Chcete román? Pusťte se do toho ještě dnes, radí Miroslav Václavek

Nedávno vyšel jak na papíře, tak elektronicky, jeho druhý román Železné včely. Jde o dramatický příběh z druhé světové války a prodaly se ho již stovky výtisků. Na iDNES.cz přispívá blogy o historii a politice, ale píše taky básně. Některé posloužily jako texty písní jeho bratra, proslulého písníčkáře Vladimíra Václavka. Momentálně připravuje druhou sbírku své poezie S rybí kostí v krku a píše třetí román, i když "zatím jenom v hlavě".

Proč jste napsal příběh zrovna z druhé světové války?
Mohl se odehrát v kterémkoliv válečném konfliktu. Zvolil jsem druhou světovou válku, protože to byl prozatím konflikt největší a naše kolektivní paměť jej stále velmi živě pamatuje i komunikuje. Doba nesvobody pro nás započala těsně po jeho skončení a zlo, které tato válka přinesla, tak zůstávalo součástí jak komunistické moci, která vystřídala moc nacistickou, tak našeho každodenního života. V krátkosti by se děj dal popsat jako snaha o přiblížení toho, co je skutečně válka, co je ukryto za vší propagandou a oficiální historií, a jak velmi můžeme být my sami příčinami zla, aniž bychom v době jeho počátku o tom měli sebemenší tušení.
Proč tato konkrétní válka tak přitahuje čtenáře?
V oné době již téměř zhasínala světla civilizace a boj, který lidstvo svedlo s temnotou nacismu a zpočátku i komunismu o světlo, život a svobodu, byl natolik usilovný a stál tolik strádání, hoře a oceánů slz, že hluboce zasáhl do života snad každé evropské rodiny. A nejenom evropské, ale i americké, kanadské, japonské, brazilské, australské a mnoha jiných. Onen válečný konflikt se vedl od ruských plání přes africké pouště, Atlantický oceán, Tichomoří a Evropu až po severoamerické Aleutské ostrovy. Obsahuje příběhy milionů lidských bytostí, které v něm bojovaly ať už na straně dobra nebo zla. To je dle mého soudu příčina onoho zájmu. Protože oněmi osudy lidí dává odpověď na to, co je dobro a co zlo. Co je svoboda a diktatura. A co je odvaha a co je zbabělost.

Jakou roli ve Vašem psaní sehrál blog a jak jste se dostal až k sepsání většího uceleného díla?

V psaní knih můj blog hrál a hraje jistě roli, protože mi pomáhá přemítat i nad jinými věcmi, než je umění, a zároveň se procvičit v řemesle. Blog je moje radost a potěšení a doufám, že ne pouze moje. K napsání Železných včel mne přivedla zcela jasná a zřetelná myšlenka ústředního motivu knihy. Když jsem ji začal rozvíjet v hlavě, byla z toho zcela jasná vize. Odkud přišla a přichází ty ostatní nevím a ani nemám potřebu to vědět. Ponechám si to jako tajemství, kterým to nepochybně je.
 

blogy Miroslava Václavka na současnou i historickou strunu.

Měl jste o podobě příběhu jasno dříve, než jste usedl ke klávesnici, nebo se formoval i průběžně?
O jeho zásadní podobě jsem měl jasno okamžitě. Ostatní formování příběhu přicházelo s tím, jak šel život ve městě Friedrichstadt, kde se příběh odehrává a kde jsem mu byl svědkem. Pokud jste tvůrcem nějakého příběhu, který se vám jeví jako skutečný, pak skutečný je. A jestli se i čtenáři jeví jako silný, pak je tomu proto, že i on je v okamžiku četby jeho součástí. Protože zapomene reflektovat na svět okolo. A vstupuje tak dovnitř knihy.

Kolik času jste musel věnovat studiu historických reálií?

Moje knihovna čítá stovky kusů knih, které jsou z převážné části věnovány právě tomuto období, takže bylo pro mne naprosto snadné v okamžiku potřeby sáhnout jak do paměti, tak do kartotéky, a příslušným historickým faktem nebo stavem věcí zpevnit daný úsek knihy jako betonem nebo svorníkem.

