Protože poslední dobou dostávám černé puntíky s poznámkou: co si nenapíše, to neví, rozhodla jsem se své ochabující paměti vyhlásit válku. Zakoupila jsem sudoku, křížovky, a abych si odůvodnila novou rtěnku s očními stíny, přikoupila jsem dětské omalovánky.
Kdyby sudoku nebylo na toaletním papíru, nenašlo by u mne vůbec žádné uplatnění, ale křížovky? Tam jsem se chytala, poněvadž se v nich opakují stále stejné výrazy.
Takový hliník, železo a olovo bych mohla začít vykupovat, jak dokonale znám jejich chemické značky. Díky častému doplňování jak dělá prase, kočka, žába, slepice věřím, že konečně porozumím i řeči zvířat v Albertu a nemusím být veterinář, abych nevěděla, že super kočička volená jednou za rok je MISS. Kolo ve špatném stavu – pozor, malá lekce zeměpisu - se nazývá ARAB nebo UKRAJINA a předzvěst bouřky nejsou třídní schůzky, nýbrž hrom. Z osobních zájmen já, ty, my, vy bych dokázala sestavit celý rodokmen a z názvů planet a planetek bych mohla jít z fleku na astrologickou olympiádu.
Dozvěděla jsem se, jak se jmenovala Chaplinova manželka, ale víc by mně potěšilo, kdybych věděla, jak se jmenovala ta zrzka, kterou ráno zdravil můj přítel. Nechápu, že za šťastné číslo se považuje číslo sedm, když v tuto hodinu chodí většina lidí do práce, a za nešťastnou nepovažuji jen třináctku, ale celé období mezi třináctým a patnáctým rokem dětského věku.
Když jsme u toho, víte, kdo stojí za nejdražším číslem 90 040 600?
Všem, kteří správně odpověděli, že se jedná o prémiové smsky firmy DIMOCO, posílám upřímnou soustrast a těm, kteří neměli s touto firmu nic společného (asi bezdětné páry), těm gratuluji.
Luštění se stalo mojí vášní a víte proč? Nikoliv proto, že povzbuzuje paměť, ale život sám o sobě je jedna velká křížovka. A když vám budou souhlasit řádky a sloupce a vyjde vám tajenka tak, jak minulý víkend vyšla mojí kamarádce…
Vracela se z každoroční firemní akce s „mezikancelářskou“ účastí z vinného sklípku na Moravě. Totálně přejedená, protože s přibývajícími léty se tyto „chlastací“ víkendy mění na gastro víkendy a přítel ji přivítal slovy: „Nezhubla jsi, miláčku?“, nebylo pochyb o tom, že někdo je slepý.
Když se ho zeptala, jestli chrápe (chrápala tak, že drnčela okna a její spolubydlící mzdová účetní Pavel se mohl vzteky počůrat) a on odpověděl, že jenom trošičku, je vidět, že někdo je i hluchý.
Kdo je tento slepý a hluchý, chodí s bílou holí a nosí černé brýle?
Láska.
Jó, láska… Když můj partner usne na břichu, miluji ho. Když spí na zádech a svými hlasitými zvuky si nejspíš sjednává respekt, miluji prášek na spaní a ráno? Nejen že nevím, kde jsem, na nic si nepamatuji a závidím všem, kteří dokážou sepsat svoje paměti, protože já?
Já, co si ten den nenapíši, to nevím…
