, takže se jí splnil dětský sen. Nová Zuzana je míň vyděšená, v psaní malinko sebevědomější, v pase malinko širší a hrdá na to, že to dotáhla až na reklamu na igelitkách.

Čím je pro vás psaní? Je to více výplň volného času, nebo určitý způsob ventilace vnitřního napětí a potřeby se vyslovit?

Psaní je pro mě čistá radost z pobavení ostatních. Psychoanalýzu provádím nad skleničkou vína s kamarádkami, a jelikož jsou moje kamarádky výborné psychoanalytičky, obvykle se dříve nebo později dostaneme k tomu, že se vlastně máme výtečně. Tedy minimálně jsme se měly dobře až do druhého dne po nápadu objednat si další dávku psychofarmak v lahvi.

Píšu, protože mám pocit, že to lidi s podobným smyslem pro humor baví číst. Jsem takový šašek počmáraný.

Křest Teplákové bohyně

Jak na vaše texty reaguje váš manžel, respektive širší rodina? Dáváte jim je číst ještě před tím, než je publikujete?

Většinu textů dávám manželovi číst před uveřejněním. Reaguje obdivným „Hm, dobrý, co bude k večeři?“. Zatím neměl potřebu se proti žádnému textu vymezit. Kdyby se vymezit chtěl, tak by samozřejmě mohl. On ale nechce, protože má důvodnou obavu, že po vymezení by mohlo dojít k omezení některých aktivit. Když jsem v depresi, tak například podstatně hůř vařím. A to vařím blbě i veselá.

Rodina má radost, že si hraju a nezlobím. Všichni kamarádi, známí, spolucestující, ba i náhodní kolemjdoucí, kteří se připletou do cesty některým členkám mé rodiny, si vyslechnou, že dcera/vnučka/sestra je SPISOVATELKA!!! Nechápu sice, proč nikomu necpou, že jsem taky ÚVĚROVÁ SPECIALISTKA!!!, ale hrotit to nebudu.

Existuje nějaké téma, které je vám nepříjemné a kterému se ve svých textech systematicky vyhýbáte? Funguje u vás autocenzura?

Ano, takových témat je několik. Obecně je to cokoliv, co by někoho zranilo, rozzuřilo nebo jinak nepříjemně poznamenalo. Proto například nepíšu svoje recepty.

Autocenzuru mám čím dál silnější. Za chvilku možná nebudu psát vůbec, protože se zmítám mezi pocitem, že nemám právo cizím lidem cpát nějaké svoje osobní historky, a jakýmsi pocitem zodpovědnosti vůči lidem, kteří mi píší, ať koukám psát víc.

Přemýšlíte při psaní o tom, jaké emoce váš text ve čtenáři vyvolá a modifikujete jej s ohledem na to?

Nemám úplně dobrý odhad na to, co bude hit. Občas mě překvapí, že se čtenářům líbí text, u kterého jsem váhala, zda ho vůbec publikovat. Co se týče emocí, které bych ráda vyvolala, jsem velmi nenáročná. Smějte se, uvolněte se, nic neřešte, nepřepínejte – to je nejlepší odměna za energii, kterou psaní věnuju.

Ukázka

Propásli jste soutěž o Postřehy teplákové bohyně? Podívejte se, co vám uteklo: krátkou ukázku z poslední knížky Zuzany Hubeňákové najdete TADY.

Jak vlastně vypadá váš běžný den a kdy se obvykle dostanete ke psaní?

Můj běžný den začíná v 6:20 nenáviděním budíku. Pak se přes sérii povinných úkonů dostávám k rozvážení dětí do vzdělávacích ústavů. Kolem osmé si jedu odpočinout do práce. Odpoledne posbírám děti a odvezu je domů. Pak následuje fáze krmení, kdy lopatou hážu potraviny směrem k otevřeným zobáčkům. Mezi sousty se pokouším z dětí vychovat kvalitní jedince, v čemž mi pomáhá jejich kvalitní otec. Mezi jednotlivými hody lopatou hážu prádlo do pračky, poté na sušák. Tou samou lopatou pak odhazuji nepořádek pod skříně. Závěrem dne pak hážu tělo na postel a usínám. Mezitím se pokouším provozovat trochu sportu, malinko si číst a tu a tam někoho vidět. Celé je to napínavý adrenalinový boj s hodinami završený pocitem, že nuda je hrozně sexy věc.

Pro psaní potřebuji ticho, píšu tedy jen v dny, kdy nemusím do práce (pracuji na poloviční úvazek, takže půl týdne pracuji za stávající týden, druhou půlku za týden, kdy bylo některé z dětí nemocné), děti jsou zdravé a v ústavech, je uklizeno, navařeno, nakoupeno, zahrada obstarána, všichni na svých místech a spokojení, chce se mi psát a mám inspiraci.

Když vás napadne úžasná myšlenka či replika, děláte si poznámky hned?

Ano, musela jsem s tím začít, protože mě moje paměť drží v roztomilém napětí a zanechává jen zmínku o tom, že mě něco úžasného napadlo. Co to bylo, odmítá říct.

Hned v úvodu své nové knihy popisujete, jak jste se stala „teplákovou bohyní“. Vám samotné se líbí ženy v teplákách? Muži v teplákách? A jaké vlastně jsou vaše tepláky, vytahané a ošuntělé? Jsou z nedalekého vietnamského krámku, nebo ze značkového obchodu?

Díky mému bratrovi, který miluje módu a nakupování, mám jedny tepláky od Armaniho. Považte! Někdo je schopen jít do obchodu značky Armani a koupit tam tepláky! Přísahám, že to je pravda. Jsem tedy tepláková bohyně na úrovni. To je potřeba říct. Jak vidíte, i tepláky mohou mít jistou noblesu. Není tedy čeho se bát, dámy a pánové! Tepláky do každé rodiny!