Dopustil jste se nějakých nepřesností, které odhalili čtenáři?
Nějaké nepřesnosti by se při porcování a pitvání knihy jistě našly. Ale řekl bych, že právě tento přístup není čtenáři vlastní, tudíž mi žádný nebyl předložen. Omylů se dopouští každý, což jej činí lidským, tedy ani já jich nemohu být a nejsem ušetřen. Je ale velký rozdíl mezi omylem a lží. Pokud se nějaký omyl nachází i v mé knize, věřím, že mi bude odpuštěn. Ale lži jsem se rozhodně nedopustil a ani dopustit nemíním.
Před čím byste varoval blogery s románovou ambicí? Co byste jim poradil?

Vůbec na nic nečekej, na nikoho se neohlížej a pusť se do toho. Ještě dnes. Přičemž varovat nemám před čím. Protože to je ta nejčistší radost z tvorby, které takto můžeš dosáhnout. A nikdo tě nemůže ničím zranit, než zase jenom ty sám.
Jak vychází e-kniha ze srovnání s tištěným formátem co do prestiže či čtenářského dosahu?
Pokud vím, tak Železné včely vyšly i v této podobě, ale já osobně jsem staromilec a knihomol. Mám fyzickou potřebu držet knihu v ruce, obracet její stránky, cítit její vůni a slyšet zvuk obracených stránek. Tudíž se o tuto formu knih nezajímám, byť ji nijak neodsuzuji.

zdezde.

Dáváte také autorská čtení. Jaký je rozdíl mezi setkáním osobním a internetovým?
Veřejná vystoupení si poměrně užívám, i když rozhodně nejsem žádný performer. Věřím, že posluchač přišel kvůli obsahu, nikoliv kvůli gestům, výrazům nebo jiné exhibici. Rovněž většinou dopředu upozorňuji, že jsem přijel číst, nikoliv přednášet, a ono to kupodivu funguje a přináší potěšení oběma stranám. Největší rozdíl mezi diskusí internetovou a osobní spočívá v tom, že při osobní diskusi se lidé dívají navzájem do očí a to, co jsou mnohdy schopni napsat na virtuální papír, by nikdy nikomu neřekli, protože se navzájem osobně poznávají. Je také možné pokusit se dovysvětlit zvídavému posluchači jeho většinou zajímavou nejasnost, a tak celé vystoupení dovést ještě dál.

Na svém blogu iDNES.cz se zabýváte historií, ale i současností. Je jednodušší psát o uzavřené minulosti, která je už jinde popsaná, nebo o právě probíhající současnosti, která se teprve usazuje do kontextu?
Řekl bych, že o uzavřené historii se příliš nepíše ani nehovoří. Tedy historie, kterou se nejen já občas zabývám, je historií živou, v níž stále ještě jednou nohou stojíme. Proto není příliš velký rozdíl v tom komunikovat témata současná a historická. Snad jen, že ta historická nám již dávají určité odpovědi, z nichž bychom se měli poučit. A pokud tomu tak není, pokouším se to připomenout. Protože pokud bychom například zapomněli na oběti nacistického holocaustu, pak ty nejdříve zemřou podruhé a potom je budeme následovat i my. V opakování dějin.
Při čtení o druhé světové válce trneme hrůzou. Nemáme příliš pocit, že patří minulosti a nám se stát nemůže?
Pokud se rozhlédneme nejenom po dalekých zemích a vzdálených válkách, ale i po agresi, kterou vůči Ukrajině vede skrytou formou Rusko, pak je naprosto zřejmé, že takový pocit si nesmíme dovolit. Ostatně právě takové pocity byly příčinou jak první, tak druhé světové války, kdy se něco podobného zdálo být vyloučeno, a dávalo to tak příležitost agresorům rozpoutat válku. Musíme dávat zcela zřetelně najevo těm, kdo zakládají válečné ohýnky, že nedostanou šanci. Že nespíme, ani nejsme ukolébáni blaženými představami o bezpečí. Je prostě třeba hned v počátku takový oheň uhasit a vzít dotyčnému zápalky tak, aby ho již nic podobného nenapadlo.
Vidíte v současné světové geopolitické situaci nějaké paralely k druhé světové válce? Hrozí nám třetí světová?
K tomu, aby nějaká válka přerostla ve válku tohoto charakteru, by bylo potřeba nejdříve vytvořit podobné aliance a bloky, jako tomu bylo mezi Varšavským paktem a NATO. Čemuž tak v současném světě není. Ale nikde není řečeno, že tomu tak nebude. Je jen na nás, aby se to nestalo. Na nikom jiném. My vládneme. My dáváme vládám moc. Nikoliv naopak. Je třeba si to uvědomit a přijmout svoji občanskou odpovědnost. Globálně.

Adam El Chaar