Já maturoval v roce 1988. Z češtiny první světová válka v české literatuře. Ta byla snadná, to jsem okecal Švejka. Ruština to nejjednodušší co šlo. Jak trávím volný čas. Matematiku a fyziku si už nepamatuju

Jo maturita, to byl zážitek. Dodnes na ni vzpomínám jako na nejtěžší zkoušku - těžší než všechny 3 státnice na VŠ a také státnice na PGS. Ale víc než ústní pro mě byly těžké písemky, hlavně části strojů. Jako dálkaři jsme maturovali 2x, po 4.ročníku z češtiny a ruštiny, po 5. z odborných předmětů. I tak toho bylo dost, při práci na plný úvazek, výkonnostním sportu a přípravě na přijímačky na VŠ, Z češtiny jsem si vytáhla ot. č. 30 - periodizace našich literárních dějin od 9. století do současnosti. Myslela jsem si, že tam je co povídat, šlo to dobře až do 20. století, kde jsem se zasekla a češtinářka mě nepustila dál, dokud jsem si nevzpomněla na dvě spisovatelky červené knihovny, jejichž jména jsem po zkoušce opět zapomněla. Z ruštiny jsem pevně věřila v otázku z odborných textů, jiné jsem se nějak nestihla učit. A skutečně - Gruzapadjomnyje ustrojstva i mechanizacija selskovo chazjajstva. Pohoda. Ze strojů parní turbiny, pohoda. Z technologie jsem měla dobrý nápad doučit se v metru frézování, což jsem si vytáhla, druhá část otázky byla z automobilního opravárenství - zkoušky pasivní bezpečnosti. Nejtěžší byl tlak na mě jako premiantku, abych nezklamala učitele, rodiče i sebe, ale povedlo se za 1,0. Byl to rok 1989...

Maturoval jsem v roce 1974, přesně v roce, kdy se následky čistek z roku 1970 poprvé v plné síle promítly do výběrového řízení při přijímacích zkouškách na vysoké školy. O přijetí tehdy nerozhodovali odborníci, ale politici (uliční výbory a organizace). Pro mne rána pod pás, protože se tím pádem zhatil můj sen od dětství, a to stát se lékařem.

Já měla z ruštiny poválečnou literaturu, tak jsem se rozpovídala o Meresjevovi, že mě museli brzdit...

Maturoval jsem na strojárně. Největším postrachem pro všechny maturanty (včetně premiantů) byla maturitní otázka z předmětu Stroje "Výpočet lopatky oběžného kola ventilátoru". Když na mne přišla řada, vytáhl jsem si číslo otázky a přísedící profesor mi k ní přidělil téma "Parní kotle". Řečeno ústy starého indiána "mé srdce vzlétlo jako sokol", protože to byla jedna z nejpřítulnějších otázek. Načež ten profesor zamumlal, že se spletl, papírek z otázkou mi sebral a dal mi jiný - pochopitelně že "Výpočet lopatky oběžného kola ventilátoru". Skončilo to (úspěšným) reparátem. Napřed jsem to bral jako nepřízeň osudu, ale když jsem si zpětně promítl všechny konflikty, které jsem s tímto profesorem měl, došlo mi, že to nebyla náhoda, ale že mě ten zmetek úmyslně potopil.

Já měl v roce 1983 v ruštině Krásnuju plóščaď. Promítli mi tam z diaprojektoru fotku a já tam cosi blábolil o mausoleji íměni ljénina.

V češtině jsem vyfasoval Nikolu Šohaje a spustil jsem celkem obstojně o čem to je. To byla totiž jedna z mála knížek povinné literatury, které jsem SKUTEČNĚ přečetl (já na tu beletrii moc jinak nebyl). A baba Přecechtělová mě tam potopila na nějakém detailu (to ona uměla i v minulosti, když někdo předvedl jinak bezchybný výkon) a dala mi trojku se slovy: Vy jste to Nevrlo asi VůBEC nečetl!!!

Maturita 1967 na strojárně v Plzni.

Když vidím dnešní maturity, zvláště z technických předmětů, tak mám pocit, že jsme dělali státnici.

to máte pravdu...a to jsem maturovala v 1987 roce na SPŠS v Chrudimi

a já si při maturitě z češtiny vytáhla Slovenské národní obrození..to bylo maso...v ruštině to bylo Moje rodné město (děčíne, promiň) a Současná sovětská literatura..tam jsme konsternovala ruštinářku tak,že se nezmohla na slovo..sdělila jsem poslouchajícímu předsedovi maturitní komise, že moje nejoblíbenější kniha je Něznajka v Solněčnom gorodě (Neználek ve Slunečním městě) a povykládala mu prakticky celej obsah i s vymoženostmi techniky, o které Nikolaj Nosov psal.Asi ho to zaujalo ,protože řekl - seženu ji vnukovi. Pominu odborné předměty,tam jsem pohovořila o spojení hřídele s nábojem a chladicím okruhu jaderné elektrárny a značení ocelí dle ČSN..měl ajsm eto za 10 a spokojeně šla domů sdělit, že to mám za sebou a matka si to ověřovala ve škole,protože mi nevěřila

Chodil jsem už jako dospělý na strojní průmyslovku v Praze v Betlémské v ranných letech šedesátých. Bylo to dálkové studium trvalo pět let. Maturity dvě. Čeština Ruština, politická ekoomie a matika po čtvrtém ročníku, technologie, stavba strojů, fysika a mechanika v ročníku pátém. Měl jsem štěstí, že už jsem prošel ruštinou na obecné i střední škole a v učilišti. Ti stařešinové, chlapi kolem padesátky se nenaučili ani azbuku. Ale při maturitě nenechali nikoho propadnout, nejhorší známka tam padla trojka. Paní profesorka po maturitní zkoušce k nám přišla a prohlásila: "Jsem překvapena, jak všichni obstojně ovládáte slovenštinu."!

Pči maturitě v ročníku pátém to bylo horší. Zkoušli jednak učitelé školy a přísedícími byli inženýři strojaři z různých podniků. Bylo vedro jak na Sahaře. Okna dokořán. Když začal student kecat nesmysly, přísedící si šel vždy zakouřit k oknu, aby nebyl svědkem nových revolučních myšlenek v oboru stojařiny. Jenom jednou k nám přilít ing. Wilibald Hieke, náš třídní a zabědoval: "Tak si pánové a dámy představte. je konec. Ten dědek Šebesta (profesor oboru elektrotechnika) si ty nesmysly, co tam maturani vypotí STENOGRAFUJE!!!!!

Ale i všemi obávaný Šebesta nic nevyzradil. Třeba si to stenografoval, aby mněl podklady k pokračování humoristického románu "ŠTUDÁCI A KANTOŘI"

Hezké, maturoval jsem v 1969 a bylo to maso. Nastoupil jsem do jiného autobusu, skoro jsem nestíhal, výkladní skříň jak sviňa. Dopadlo to však dobře.

Ty dnešní maturity nějak nechápu a neberu.