Ja ctu rada a ostatni v rodine take

Rodice jsou vetsinou zodpovedni za vytvoreni lasky ke kniham u deti, takovy ten ritual cteni pred spanem neni jenom dobry pro denni rezim, ale i pro pozdejsi leta, kdyz deti ctou a objevuji neznamy a rozmanity svet v knizach, ktery zadna videohra nemuze nahradit. Literatura je opravdu krme pro dusi. Skoda, ze dnes tolik lidi ignoruje knihy, s vymluvou, ze nemaji cas.

Nerad ctu, co musim.

Souhlasím, ze by meli k cteni vest v rannem veku rodicove. Ale mam zato, ze i ucitele nesou odpovednost. Konkretne mi vadi system povinne cetby. Osobne jsem necetl vetsinu z toho seznamu a to jen z toho duvodu, ze bych musel. A urcite bych nepodcenoval filmove umeni. Jsem presvedcen, ze jsou filmy, ktere taky maji co rict cloveku. Osobne mne k hodne knizkam dovedl prave film.

Jak vytvorit u deti lasku ke cteni

Mate svatou pravdu, me cetli rodice jako malemu a dodnes miluji cteni a ctu co se mi dostane do rukou (a ano tez jsem mel rad Vinnetou); my jsme cetli nasemu synovi s prstem pod slovy a kdyz mu byly 4 tak vzal noviny z me ruky a zacal me cist nahlas a plynule narocny clanek a dodnes rad cte a ucitele se vzdy divili jake ma vseobecne znalosti. Zde (Canada) se tez cteni ve skole dost ignoruje, coz je smutne. Ano, vezme to cas a usili detem cist, ale date jim znalost ktera jim pomuze po cely zivot !

Synovi jsem četla,

jedna z nejoblíbenějších knih bylo Fimfárům - Tři veteráni. (Nešlo to přečíst za jediný večer.) A stejně sám nečetl. Víte, co ho dostalo ke čtení? Počítač! Začal hrát strategie a chtěl podrobnosti o té které době. Dnes je jeho nejoblíbenějším předmětem dějepis a vyžaduje knihy o historii.

Zodpovědnost rodičů

Ten kdo musí dítě seznámit s knížkou je rodič. Pokud rodiče sami nikdy nečetli, pak je nepravděpodobné, že budou číst dětem. Těm pak pro zabavení raději pustí nějaký film. Dítě je zticha a rodič má pokoj. Je to škoda, děti pak o mnohé přicházejí. Hlavně o fantazii, ta jim dnes hodně chybí.

Svůj život si bez knížek nedovedu představit. Teď jsem se naučila čísti knížky v angličtině, abych si procvičila jazyk.

Dřina?

Sám bych o sobě neprohlásil, že jsem velký čtenář, budu někde nad průměrem, ale teď přečtu tak tři knihy do roka, odborné články jsou prostě priorita.

Ale nemůžu souhlasit s tím, že by čtení byla dřina. Má matka dává k lepšímu historku, jak jsem ještě neuměl pořádně mluvit a při procházkách městem jsem ukazoval na poznávací značky aut, ty divné znaky mě fascinovaly.

A tak mi je přeříkávala. Později jsem objevil papírové věci, v nichž bylo spousta znaků a prý v nich byly zakódované pohádky. Tak jsem se ptal "co je tohle? A co tohle?"... A když jsem šel do první třídy, děda mě vystavoval jak v cirkuse, když jsem předčítal titulky novinových článků.

Vzápětí jsem převzal roli "toho chytrého" a díky tomu moje mladší sestra uměla titulky v novinách přečíst ještě o nějaký ten měsíc dříve než já.

A co tím chci říct? Každé dítě je zvědavé, je to jedna z jeho základních vlastností. A objevovat písmena pro ně může být veliké dobrodružství.

Re: Dřina?

To až s příchodem školy se ze zajímavých věcí stává nuda, do které dítě zlý dospěláci nutí. Už se nejedná o hru, ale o povinnost, která je navíc hodnocena, když dojde k nějakému škobrtnutí, je potrestáno. A to na motivaci zrovna nepřidá, je-li tu riziko trestu, dítě se snadno začne stydět číst.

Takže místo přístupu "je to dřina, ale je to pro tvoje dobro" bych volil prosté uspokojování dětské zvědavosti od počátku namísto odbývání, že teď rodiče nemají čas, jsou unaveni a mají důležitější věci na práci.