V minulém blogu jsem si postěžoval na naprostý nedostatek pohádkových příběhů, proto zde jeden předkládám, veškeré podobnosti s reálným světem jsou samozřejmě čistě náhodné- nežijeme přece v pohádce.
Bylo nebylo, za devatero kavárnami a devatero rozptylovými loučkami leželo jedno malé království. Král i jeho rádci si tam žili spokojeně, a rádi se tím i každému na potkání pochlubili: "tahle země je naše", říkali- a k tomu si vždy zvesela odříhli. Lidu neustále něco slibovali, a když sem tam dokonce i něco splnili- to pak bylo slávy! Lid se tak radoval, že z toho fakt měl nakonec radost i král a jeho rádci.
Jedním ze slibů byl i zázračný vodopád dukátů proudících ze Země draka. Lidé se s roztouženým výrazem chodili každý den dívat do nejbližšího potoku, jestli dukáty už plynou. Bylo sice i pár nevěřících, kteří se tomu smáli, ale ty lid začal nenávidět. Tak moc si to totiž lidé přáli, že místo aby nenáviděli toho, kdo jim planě sliboval, tak začali nenávidět ty, kteří od počátku planým slibům nevěřili. Jejich smích necítili jako výsměch planému slibu, ale jako výsměch jim samým.
Král ale svůj slib myslel skutečně upřímně, protože se na něm dohodl s panem Jingem, bohatým obchodníkem ze Země draka. Jednoho dne ale krále zasáhla krutá zpráva: pan Jing, který mu i jeho rádcům slíbil výnosné obchody a vodopád dukátů, byl jat císařem Země draka. Zdrcený král si povolal své rádce nejvěrnější: Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého a nechal je vybavit královskými dary a insigniemi: slivovicí, klobásami, ovarem a ošatkou škvarkových buchet. Z královské pokladny pak vytáhl příslušný obnos peněz na jejich dalekou cestu (pozn.: králové totiž milé děti nerozlišují mezi tím, co je určeno pro správu země, a co je určeno pro jejich potřebu- vše je totiž jejich)
Poté, co jim udělal palcem pěticípou hvězdičku na čelo, vyslal je do daleké Země draka zjistit, co je s jeho přítelem. I když- on v něm vlastně ani neviděl přítele, ale kouzelný měšec, který by sypal zlaťáky ne jemu, ale jeho rádcům a dalším královským nohsledům, kteří mu pomáhali udržovat moc. Rádci proto ihned vyrazili na cestu vystrašeni tím, že jejich kouzelný měšec je v nebezpečí, a mohl by navždy přestat sypat. V přístavu létajících lodí proto nastoupili na tu nejrychlejší a vydali se na dlouhou pouť.
Po příletu do císařského města Země draka se neprodleně vydali k císaři. Ten ale na ně neměl čas, protože zrovna se svými vazaly napravoval historickou chybu císařů předchozích,kteří si naivně mysleli, že není nutné být císařem celý život, ale že jím stačí carovat třeba jen pár let. Tuto chybu se nynějšímu císaři naštěstí podařilo napravit, protože by byla hrozná škoda, aby císař takových nedozírných kvalit (dle jeho názoru) caroval jen po nějakou kratší dobu než jeho celičký život.
Císař by tedy na ně neměl čas ani tak, protože císař hovoří jen s císaři nebo králi, nikoli s jejich poskoky. Ale byl té dobroty, že jim přidělil průvodce pana Chana, který dostal za úkol je rikšou zavést za jejich přítelem Jingem. Pan Chan jim zavázal oči černou páskou, a tu jim sundal až po příjezdu před obrovskou budovu bez oken, kde byla nad vstupními vraty cedule Stabilizovna. Vysvětlil jim, že Centrální komise pro disciplínu usoudila, že pan Jing onemocněl korupcí, kterou tady léčí stabilizací. Když po odemčení několika mříží došli k panu Jingovi, opravdu zrovna ležel na vlhké betonové podlaze ve stabilizované poloze.
Pan Chan jim vysvětlil, že léčba tady probíhá tradiční čínskou medicínou. Ta začíná akupresurou- mlácením bambusovou holí přes chodidla, slabiny a boky. Pak pokračuje akupunktura- zabodávání jehel do citlivých částí těla, a vše je zakončeno moxováním, tj. pálením rozžhaveným kusem železa. Tato tradiční léčba zde probíhá v kolečku několikrát denně, den za dnem, dokud nejsou nemocní zcela vyléčeni do stabilizace.
Vyděšený králův rádce Dlouhý se vrhl k Jingovi- ale ne, aby mu pomohl, ale aby našel kouzelný měšec. Pan Chan se na něj smutně podíval: "Kouzelný měšec už pan Jing nemá, ten je teď v dobrých rukou našeho císaře. Široký s Bystrozrakým jsou volni, ale ty pane Dlouhý potřebuješ trošku vyléčit a stabilizovat!" A jak řekl, tak se i stalo.
Široký s Bystrozrakým se neprodleně po tomto hrůzném zážitku vrátili nejbližší létající lodí zpět ke králi (Dlouhý také, jen po stabilizaci o tři spoje později). "Našli, našli moji rádcové, našli jste kouzelný měšec?" přivítal je král. Zdrcení rádcové se dali do usedavého pláče... Rozplakali i krále, který se slzami v očích bez zaklepání vběhl do komnaty své dcerky. Té úlekem vypadl pytlíček s kokainem, který si po posledním mejdanu zapomněla uklidit. (pozn.: mějte proto milé děti své pokojíčky vždy uklizené).
"Co je to ?" zvolal král. "To je, to je... To je tatíčku dáreček pro tebe..." podařilo se dcerušce vybruslit z prekérní situace. "To je sůl, Maruško? Já bláhový, já hledal kouzelný měšec se zlaťáky, ale teď mi došlo, že mnohem důležitější jsou jiné věci, které jsou solí této země- laskavost, pravda a slušnost, viď Maruško?" A od té doby si lidé v onom dalekém království žili jako v pohádce...
